Nad potěšení – není! | Krůtí brko

Načetl a na CD jsem vydal svou knížku Krůtí brko/Dopisy z Tramtárie. Porodní bolesti byly. Zatímco jako vydavatel knih jsem jistě hodně daleko přes stovkou (svých autorských 32), na CD zpěváků a herců mám stovky písňových textů a pohádek, abych někde fungoval jako interpret, to je novinka. Stalo se (viz zde minulý zápis).
Je to samožer, když dneska aspoň přetisknu kousek Předmluvy? Pustil bych ji, ale do facebooku mi záznam nejde vložit.

“Milej člověče,
když už jsi do téhle knížky investoval, koukej si jí užít. Příběhy v ní, které chodily kolem mě, chodí i kolem tebe. Naskakovaly mi v hlavě spontánně z potřeby uvažovat, sdělit, zjistit, potěšit, udělat si v sám sobě pořádek.
Abecední pořadí následujících „kousků“ mého času, volím po zralé úvaze. Je to všednodenní psaní. Bez záměru ohromovat, machrovat a omračovat. Je to poctivé vyprávění příběhů, pečení chleba den za dnem.

Když mi bylo do čtyřiceti, kam jsem jako redaktor Mladého světa přijel, byl jsem ošetřován jako mužská primabalerína. Na naše besedy se chodilo jako na estrádu s Bohdalkou. Termín VIP se tehdy nepoužíval. Pravda, někdy někdo napsal udavačský dopis, že jsem znesvětil odkaz Julia Fučíka, ale Mladý svět byla dobrá značka.
Waldemar Matuška už tehdy zpíval, že to všechno vodnes čas a léta člověka mění. Dnes sedím doma na vesnici a “velký svět” nechávám k sobě přicházet z internetu.
Ale dostalo se mi té cti, že mě z Českého rozhlasu vyzvali, abych psal a uváděl po mnoha slavných a s mnoha výbornými tříhodinovou one man show – nedělní Dobré ráno. Já a mikrofon, do kterého prskaly hlasy se zlatem v hrdle?
Na začátku mé rozpaky, ale pak radostný úžas po stovkách příjemných posluchačských mailů. Ono to nějak docela jde… Ono to jde krásně!
Pak díky členství v Radě Českého rozhlasu ze zákona stopka na účinkování. Těžko to nesu dodnes…
Sedím a píšu a píšu a sedím. Ale… Návnada mikrofonu funguje.
Odpusťte mi troufalost. Zlato v hrdle nemám. Namluvil jsem si svoji knížku Krůtí brko/Dopisy z Tramtárie. Obchody s knihami atd. zavřené.
Milí Nedělňáčci, které jsem tak rád oslovoval, milí čtenáři mých knížek, nabízet sám sebe je v normální době hanba.
Konzultoval jsem svou troufalost s marketingovým bossem: „Žádné omlouvání! Žádná laskavost a spousta slov… Stačí: Mám skvělou nabídku právě pro vás! Jedinečná šance! Kupte teď, anebo nikdy! Hele, máš nějaký průser? Na tom by se dala postavit kampaň!“
Nebudu trendy. Neumím to a nechce se mi být za trotla. Tak vám jen chci říct, že jsem se snažil udělat hezký kousek, bez dotací, bez škemrání, za své…
Když jsem si sebe na CD pustil, bylo mi stydno poslouchat svůj hlas. Ale když se spustíte vy tak, že si mě pustíte, třeba v téhle době, kdy chodíme po hlavách a odstrkujeme se ušima, třeba vám bude se mnou hezky.
Prodávám sám a kdybyste náhodou jeli kolem, zastavte se. Kdybyste kolem nejeli a chtěli si knížku o cestách k sobě poslechnout, napište sem do Zpráv nebo na mail jan.kruta@seznam.cz. a já vám CDmp3 pošlu.
Kdyby se mi zaplatily výdaje za studio a výrobu, budu šťastný jako blecha. 🙂
A právě tak šťastný budu, až tenhle týden přivezu z tiskárny novou knížku Krůtí brko č.2/ Kousky času.
Snažil jsem se se svými spolupracovníky oba miláčky vymazlit.
Stojí šest, sedm piv. Ale protože nejsem pivař, raději CD 250 Kč a kniha 270Kč. Já z toho jako důchodce – autor a nakladatel – dostanu stovku a budu šetřit, abych za čas mohl nechat vytisknout další knížku. (Už víte, proč mi kamarád místo podnikatel, říká s humorem zanikatel? 🙂

Do třetice všeho dobrého nebo špatného?

Dobrého proto, že se mi pod inventurami i jinak ozvala spousta kamarádů, přátel, dobrých známých a žádný nepřítel a žádný špatný známý. Přitom šlo vlastně o můj samožer, za který jsem se snažil průběžně omlouvat.

Špatného proto… A proč by špatného? Koncem roku si pro sebe vždycky píšu takový vlastní dějepis. Horko těžko si listuji hlavou, abych si vzpomněl, co bylo v lednu, v únoru… Všechno to neuvěřitelně dávno.

Proboha, vzpomínám, jak děda říkal: Ještě jedny fialky bych rád viděl… Ještě jednou do švestek. No, a pak jednou ty švestky už nevyšly. A šup sem, šup tam, najednou jsem skoro v jeho věku! Je to vůbec možný?

Tak k věci… Co je ještě tentoroční doklad, že jsem žil? Že jsem ještě definitivně nezblbnul?
Z těch větších prací: Texty na CD O lásce H.Zagorové a na CD Dalibora Jandy. Rozdělaných věcí je spousta. Momentálně texty k muzikálu Robinson Crusoe… Ale o věcech, které budou, nemluvím. Teď o tom, co už se narodilo.

Potěšily mě tři dvojCD v Supraphonu (Supraphonline.cz – stahování dovoleno). Do toho prvního jsem si vybral víc než čtyři desítky písniček, které skoro nikdo nezná. Většinou nějak prošuměly, některé ani nevyšly a jen málo z nich se stalo hity.

Album jsem nazval Křísničky. Na některé z nich jsem skoro zapomněl i já. A zabte mě – některé z nich se mi opravdu líbí a pyšním se těmi, kteří k nim dělali hudbu, respektive ještě častěji, já jsem k jejich hudbě dělal text a pochopitelně i interprety, kteří na tom dvojCD zpívají.

Jsou to jména lidí, jichž jsem si vždycky vážil a i když je to velmi pestrý soubor celkem náhodně seřazených písniček, jména účastníků toho tichého mejdanu jsou vzácná: Hana Hegerová, Hana Zagorová, Helena Vondráčková, Michal David, Karel Černoch, Pavel Bobek, Zdeněk Merta, Radim Hladík, Pavol Hammel, Michal Prokop, Ota Petřina, Petr Malásek, Jitka Molavcová, Radek Tomášek, Václav Neckář, Daniel Dobiáš, Heidi, Ivo Pavlík, Luboš Pospíšil, Jan Spálený, Láďa Křížek, Jiří Zmožek, Karel Zich, Iveta Bartošová, Láďa Štaidl, Karel Vágner, Standa Hložek a Petr Kotvald, Michal Penk, Robert Slezák a omlouvám se těm, na které jsem teď pozapomněl.

Další dvě dvojCD si vybrali redaktoři Supraphonu a aspoň mně jsou i tyhle písničky moc milým připomenutím, že “starý desky jsou hezký”, a že “starý desky nepatří do popelnice”.

