Milý Ježíšku! | Krůtí brko

Dětství jsme si odbyli už  před pár lety. Možná spíš před pěknými pár lety… Dopisy Ježíškovi nepíší už ani naše velké děti.  Píší je naše vnoučata. Ale my přitom s nimi většinou nejsme.

Napadlo mě, přátelé, že bych mohl po létech zase jednou Ježíškovi napsat.  Že bychom mu mohli napsat my všichni. Že bychom s ním mohli nad dárky života popřemýšlet a porozjímat.

Copak dar života je málo? Copak dar života bez válek je málo? Copak domov je málo? Copak maminka a táta jsou nebo byli málo? Copak…

A že ne vždycky se dárky vyvedly na sto procent? Byly nám příliš malé nebo příliš velké?  Jako svetry trochu štípaly, bylo nám v nich příliš horko nebo nás škrtily u krku?

Ty, Ježíšku, který jsi pro nás nikdy nebyl ani Děda Mráz, ani Santa Claus… Co jsi vlastně byl?

To mrně v chlívku na seně? Ne! Někdo, kdo naděluje a ví všechno o našich přáních! A to je právě krásné, že nevíme, jak vypadáš a nikdo Tě nemůže prásknout do reklamy!
Proto je kolem Tebe to nepopsatelné kouzlo. Ano. Nepopsatelné…
Zkusíte mu po létech taky napsat?

Milý Ježíšku…

Pomlázka je symbolem omládnutí jarní přírody a obnovování života po protrpěné zimě. Z živých, napučelých  proutků přejde prý do člověka jejich životodárná síla. Vlastně  své ženy a dívky kolem těmi láskyplnými ranami odměňujeme.
(Pokračování textu…)

Hezké sobotní ráno, přátelé!

Jednou jsem napsal pro děti takovouhle básničku:

Dárkování

Na vánoce
dlouhé noce,
dlouhé noce,
dlouhé spaní.

Tyhle svátky
jednou v roce
přinášejí
dárkování.

I smrk v koutě
místnosti,
dostane své pěknosti.

Světýlka mu
zapleteme
do zelených vlasů,

prskavkami
poprskáme
zelenkavou krásu.

Není svátek
jako svátek,
jako svátek dárkování.

A co chceš ty?
Pošeptej mi
do ucha své přání!
——————————-

Tak mě napadlo. Nesháníte náhodou něco, co mně přebývá? Nechybí Vám nějaká knížka, která se mně do knihoven už nevešla, protože jsem ji někdy dostal, ačkoliv takové nečtu a nesháním? Mám takových plný koš na prádlo a nevím, kam s nimi.  Ale mám i jiné takové věci, které právě Vy možná sháníte! Nebo Vy takové máte a chystáte se je hodit do popelnice?
Vánoce se blíží a dárek, který udělá někomu radost, možná leží nepovšimnut u Vás v koutě. Nabídněte nebo poptejte na Brejlích!

Nevím, jak pro vás, ale pro mě je návštěva velkých knihkupectví trest. Trpím. Je tam totiž všechno. A hodně z toho bych měl rád doma. Ale knihy už i ve sklepě.
Ale nekupte to…
Zvlášť v čase letních výletů se člověk dívá po takových, které ho vedou neznámými cestami…

Provařené památky se vydávají  ve výpravných publikacích kolem dokola. O to krásnější
trofejí pro obdivovatele české historie je nádherně vypravená publikace Zapomenuté památky Čech, Moravy a Slezska, kterou vydalo nakladatelství Práh.

Přes 200 abecedně sestavených medailonků vybraných jedinečných památek, které často neprávem unikají pozornosti veřejnosti. Více než 800 fotografií, neuvěřitelné množství přehledně a hutně zpracovaných informací.
Stručně připomenuté další historické a turistické zajímavosti v okruhu deseti kilometrů od popisované památky, pověsti legendy, ale i originální restaurace v okolí, základní informace o dopravě včetně cyklotras.

Pochopitelně jsem hledal památku, na kterou koukám z okna. Nenašel jsem, ale náhodou jsem přišel na to, že autor textové části shrnul poříčské románské kostely pod titulek Tři románské památky nad Sázavou a jsou zařazeny pod Týncem nad Sázavou. A když jsem se dobral nejstaršímu poříčskému kostelíku (to je ten před mými okny), je tam údaj vzniku, který je o skoro sto let pozdější, než jsem doposud v literatuře zaznamenal. Jako rodáka a místního kronikáře bych se bil za odhad co nejstarší. Ale toto uvádím se smajlíkem, protože jako každý lokální patriot atraktivitě místních památek pochopitelně fandím.

Nádherná a záslužná dárková publikace je pochopitelně velmi nákladná i pro nakladatele. Aby se dosáhlo přijatelné ceny, je nutné shánět sponzory. Několik jich má i tato kniha a díky nim mohla vyjít.  Milovníka nádherných knih pak ale zabolí osrdí, když sponzor trvá na inzerci, která se vzhledem k obsahu nehodí. Naštěstí je v závěru této knihy jen jedna taková.

Každopádně nádherný nakladatelský počin! Každopádně úžasný dárek pro turisty, milovníky historie a krásných knih!

Šel jsem po mnoha letech spát před půlnocí. Šok. Ráno vzbuzení v pět. Spát  šest