Zajímavost asi docela je, že na těchhle výběrech není ani jedna ze stovky písniček, které jsem napsal na hudbu mého největšího písničkového spolubojovníka – Dalibora Jandy. Naše písničky běžně vycházejí v Daliborově vydavatelství Hurikán a jsou běžně v prodeji. Supraphonská várka jsou prostě labužnické chuťovky, které těžko jinde seženou. (Já vím, že nad některými možná sprásknete rukama. Ale jsou to takové “sebrané spisy”, ze kterých si díky digitálnímu seznamu můžete vybrat ty chuťovky, které chutnají právě jen vám.)
A protože vždycky něco z těch vydaných textů otiskuji, vyberu v podstatě namátkou, doufám, že nikoho ze jmenovaných neurazím, že jsem nevybral ukázku právě z jeho spolupráce…
_____________________________________

Mládí

Morenu vhodí do proudu a vracejí se s létem,
lípa se posté vzepne do mraků,
zas noví milenci jdou naproti svým dětem
a stará tráva hoří od vlaku.

Zas přijdou jarní prosluněné podvečery,
ty, kdy je vidět dvakrát daleko,
kdy mámy láskyplně trnou o své dcery,
kdy prvně hraje letní kino za řekou…

Můj bože, mládí…
Kde je ta síla, hladkost, pnutí,
co z toho, že teď vím o světě víc?
Kdy ty jsi vyšlo z mého bytu do ulic,
kde jsou ta rána, každé s novou chutí?

Můj bože, mládí…
Není mi líto, že jsme oba sami,
že z domu víc už nevyženeš chlad,
že stoupám vzhůru, vzhůru čelem vzad,
že břehy mé jsou modré pomněnkami.

Můj bože, mládí…
Jsi tulák vagabund a kradeš,
někdy mám chuť tě spráskat jako psa,
někdy mám chuť tě spráskat jako psa,
ty slizký jedovatý hade.

Můj bože, mládí…
Jak sněhuláci sochy bílé
vyšli mí spolužáci z třídy do ulic,
co z toho mám,
že teď vím o světě víc,
něco mi píšou, kam jsem dala brýle?

Můj bože, mládí…

(Hudba Zdeněk Merta, zpěv Hana Hegerová)
_________________________________

Sto modrých sluncí

Dostali dekret na byt
v Jižním městě,
tři bílé místnosti
v pátém patře.

Tolik štěstí
zčista jasna,
tolik lásky
po létech hádání.

Každý budeme mít
svůj vlastní pokoj,
až si polezeme na nervy,
prostě odejdem.

Odejdem vedle
do svého pokoje
a budem koukat
do jiných oken.

Byl první večer
v pátém patře,
seděli na zemi,
pili první víno.

Tolik štěstí
zčista jasna
a tolik lásky
po létech hádání.

Pak vběhlo dítě
z dětského pokoje,
vedlo je k sobě
modrýma rukama.

V místnosti s postýlkou
upsaná barvička
a po zdech bílených
sto modrých sluncí.

Seřezali dítě
jak malýho psíka.
Na obojek půjde
a z baráku nikam.

Seřezali dítě,
místo milování,
do kbelíku smyjí
slunce drsnou dlaní.

Seřezali dítě
místo milování,
vymazali slunce
z bleděmodrých dlaní.

Vylili ho do kanálu
před očima celý čtvrti,
tak velcí proti dítěti,
tak malí proti smrti.

Dostali dekret na byt
v Jižním městě,
tři bílé místnosti
v pátém patře.

Tolik cizoty
zčistajasna,
tolik zoufalství
po létech hádání.

(Hudba a zpěv: Robert Slezák)
________________________________________
…a na konec něco silvestrovsky nevážného…

PRDELKA ROKU

Ve vinárně U Sprosťáka
dole v Praze – Michli,
nosila ke stolu víno,
my vždycky jen vzdychli.

Měla krásný vpředu, vzadu,
čím víc bylo deci,
oči jsme k ní obraceli,
vedli chlapský kecy.

Krása je tam, kde ji vidíš,
realitu neber,
jsou krásnější naše baby
nebo stádo zeber?

(PRDELKA ROKU
nosila džbánky vína,
PRDELKA ROKU,
v obtáhlých sexy džínách.

PRDELKA ROKU,
superstar přímo snová,
PRDELKA ROKU,
Miss a la TV Nova.)

Další večer U Sprosťáka
dole v Praze – Michli
vítala nás naše kráska,
zadek jako krychli.

Že by za to mohlo víno?
Včera byla misskou!
Nebudem to dlouho řešit,
zapijem to whiskou.

Jeden panák, dva, tři, čtyři,
zas je nám do skoku,
vsaď kilo, pití nám nosí
zas PRDELKA ROKU.

(Hudba: Big Cyc, zpívá Petr Chudoba a kapela Svatý Petr)
___________________________________________
A to je konec pohádky, milé děti.
Podle skutečného příběhu
napsal
a Vánoce jako když vyšije
přeje

Jan Krůta

Kdysi jsem mnohem víc četl, než psal. Celý tenhle rok jsem zase mnohem víc psal.V Albatrosu mi vyšla pro děti knížka Čurumbum. Ilustrovala kamarádka Zdeňka Krejčová.

A takhle to začíná:
Malý Péťa se s maminkou a tátou stěhují do nového věžáku…

1. Bábovkový dům

„A tam nahoře budeme i spát?“ zeptal se Péťa.

Kdopak ho ale slyšel. Maminka stála u velikého žlutého stěhovacího auta a nadskakovala hrůzou, že jim stěhováci otlučou nábytek.

„I čurat?“ zatahal ji za rukáv znovu Péťa. „Z té výšky?“

Maminka k němu překvapeně otočila hlavu, jako by až do této chvíle mluvil nějakou cizí řečí. Teprve teď si to přeložila do té své řeči, zasmála se a řekla.

„I čurat, i všechno.“

A zase nadskočila, protože se roh sedačky bouchl o podlahu stěhovacího auta.

Tlustí pánové stěhováci chodí s domečky jejich skříní na zádech jako šneci a cpou se s nimi do dveří vysoké a tlusté bábovky.

Vysoká a tlustá šedivá bábovka je dům. Má tisícmilión očí a pár pus. Jedna pusa se otevře a spolkne stěhovacího pána s jejich skříní. A otevře se jedno oko a vykoukne z něho zvědavá paní a otevře se deset očí a zamává deset bílých záclon.

Péťu zabolí za krkem z toho vysokého dívání. Ta rozťápnutá šedivá bábovka je prý jejich dům a oni tam budou jíst dršťkovou polévku a palačinky s čokoládou a budou tam i spát a čurat z té výšky a kolem oken jim budou lítat letadla.

2. Ráno číslo jedna

Prásk! Něco bouchlo. Možná, že v tomhle domě takhle končí noc. A něco řeklo:

„Krucinál.“

Péťa pootevřel jedno oko. Nejdřív uviděl plůtek svých řas. Pak se podíval víc do dálky. Táta se uhodil do kolena o roh police.

Táta je Král. Král s velkým písmenkem na začátku, protože se tak jmenuje. A Král je také Péťa, celým jménem Péťa Král. A maminka je Renata Králová a tatínek jí říká Rendo. Celým jménem Rendo Králová. Maminka má v bříšku ještě Péťova bráchu.

A mají ještě babičku Královou a dědu Krále, ale ti bydlí v Křiváčku. A pak mají také Nika Krále, který je pes velký jako skříň, a bydlí u babičky.

„Kruci písek,“ kleje táta už víc potichu. Drží se za koleno a chodí nakřivo.

„Co hudráš, Petře. Vzbudíš Péťu,“ uslyšel hlas maminky. „Počkej,“ řekla šeptem a odhrnula ze sebe deku. Péťa jen tak tak stačil zavřít oči a dělat jako že spí.

Maminka šla tátovi vařit čaj, protože on by v novém bytě stejně zabloudil. A nemohl by nic najít a zase by říkal, že stěhování je jako zemětřesení.

A jak Péťa dělal, že spí, přestal to dělat jako. Když se probudil, byl táta v práci a maminka stulená k Péťovi spala jako pes Nik s hlavou na svých packách. Péťa ji levým uchem slyšel pod košilí ťukat srdce a druhým uchem poslouchal dům.

Nikdy si nevšiml, jak se dům ozývá. V jejich starém nízkém činžáku ho nikdy nenapadlo poslouchat ticho. Až teď. Až dneska.

Ono to nebylo úplné ticho. Spíš skoroticho. A jaké skoroticho! Škroukání, skřípání, tlumené bouchání, šumění. A odevšad. Odzdola, odshora, odvedle.

Péťa se tiše posadil. V první chvíli musel zase přivřít oči. Sluníčko ještě nezačalo pořádně svítit, ale v pokoji bylo obrovsky bílo. Péťovi se bílá barvička nelíbila. Jednou mu táta přinesl černé papíry a Péťa na ně bíle kreslil sníh. Ale trochu se těch výkresů bál. A jednou, když jeli do Křiváčku k babičce a dědovi, maminka oblékla Péťovi bílé kalhoty. Péťa se v nich prošel louží a byl za to bit. Opravdu nemá rád bílou pastelku. Ale takovéhle bílo v pokoji možná není k zahození.

Kutulú z rozloženého gauče, na kterém se dneska vyspali všichni tři. Vydal se na tichou procházku lesem velikých krabic a pytlů a nábytku vzhůru nohama a skříní s nahatými zády…

Když páni stěhováci včera vynosili s tátou všechny věci ze žlutého kamionu bez oken, najedli se u nich salámu a vypili z láhví pivo. Pak odjeli a táta Král a maminka Králová a Péťa Král tu zůstali jako na opuštěném ostrově.

Péťa si stoupl k oknu a skrz zelenou láhev od piva se díval široko daleko. Nejdřív jako dalekohledem, ale pramínek zbylého piva mu pokapal tričko a do Péťova nosu přišla protivná vůnička. Jako když táta přijde hodně pozdě a říká, že se to trochu protáhlo.
Pak se díval skrz sklíčko opatrně a viděl tisícmilón zelených aut a zelených hastrmánků se zelenými taškami, kteří se vodili za zelené ruce. A hastrmánci vcházeli do zelených vysokých domů a dveře byly pusy, co hastrmánky jedly.

A zelená byla čím dál tmavší, zapadlé sluníčko bliklo za jedním oknem a za druhým a pak rozsvítila i maminka a řekla: Tak dobrý večer u nás. A byla sváteční a rozložila na podlahu noviny, protože stůl byl zarovnaný skříňkami. Na talíř do vějířků rozprostřela salám a krajíce chleba s máslem a Péťovi nalila do hrníčku mléko.

Táta odešel pro tašku, něco z ní vzal a schoval za záda. Péťa to nevydržel, oběhl tátu a uviděl za ním vysokou láhev. Pak láhev stála na stole a maminka měla radost, ale přece jen tátovi povídá: Víš, co jsme si řekli, Petře. A táta Petr řekl, že jen výjimečně. Přece musí nový byt zapít.

A když šel Péťa spát, tatínek s maminkou seděli kolem těch prostřených novin, pili víno a usmívali se, protože měli Péťu rádi.

3. Jak namalovat pejska

Péťa chodil klikatými kočičími krůčky kolem krabic a nábytku, zalezl pod stůl jako do psí boudy a vzpomněl si na kamaráda Nika u babičky v Křiváčku. Když od babičky na konci léta odjížděli, říkal mu Nik: Namaluj si mě a budu s tebou. A měl přitom hnědounké oči jako kloboučky hříbků v Zádušním lese. Jenže kde měl teď Péťa najít pastelky? Vylezl zpod stolu a otevřel první krabici.

„Ahoj, mýdlo,“ řekl Péťa. „Můžu s tebou namalovat pejska?“

Ale mýdlo zavrtělo hlavou:

„Se mnou si umyj ruce, Péťo.“

Ale Péťa si nechtěl mýt ruce. Otevřel další krabici a z ní vykoukla letní pláštěnka.

„Ahoj, pláštěnko. Potřebuju namalovat pejska. Nevíš, kde jsou barvičky?“

ale pláštěnka zavrtěla hlavou a řekla:

„Vím o holínkách a botách s bruslemi a o bačkorách, abys nemusel chodit bos po studené podlaze.“

Ale Péťa se nechtěl obouvat a podlaha se mu nezdála vůbec studená. Otevřel starý kufr, odkud se na něj vyvalily knihy. Zavonělo to jejich starým bytem a Péťa se honem zeptal knížky, která se k němu obrátila červeným obrázkem:

„Ahoj, knížko, potřebuju namalovat svého pejska. Nevíš, kde jsou barvičky?“

ale knížka zavrtěla hlavou:

„Prohlížej si mě, Péťo. Ve mně najdeš pejsků aspoň deset a všichni hledají jedenáctého, který jim utekl s jitrnicí.“

Péťa už byl docela smutný. Psi v knížkách jsou hezcí. On by si ale namaloval úplně obyčejného chundelatého Nika z Křiváčku, protože v tuhle chvíli si přál aspoň malinkého živého kamaráda.

Ohlédl se po mamince, ale ta spala jako medvěd. Zastavil se u hnědé velikánské tašky. Zoubky zipu jako sepnuté ruce se rozevíraly docela lehce. Péťa si zipem pojezdil sem a tam a napadlo ho, jaké by to bylo, kdyby měl i pusu na zip a oči na zip. Moc se mu to říkání líbilo, a tak si říkal dál pusunazipočinazip a pak se taška otevřela a byl v ní skoro celý špajz. Navrchu ležela červená lahvička a Péťa se jí zeptal:

„Ahoj, kečupe. Můžu s tebou namalovat pejska?“

A kečup roztáhl pusu, jako by ji měl na zip, a zakýval, až to zarachotilo o další lahvičky. A to Péťa věděl, že kečupem jde namalovat pejsek. Odšrouboval červené víčko a sedl si pod stůl. Chvíli přemýšlel, kterému prstu se malování podaří nejlíp. Pak namočil v protlaku z rajských jablíček ukazováček a napadlo ho, že ho to už dávno nenapadlo. Vždyť tohle je nejlepší schovka pro namalovaného pejska z Křiváčku. Copak si někdo z dospělých hrál někdy pod stolem?

Namáčel a maloval zespodu na stolní desku a kečup mu stékal po ruce a kapal na zem, ale Péťa ho ze šedivé podlahy utíral a zase jím maloval, až byl pejsek namalovaný a zamrkal na Péťu. A Péťa zamrkal na něho a už věděl, že v tomhle domě nebude nikdy sám.
Proč mám rád pejska
Přemýšlím někdy před spaním,
proč mám rád pejska.
Přemýšlím, přemýšlím, až usnu.
A když se probudím,
pejsek mi sedí u postele.
„Ahoj kamaráde,“ říká očima.
„Co spolu dneska provedem?“
My podíváním totiž mluvit dovedem.
To proto mám rád pejska!
__________________________________________________________

Tak koukejte Čurumbuma koupit dětem. 🙂
Je to knížka nejen na čtení, ale i na hraní. Za každou kapitolou jsou úkoly, které vycházejí z děje. Možná, že jim porozumíte i Vy. Nejen Vaše děti. 🙂

______________________________________________________________
Pak jsem zase psal a vyšel první díl Krůtího brka s podtitulem Dopisy z Tramtárie. Ale o tom zase příště…

Jan Jazzík Krůta

Četl jsem rozhovor  s mnichovským právníkem Erwinem Hellerem  nazvaný Nicnedělání se vyplatí a vzpomněl  jsem si přitom na starý hit Zastavte čas (aspoň na neděli…).
Dotyčný právník je už devět let šéfem Spolku pro zpomalení času.
(Pokračování textu…)

Na webu by mělo být napsáno, komu patří. Nikdy mě nenapadlo, jak je tenhle moment citlivý.
Tohle není normální životopis, který x-krát v životě posíláme, předkládáme, přepisujeme. Ten obyčejný, strohý, je na firemní části webu www.jan-kruta.cz. Tam se člověk musí prsit, jak to byznys žádá.

(Pokračování textu…)

C.V.
Jan Krůta
nar. 3. 6.1946 Benešov

Vystudoval gymnázium v Benešově u Prahy a Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy, obor český jazyk- tělesná výchova. V září 1968 začal učit na základní škole v Týnci nad Sázavou.
Po třech letech se stal redaktorem dětského časopisu Sedmička pionýrů v Mladé frontě. Za rok se v rámci Mladé fronty přesunul do redakce časopisu Mladý svět, kde pracoval jako kulturní redaktor.

Po dvanácti letech na vlastní žádost z redakce Mladého světa odešel a stal se zástupcem šéfredaktora časopisu Ohníček a v roce 1985 šéfredaktorem dětského časopisu Sluníčko.

Na jaře 1989 byl zakládajícím členem firmy Bonton, jejím producentem a později ředitelem.

V roce 1992 založil s italským a švýcarským partnerem nakladatelství Arcadia.
Vydal asi sto titulů. V dalších letech se nakladatelská činnost rozrostla o reklamní, PR a uměleckou agenturu, která zastupovala mnoho známých osobností, pořádala koncerty a turné a vyprodukovala tisíce kulturních a společenských akcí.

V současné době je občas aktivní jen nakladatelství Jan Krůta – Arcadia Art Agency, plus umělecká a PR agentura.

První román Šúbidy blues mu vyšel v roce 1983 v Československém spisovateli, stejně jako další – Pravdě do očí. V roce 2013 mu vyšla dvacátá čtvrtá kniha – román Sextenze.

Vytvořil a řídil portály Peprnet, Vanilka a vlastní portál Brejle.net. Poslední z nich stále administruje a řídí. Publikuje na třech svých facebookových stránkách, je autorem prestižního Aktuálně.cz

Byl členem Rady Konta Bariéry a šéfredaktorem časopisu Konta Bariéry Můžeš.

Na svém kontě má nespočet publicistických článků, v poslední době převážně pro internetové portály (Aktuálne.cz, Brejle.net atd.), scénáře pro rozhlas, televizi, film a muzikály (Kladivo na čarodějnice, Box o druhé zuby), písňové texty.

Učil na Mezinárodní konzervatoři tvůrčí psaní a psaní písňových textů, vede soukromé kurzy nazvané Akademie dobrého psaní (publicistika, reklama, volná tvorba).

Byl spoluzakladatelem, organizátorem a ředitelem a stále je prezidentem Vision Business Clubu. V roce 2014 se organizační složky spolupráce vzdal a snaží se věnovat vlastní literární práci.
_____________________________________

Strukturovaný životopis

Spisovatel – 24 knih (próza, poezie, publicistika)
Textař – 1300 písňových textů pro více než 80 špičkových interpretů a kapel, muzikály Kladivo na čarodějnice, Box o druhé zuby
Manager – Ředitel Bonton a.s. (film Tankový prapor, Nesmrtelná teta, hudební nosiče, Bonton Radio…
Majitel agentury Arcadia Art Agency (reklama, PR, média, nakladatelství-vydavatelství)

2014                Předseda představenstva VISION Clubu a.s.
2013                Založení VISION Business Clubu- předseda představenstva a ředitel
2012-2013     Mezinárodní konzervatoř-pedagog Akademie dobrého psaní
2010-2012    Šéfredaktor portálu Brejle.net
2009-2010    Rada Konta bariéry – člen
Časopis Můžeš – šéfredaktor
Tajemník podnikatelského Golem Clubu
2009-2010    Šéfredaktor a administrátor portálu pro lidi 45+ Vanilka.cz
2008-2009    Spoluautor muzikálu Kladivo na čarodějnice
2006-              Člen Akademie literatury české
2003                Šéfredaktor portálu Peprnet
1998-2002      Časopis Sluníčko – šéfredaktor (při vlastním samostatném podnikání)
1997                Založení umělecké a reklamní agentury Arcadia Art Agency
1992                Založení nakladatelství a reklamní agentury Arcadia
1989                Spoluzakladatel firmy Bonton- producent, ředitel
Člen výboru Ochranného svazu autorského
Člen Obce spisovatelů
Člen DILIA
1985-1989       Časopis Sluníčko – šéfredaktor
1983-1985       Časopis Ohníček – zástupce šéfredaktora
1972-1982       Časopis Mladý svět- vedoucí kulturního oddělení
1971-1972        Časopis Sedmička pionýrů-redaktor
1968-1971       Učitel
1967-1968       Vojna
1963-1967       Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy
1960-1963       Gymnázium Benešov
1952-1960       Základní škola

Od jednoho nositele špatných zpráv jsem dostal tip, abych si přečetl špatnou recenzi na Sextenzi na jednom literárním portálu. Nevydržel jsem to a podíval se. Neměl jsem to dělat…

Cituji autorku Karin Stružkovou:
„Co se týče titulu knihy, Sextenze, je nesporně vtipnější než jeho anglický předobraz,,příběh je ovšem  stejně prostinký jako u „šedi“. Téměř 60letý vyhořelý novinář se zamiluje do mnohem mladší nymfomanky, která ho zasvěcuje do praktik BDSM (pojem zahrnující širokou škálu sexuálních praktik, patří sem zejména erotický sadismus, masochismus a různé formy fetišismu).

Snad aby to nepůsobilo tak prvoplánově, prokládá Krůta sáhodlouhé citace z chatů a přepisy erotických sms plné rozčvachtaných kund a naběhlých klacků krátkými reminiscencemi na až idylický život svých předků. Občas se zmíní o své geniální dceři, která už v pěti letech skládala sonáty, píše poezii a v malém Česku nikoho nezajímá, tak jede do USA, kde se okamžitě chytí v gospelovém sboru (a, jak si myslí její tatínek, mrdá ji tam sbormistr).“

Panebože… V Sextenzi se vyskytují vulgarismy. Jsou to výrazy použité v literárním kontextu v ústech jistých postav s úchylkou. V kontextu autentické konverzace ujetých lidí na ujetých portálech. Odvážná recenzentka ale ujíždí ve své recenzentské roli dál. Libuje si ona Drsoň ve výběru výrazů vytržených z kontextu úchyláckých  sdělení? A vtěluje autora do děje románu a přisuzuje mu, že popisuje idylický život SVÝCH předků? A že se zmiňuje o SVÉ geniální dceři? (Shodou okolností i tyto osudy jsou autentické, i když pochopitelně autorsky zpracované. Deníky známých i neznámých sbírám pro věrné zachycení dobového výraziva a reálií spoustu let. Příběh geniálního dítěte a jeho cestu životem až do kostela v Bronxu jsem také čerpal z jedné své nikdy neotištěné reportáže…)

Recenzentka Drsoň se natolik rozpálila, že směšuje výrazivo různých emocionálních rovin… Copak v mé knize je napsáno, že tam tu mladou ženu mr.. nějaký sbormistr? Sprostota je v recenzi. Nikoliv v literárním zachycení  úchylek.

Román Sextenze je o zvýšeném sexuálním tlaku, který nás obklopuje, kam se podíváte. Vy ten pocit nemáte? Vy nemáte ten pocit, že je možné chtít porozumět generaci, která považuje za normální to, co mojí generaci přijde abnormální?

Paní Drsoň má rudo před očima. Nechybí jí náhodou něco?

Opět cituji:
„Spisek má otevřený konec, takže se dá předpokládat pokračování. Ostatně „šeď“ už má pokračování několik. Tak proč se nedržet vzoru i v tomhle?“

Ten čtyřsetstránkový spisek nemá otevřený konec. Hrdina poznává, že nemá šanci porozumět… A tím to haslo a netuším, proč bych měl psát pokračování. Sextenze není Kameňák.
Autorka mi podsouvá, že jsem se při psaní inspiroval romány 50 odstínů šedi atd. V době, kdy jsem před dvěma roky začal román psát, jsem pochopitelně netušil, že něco takového existuje a že přijde jakási vlna erotických románů. V erotickém románu jde o erotiku. V Sextenzi jde o narušenou generační kontinuitu ani zdaleka ne jen v oblasti erotiky.

Ale něco na konci recenze paní Drsoně mě cosi zmátlo:

„Krůta se v knize zmiňuje o tom, jak v zahradě Hemingwayova domu na Kubě viděl hrobečky jeho psů… Takže: Hemingway psy nesnášel, miloval kočky a jeden zvláštní druh koček šestiprstých nese i jeho jméno. Hrobečky jsou tedy kočičí. To je asi tak, jako by si pletl Spartu se Slávií.“

A tady mě paní Drsoň dostala. Jsem zarytý Slávista. A o Spartu bych si ani kolo neopřel.
Já jsem ty kamenné náhrobky opravdu viděl v Hemingwayově domě na Kubě. V zápiscích z cesty po Kubě to mám tak uvedeno, překladatel a průvodce to tak řekl. Pochopitelně jen nerad bych přiznal, že jsem se v téhle záležitosti sekl. Hledal jsem v pramenech a dočetl se, že v Hemingwayově domě na Floridě jsou opravdu náhrobky jeho koček.
Pokud se dopátrám pravdy a zjistím, že jsem byl tlumočníkem uveden v omyl, ve třetím dotisku knihy se pokusím vše napravit a zcela vážně poděkuji paní Drsoňové za upozornění ohledně psů a koček. 🙂

(Pokračování)


10/ „Jen dvě bytosti mají tu moc určit, kdy se co komu přihodí, kdy se kdo narodí a kdy kdo zemře – Bůh a spisovatel.“ Co si o tom výroku myslíš?

V knize si to opravdu můžeš vyřídit se svými nepřáteli a potěšit kamarády. Docela si to užívám. Ale reakce není vždycky příjemná. Hned v první knížce Šúbidy blues byla postava manažera pop-music, která vzbudila v branži velikou nevoli. V předposledním románu Doktor Petarda jsem měl třeba zase šéfa Casina, který se údajně leckomu podobal, a dostal jsem důrazné upozornění, že je „nebezpečné dotýkat se hvězd“ šedého byznysu. V posledním románu Sextenze si mě leckdo naivně dosazuje do hlavní role novináře, který je vtažen do velmi choulostivé hry popůlnočních erotických démonů… Pochopitelně vždycky píšu s konkrétní představou všech hlavních figur a prostředí. Musím mít všechno zadřené pod kůži. Ale žádná z postav není prvoplánový opis reality.

11/ Byl jsi u toho, když se natáčel první polistopadový český film, Tankový prapor. Jak na to vzpomínáš?

Byl jsem tehdy ředitelem firmy Bonton a vrhli jsme se do natáčení první soukromé filmové produkce ještě v době, kdy platil na film státní monopol. Neměli jsme vůbec pohromadě peníze, ale museli jsme točit, protože staré tanky měly jít co nevidět do šrotu. V jednu chvíli jsem musel zastavit rodný dům. Každý den nám hrozilo, že na pokyn šéfů státního filmu nám policie bude zabírat natočený materiál, takže jsme ho schovávali na tajném místě. A to byl už rok 1990…

12/ Co pro tebe znamená vášnivá láska a osudová láska?

Někdy žijeme svůj život my a někdy nás žije život sám. Z prvního manželství jsem odešel, když byli mí synové plnoletí. Druhá manželka zemřela, když jí bylo dvaačtyřicet a zůstal jsem sám s pětiletým synkem. Další léta jsem hledal, ale tu na celý zbývající život nedohledal. Byl jsem tátamáma a bylo to krásné. Teď si moc vážím možnosti o partnerství muže a ženy přemýšlet a psát.

13/ Je těžší napsat dvacet samostatných hitů, nebo texty k jednomu muzikálu?

S léty pochopitelně tíhnu k větším ucelenějším formám. Jednotlivé texty a jednotlivé básničky se píší hned při tom rande s anděly a ďábly. Větší celky, jako byly třeba texty hudebních čísel v muzikálu Kladivo na čarodějnice, vyžadují soustavnost, neroztěkanost, vyhledání, třídění co největšího množství materiálu a pak tu schůzku s anděly.

14/ Píšeš s cílem vystihnout náladu čtenáře? Máš „ideálního čtenáře“, pro kterého píšeš?

Písňové texty píšeš většinou pro zcela jasnou cílovou skupinu. Protože se 95 procent písniček píše na hotovou muziku, musíš se jako textař přizpůsobit náladě hudby a naturelu a inteligenci interpreta. Jeden knižní distributor zařadil nový román Sextenze mezi „erotické lovestory“, jako je Padesát odstínů šedi a temnoty. Jenže Sextenze je taky o „vyšším principu mravnosti“ roku 2013. Jsou tam sice erotické pasáže, z jejichž přijetí čtenáři a zvláště čtenářkami mám hrůzu, ale v době, kdy 50 procent návštěvníků pornostránek jsou podle posledních výzkumů ženy, je pitomost se syrové realitě vyhýbat. Píšu bezohledně k sobě samému.

15/ Je pro tebe kniha, písňový text nebo divadelní představení spíš výrobek, nebo výkřik?
U mě asi ani jedno, ani druhé. Jeden můj slogan, který jsem použil v knížce a celovečerním filmu, zní: Vyhrávat potichu. Moje psaní je v téhle uřvané době šepot. Někdy bleděmodře něžný, jindy drsný k neposlouchání. Někdy se rozeřve až uvnitř hlavy.

16/ Nastartoval jsi portál Brejle, dva roky fungoval, teď jsi ho utlumil. Proč není tahle internetová cesta pro tebe správná? V době, kdy náklady papírových deníků razantně klesají, by se chtělo říct, že se literární svět bude na internet přesouvat taky…

Portál Brejle.net je vlastně už můj třetí. Chtěl jsem v něm vytvořit jakési útulné zákoutí pro starší a pokročilé, kde by se lidi scházeli proti samotě. Chodilo tam denně tisíc návštěvníků a já si vysnil, že portál zprofesionalizuji a bude jakýmsi zorným úhlem lidí 45+, místem, kde jim budu říkat: Hele, lidi! Ukončete nástup, dveře se OTVÍRAJÍ! Byla to nádherná práce se stovkou profesionálních i amatérských psavců.

17/ Na čem se ta nádherná práce zadrhla?

Za ty dva roky jsem napsal jen spoustu článků, fejetonů, sloupků a všelijakých reflexí, které se chystám vybrat do knihy Krůtí brko, ale neměl jsem čas se soustředit na svoje větší psaní. K profesionalizaci portálu jsem ale nesehnal investora a cítil jsem, že bez profesionálního novinářského zázemí se ty noviny už nemohou dál vyvíjet. Zbývala rutina. Brejle.net jsem změnil s lítostí jen na svůj blog a díky tomu jsem se mohl soustředit na psaní Sextenze.

18/ Vedl jsi podnikatelský klub Golem – je pro tebe obohacující setkávat se s podnikatelskou elitou?
Řízení klubu Golem jsem předal svému synovi Ondřejovi. V poslední době jsem přijal nabídku další skupiny podnikatelů střední generace a společně jsme založili Vision Business Club. Líbí se mi vstupovat do dění v době, kdy se vize přetvářejí v realitu. Je to prostředí, kde se spojuje věčná touha podnikavých lidí po úspěchu, moudrosti a oduševnělém relaxu. Mě těší důvěra kolegů a možnosti využívat své kontakty a zkušenosti s organizováním života jiných.

19/ Co považuješ za svůj největší životní úspěch?

Úspěch? Abych řekl pravdu, nic takového nevnímám. Asi se nedovedu moc radovat z hotového. Vždycky už jsem někde vepředu, uprostřed dalších událostí a prací. To hotové za mnou už mě moc nezajímá. Maximálně když je šance něco z toho vylepšit nebo dotáhnout. Právě tak se v poslední době těším na kvalitativně lepší znovuuvedení muzikálu Kladivo na čarodějnice nebo přepracovaná vydání mých dvou starších románů.

20/ Jak se ti žije v České republice roku 2013? Je důvod k jásotu, nebo k revoltě?

I v největším srabu si člověk musí pro sebe zachránit a opečovávat svůj mikrokosmos, svou komunitu lidí, se kterými je mu dobře. A když se mu zdá všechno kolem šedivé jako zimník, musí se přinutit zvednout hlavu. Obloha bývá modrá.

Interview v posledním Playboyi (1. část)

Připravil Marek Kožušník

Bez nadsázky se dá říct, že jeho texty zná v naší republice skoro každý. Textař a spisovatel Jan Krůta je poctivý sám k sobě, je poctivý ke svým slovům, ke svým postavám, ke svým příběhům. Poctivost možná není ideální vlastnost dravé šelmy, ale dobře se s ní žije. Dobře se s ní píše.

__________________________________

01/ Jsi dvorním textařem Dalibora Jandy. Celý národ zná tvou Kličkovanou, Hurikána, Oheň, voda, vítr, Kde jsi a desítky dalších. A přitom spousta lidí ani neví, že jsi je napsal. Vadí ti to?

Napsal jsem asi 1300 textů pro osmdesátku českých zpěváků a kapel, pro Dalibora asi stovku. Velmi rád se na divadlo světa dívám ze zákulisí.

02/ Jaká byla spolupráce s Daliborem Jandou?

Dalibor se narodil ve znamení Berana a Dubu. Co k tomu dodat… A přesto jsme společně napsali písničky, které ho na tři roky vynesly k prvnímu místu ve Zlatém slavíku, dodnes vyprodává bez problémů pražskou Lucernu a sály po celé republice. Když vidím, jak víc než dva tisíce lidí zpívají texty písniček, které já jako autor už skoro zapomněl, nevycházím z údivu. Hodně zvláštní hezký pocit.

A my s Daliborem spolu vycházíme naprosto v pohodě. Vídáme se jen zřídka, ale jako bychom se rozešli před pěti minutami.

03/ Co je to za kouzlo, když se člověku vynoří pár slov a on z nich splete báseň, napíše písňový text nebo povídku?

Pro mě je psaní svátek. Rande s anděly a ďábly na jedné lodi, ze které není kam utéct. Vzhledem k tomu, že literatura je u nás pouze drahé hobby, celý život vydělávám peníze na živobytí a po nocích, víkendech a dovolených si hledím svého koníčka.

Spoustu let jsem kvůli svému psaní spal čtyři hodiny denně, teď už mám předsevzetí spát aspoň šest. Ale stejně to nevychází. Psaní je pro mě lítání s rozpjatými křídly i podebrané svědomí.

04/ Existuje talent k psaní?

Učím tvůrčí psaní a psaní písňových textů. Psát věty umí každý, kdo prošel pár tříd. Něco jako talent pro psaní literatury existuje. Ale dneska vlivem demokratizace v publikování si spousta mladých lidí myslí, že jsou spisovatelé. Publikují deníčky a reflexe na blozích a na spoustě literárních serverů si vzájemně klepou na rameno. A když je dost klepání na rameno, klikání a lajkování, jsou si jistí, že jsou skoro světoví. Když jsem dal studentům za úkol přinést na hodinu svoji oblíbenou knihu poezie, dívali se na mě jako na Marťana. Nečtou, neznají mistry oboru, nevědí, že i psaní má pravidla, která lze obcházet až v momentě, kdy je zvládnou.

Talent je základ. Ale nevystačíš s ním, dokud nemáš načteno a nevíš, že jsi nula a celý život bys měl pracovat na tom, aby ses dostal k plus jedna.

05/ Tvrdíš, že si knihy vydáváš sám, protože se pak o jejich výslednou podobu nejlépe postaráš. V jakém stavu je dnes knižní trh?

Knižní trh je obchod. Normální konkurenční zápas o přežití. Knihy nejsou nezbytnost. Chceš uživit rodinu? Koupíš kilo gothaje a dětem kulicha na hlavu. V roce 1992 nás, nadšené nové nakladatele, školili ti angličtí, a když říkali, že není hanba prodávat knihy v masně, omdlívali jsme. Dnes v tom bezskrupulózním stadiu existujeme. Já jsem vydal asi sto titulů knih. Ale nechtěl nebo neuměl

jsem vydávat kuchařky a brak a prodělal jsem kalhoty. Od jisté doby si vydávám aspoň svoje knížky. Asi dvě knihy jsem odevzdal k vydání do jiných nakladatelství, ale dopadly tak, že se je stydím dávat kamarádům jako dárky. Šetří se na všem…

06/ Snažíš se tedy na svých vlastních knížkách nešetřit?

Já si svoje knížky vymazlím. Nešetřím na grafikovi, na polygrafické výbavě, na ilustracích. Když něco v průběhu vydávání zkazím, mohu vynadat jen sám sobě. Za všechno ručím svojí hlavou a peněženkou. Na každou svou vydanou a prodávanou knihu si nejdřív musím vydělat jinou prací. Jsem nakladatelský robinson. Mám svoje plánování jasné. Třeba právě u nového románu Sextenze jsem si spočítal, že musím prodat tisíc kusů čtyřsetstránkového románu, abych byl jako nakladatel na nule. Při současných prodejích české beletrie skoro pitomost. A i kdybych byl jako nakladatel na nule, spisovatel samozřejmě ostrouhá.

07/ Jaká síla přinutí člověka sedět několik měsíců každý den u počítače a psát román?

Když člověk nebere psaní jako povinnost nadrtit rok co rok něco, co musí za každou cenu zaujmout i Pepu Řepu, když je v tompsaní to jeho andělské i ďábelské, píše, jako by tesal do kamene. Je to, jako by z kvádru žuly otesával roky to přebytečné, co není tělo milované ženy, která mu vešla do rukou. Přitom nikde není psáno, že lidé na výstavě pak neřeknou, že být onou ženou, která stála modelem, zažalovali by sochaře…

08/ Naposledy jsi takto otesával žulu z příběhu,který jsi nedávno vydal pod názvem Sextenze. O čem je?

Sextenze je drsně něžný milostný generační román, který se odehrává na velmi temném erotickém pozadí. Když to chci trochu shodit, říkám, že je to milostný sadomasakr. Ve třech rovinách velmi dynamického textu se tam konfrontují odlišné názory mladé úspěšné marketingové manažerky a stárnoucího novináře na svaté pojmy věrnost, partnerství, mravnost, erotika a láska v současné nabourané době.

09/ Užil sis tohle psaní?

Román se mi psal krásně těžko. Rok a půl života. Musíte mít hodně nažito a pak si uložit sto roků samoty a napsat ho.

(Pokračování brzo!)

Vydal jsem si svou čtyřiadvacátou knihu. Vydávám si své knihy sám. Jsem nakladatelský Robinson. Jsem zvyklý si svoje knihy vymazlovat. Abych si je mohl nejen napsat, ale vydat v podobě, jaké chci, a ve spolupráci s takovými spolupracovníky, jaké chci, musím si na vydání vydělat ve své PR agentuře a vyučováním tvůrčího psaní a psaní písňových textů na konzervatoři.
Je to obrovská nejen finanční zátěž, ale má to velkou výhodu: za svou knihu se pak nestydím. Nešetřím tam, kde se šetřit na knize nemá. Život mě naučil, že kompromisy se nevyplácejí. Moje knihy jsou zažité a zadřené pod kůži, poctivě vysezené a poctivě vydané za vlastní peníze. Jsou odpracované s anděly i ďábly na jedné lodi, ze které není kam utéct. Jsou to nejlepší, čeho jsem schopen.

Drsně něžný román
Sextenze je generační milostný drsně něžný román.  V médiích ho srovnávají s Padesáti odstíny šedi a píší, že Sextenze „jede na stejné vlně erotických lovestory“. A to mě můžou čerti vzít.
Začal jsem ten román psát před dvěma roky. O tom, že v něm budou temné erotické pasáže, jsem věděl od začátku. O nějaké vlně jsem ale neměl ani ponětí.  Dostal jsem tehdy na svůj portál www.brejle.net mail s básničkami. Byly velmi dobré, zařadil jsem je do literární rubriky a ze zvědavosti klikl na link autorčina blogu. Oko mi tam padlo na dosti zoufalý dopis pisatelky, která si po nocích byla zvyklá anonymně „hrát“ se sexuálními loudily na netu. Jednou se ale díky autorčinu erotickému gamblerství hra změnila v tvrdé vydírání, které autorku zavedlo do stavu, z něhož se jen těžko vymaňuje. A tady končil dívčin příběh. Její mailová adresa už byla zrušena a já se ten večer poprvé podíval na portály, kde se hra mění v  nemilosrdnou závislost.
Už několik let mám nad stolem Moliérův citát, že „nejfantastičtější na světě jsou fakta“. A s těmito fakty na začátku jsem začal studovat prostředí, kde podle sloganu knížky  „tiká e@rotika“.  V některých scénách knihy netiká, ale řve. Při psaní některých pasáží příběhu mladé marketingové manažerky a staršího novináře jsem trpěl jako v nejtvrdším sado-maso salónu. Věděl jsem, že mě za syrovost popisu prostředí a praktik řada lidí zatratí. Ale v době, kdy i na pornostránky chodí 50% žen, kdy skoro polovina dospělých si už někdy na netu anonymně hrála s nějakým protějškem, je načase si vyjasnit definice a podělit se o odlišný generační náhled na kdysi svaté pojmy jako jsou mravnost, věrnost, partnerství a láska.

A ona hypertenze – zvýšený krevní tlak?
Vydat knihu je jedna věc. Druhá je dostat ji mezi lidi. Jako samonakladatel si lehce spočítám, že musím prodat tisíc čtyřsetstránkových románů Sextenze, abych byl na nule a spisovateli ukázat dlouhý nos, protože na něj nic nezbylo.
Distributor si knihy objedná, ale jakmile je přebere, spadnou do jakési černé díry a vy o jejich dalším životě nic nevíte.
Když se divíte, proč knihy v knihkupectvích nejsou, distributor řekne, že si knihkupec knihu u nich neobjednal. A když ji v obchodě najdete někde zastrčenou v regále, místo aby byla vystavená mezi novinkami, a zeptáte se, jste za ješitného magora. Pak zjistíte, že světový hit vydalo nakladatelství majitele řetězce obchodů. Už je vám jasné, proč nekonečné pyramidy jednoho titulu jsou vystrčené všude kolem? To je stejné, jako když anketu o nejoblíbenějšího zpěváka vlastní soukromá firma.
A aby se to nepletlo, údajně průměrnému románu světové autorky je věnován velký prostor v hlavním zpravodajském pořadu veřejnoprávní televize. Viděli jste tam někdy zmínku o českém spisovateli?
Prostě dát čtenáři dostatečně vědět, že vyšla původní česká kniha, je náročný a nákladný úkol. A tady vzniká moje hypertenze, můj zvýšený krevní tlak.
Když jsem na střední škole dal svým studentům za úkol studentům přinést na hodinu z domova knihu poezie, dívali se na mě jako na Marťana. Když jsem se jich zeptal na jména žijících českých básníků nebo textařů, mizivá odezva.
Seděli jsme onehdy na kafi s básníkem Jiřím Žáčkem a vedle u stolu jakési studentky. Najednou dívky začaly pištět. Kolem šel jakýsi výrostek a my se dozvěděli, že to je začínající herec, co se občas mihne v seriálu Ulice. Co to je za divnou dobu, když podržtaška z pitomého seriálu je víc než Žáček – básník – legenda? Co to je za nabouranu dobu?
Milostný sadomasakr
Tak někdy s humornou nadsázkou charakterizuji svůj poslední román. Pro jemnější duše mám slogan, že v této knize se nedočtete o háčkování… Byl to hodně soustředěný čas psaní. Psát román, to je sto roků samoty. Když jsem po půl roce psaní poznámek, zapisování stovek různých nápadů, jednotlivých scén a vypisování různých odborných publikací, cítil, že nadešel čas, vybral jsem si dovolenou a odjel na zájezd do dobrovolné samoty. Za oněch 14 dní jsem se v teple jen dvakrát vykoupal v moři, jinak jsem byl zavřený na pokoji a drtil jsem a drtil. Tehdy jsem doopravdy začal psát. V naprostém soustředění a klidu. Následujících tři sta padesát stran už vznikalo zase v čase kradeném pro vlastní psaní, při čtyřech, pěti hodinách spánku denně a závalu pracovních telefonátů a mailů. Ale není na co si stěžovat. Jinak to nebude. Kolik že potřebuji prodat výtisků? Tisíc?
Na křtu knihy se sešlo sto třicet zástupců médií. Na základě prvních článků se čtenáři novin dozvěděli, že moderátorka měla černou podprsenku a jeden z kmotrů příliš těsné džíny.
Literaturo, sbohem.
Nepokládám svoje psaní za nic posvátného, vzešlého z tance múz kolem mé hlavy. Píšu jako když se peče chleba. Rád bych, aby mně i jiným chutnal. Mám rád pekaře, kteří umějí svoje řemeslo, a nemusí po večer dláždit ulice. Většina spisovatelů musí být i těmi dlaždiči, protože se doba staví na hlavu a lidi mají raději pohyblivé obrázky, pokud možno nekomplikované. Psát ale pro dav složený ze samého Pepy Řepy nebudu. Mám na svůj chleba svůj vlastní recept.

Jan Krůta

Ahoj, milí Brejlíci (jistě s úsměvem na líci!).
Já vím, že už jsem s tím otravný a nemáte tady co číst. Ale když na něčem dva roky makáte a vrazíte do toho prachy určené na studium nejmladšího syna, tak nemáte na výběr a musíte dřít!
Tak já dřu. Navíc teď  v novém zaměstnání, ve kterém poctivě trávím většinu času a  jsem v pořádném stresu, abych si neudělal ostudu.:-)

V rámci samožeru ještě fotka s mojí Mašličkou. 🙂

Knížka Sextenze už začala žít svým životem. Mám na ní krásné ohlasy, ale určitě řadu lidí zaskočí svou syrovostí. Pokud Vás taky zaskočila, pak Vás mohu ujistit, že jsem v té době, kdy  jsem ji psal a občas trávil noci na různých portálech, byl zaskočený taky. A pořádně.

Budu citovat jeden krásný vzkaz od skvělého fotografa Martina J. Poláka:
“Honzo, je to MIMORADNA KNIHA, jsem v pulce ctu kazdy vecer pred spanim, a je o cem, premyslet. Je to hodne hluboka studie nesymetrickeho vztahu. Az si rikam, tohle nemuze byt jen teorie…”

A ještě jedem mail uvedu:
Vážený pane spisovateli,
tak už jsem přečetl 31. kapitolu Vaší nové knihy a musím se přiznat, že stále bojuji se závistí nad tím, že se tak originální a dokonalé dílo nezrodilo v mém PC. Nenalézám v něm totiž chyby. Snad jedině to, že je to pro mne těžké čtení. Držet ve svých rukou tuto metrákovou knihu je fyzicky velmi, velmi namáhavé. Navíc mám jisté problémy i s archaismy, které již dlouhé roky nepoužívám  (Pozn. J.Krůty: s humorem sobě vlastním na tomto místě uvádí pisatel některá slova, která jsou publikovatelná jen v erotickém románu… :-)) a pokračuje: Už těmto výrazům moc nerozumím. 🙂
Doufám ale, že knihu brzy dočtu a dám Vám vědět, jak můj příběh dopadl.
Ještě jednou moc za ni děkuji.
Váš věrný čtenář
xy

Pisatel se samozřejmě podepsal, ale já ho uchovám v anonymitě. Třeba mi po dočtení další části vynadá! 🙂

V rámci tohoto už třínedělního finiše od vydání knihy podávám samožerskou zprávu o činnosti:

Posaďte se, dejte si něco dobrého a já Vám budu vyprávět pohádku o Sextenzi, ve které stále (i teď po ránu) něžně tiká e@rotika:
Určitě i díky Vám, kteří  mi píšete krásné vzkazy a lajkujete stránku Sextenze na facebooku, jsem v mezidobí od vydání románu udělal velký rozhovor do Benešovského deníku (díky, Karle!) a vychází mi tam na pokračování román Doktor Petarda (díky, pane šéfredaktore!). V Deníku.cz vyšlo jiné interview (díky, Míšo!), v Blesk Magazinu rozhovor (díky, Dušane!), v i Regionech (opět díky, Míšo!), v Magazinu Práva velký rozhovor s focením celého bytu (díky, Zdeňku!) a velký rozhovor pro Playboy (díky, Marku!), hodinové Mikroforum (díky, Honzíku!), vstup do odpoledního vysílání (díky, Alenko!), tandem Honzy Rosáka (díky, Honzíku)… ještě leccos, co jsem asi zapomněl. Držte mě, držme se, podržím Vás. 🙂

A věřte, víra má Vás uzdraví, jaro na konec přece jen přijde! 🙂
Honza Jazzík Krůta

1) Proč jste se rozhodl napsat “generační milostný román”? Co vás k tomu vedlo?

Léta jsem měl nad pracovním stolem na nástěnce připíchnutý Moliérův citát: “Nejfantastičtější na světě jsou fakta.” Tohle moudro mě provází životem jako věrný pes. Jednou mi na na můj portál www.brejle.net poslala literární příspěvek jakási dívka. Příspěvek se mi líbil, zařadil jsem ho do rubriky Literární dokořán a při té příležitosti klikl na dole připojený link. V jednom blogu jsem tam narazil na temně zabarvenou výpověď o světě erotických her, které za jistých okolností mohou přepadnout z ostří nože na stranu gamblerské závislosti a přímého nebo nepřímého sexuálního vydírání. Dívka se už nikdy neozvala a na mailové adrese už neexistovala. V té chvíli se začal psát můj příběh Sextenze.

2) Podle čeho jste se rozhodl pro název “Sextenze”?

Název mě napadl hned na začátku psaní. Mám hodně zkušeností se slogany z psaní asi tisíce tří set písňových textů.

3) Sextenze je Vaše již 24. kniha. V čem se liší od třiadvaceti předchozích?
Moje čtyřiadvacátá kniha se od mých předchozích románů liší jen věkem autora, který nemládne.

4) Myslíte si, že dnešní společnost baví číst knihy o erotice a o lásce? Proč?
V mém psaní není žádný kalkul. Psaní románu je sto roků samoty. Lidi jsou stále hladoví na příběhy. Jde jen o to, jestli na ně raději nekoukají, než aby je četli… A je-li příběh o lásce a erotice? To se přece týká každého! V lásce jsme každý samoukem!

5) V čem se podle Vás liší vztah 2 generací (které v knize popisujete) k pojmům jako “morálka” nebo “erotika”?
Starší generace vyrůstala v době, kdy slovo erotika bylo zapovězené a morálka byla jako vždy taková, jakou si člověk sám před sebou zodpověděl. O tělesné lásce se nemluvilo a každý jsme si hledal informace, kde se dalo. A dalo se nejspíše od kamarádů. Pro mě byl prepubertální učebnicí spis Rodinný lékař, obzvláště pak pasáž o pohlavních orgánech. Objevil jsem ji uschovanou v knihovně za sebranými spisy Aloise Jiráska. První pornografickou fotografii jsem viděl u kluků ve škole někdy v sedmé třídě. Před týdnem mi jeden příbuzný vyprávěl, jak objevil v historii hledaných stránek na notebooku svého sedmiletého syna heslo “nahý žencký”. Erotiky a pornografie je všude nepřeberně. Nahých těl je plno ve všech médiích. O některých způsobech intimního styku moje generace neměla tušení nebo byly považovány za trestné a zvířecí. Dnes jsou běžnou záležitostí a pokud nepůsobí někomu z partnerů problémy, je to v pořádku. Všechno je dosažitelné, dovoleno a prezentováno na veřejnosti. Ale tím to zevšednělo, zlevnilo.
6) Je podle Vás láska v dnešní době odlišná od lásky v minulosti? A jak vidíte její budoucnost?
Láska je pořád stejná. Ale otázka je, zda vnímáme ten výraz stejně jako kdysi. Láska zvěcněla a omezuje se často na sexuální tělesnou potřebu. O tom je právě Sextenze. O osamění, touze po vztahu, o virtuálních i nevirtuálních náhražkách a neobvyklých, ale rychle se rozšiřujících erotických praktikách… Není to kratochvilné čtení. Je temné, zoufalé, vzrušující a drsné. Téma na dlouhou přednášku. Na tohle téma jsem při psaní studoval spoustu publikací a výzkumů. Je v něm hodně autentických záznamů z erotických a tzv. úchylných portálů.

7) Vycházíte v knize z vlastních zkušeností?
Bez vlastních prožitků je psaní tlacháním. Pro psaní románu musíte mít nažito. Zručný psavec nadrtí svých erotických představ, kolik budete chtít. Ale Sextenze není 52 odstínů šedi, i když s tou “erotickou lovestory” má podobné pasáže. Sextenze je o životě, lásce, erotice, sexu – i smrti.

8) Proč si vydáváte knihy sám? Kdo je Vaším editorem/korektorem předtím, než knihu vydáte?
Od začátku devadesátých let jsem působil jako nakladatel. Pak jsem díky dobré literatuře málem zkrachoval. Sextenze je moje čtyřiadvacátá kniha, ale ve svém nakladatelství jsem jich vydal asi stovku. Když jsem některé své rukopisy dal do jiných nakladatelství, několikrát se mi stalo, že jsem se pak styděl knihu dávat kamarádům jako dárek. Nakladatelé šetří a někdy na nepravých místech. Já jsem se rozhodl si vydělat na vydání svých knížek jinou prací. Průběžně píši a teprve, když našetřím, vymazlím si svoji knihu od začátku do konce. Vyberu si spolupracovníky, kterým věřím, vím, na co mám, a jak by kniha měla vypadat.  Když něco zkazím vynadám sám sobě. V případě Sextenze například vím, že musím prodat aspoň tisíc výtisků, abych se dostal na nulu jako nakladatel. Je to strašně riskantní. Musíte vydat spoustu peněz a netušíte, kolik a kdy se vám co vrátí. Z prodejní ceny dáte nejmíň polovičku distributorovi, pak zaplatíte, grafiky, korekturu, tiskárnu. Veškeré ostatní práce až po reklamu si dělám sám. Na jakýsi autorský honorář za rok a půl psaní bohužel nemohu při současných prodejích české beletrie myslet. Psaní je hodně drahé hobby. Až si na vydání nové knížky nevydělám, co se asi stane… Nic. Všechno už bylo napsáno.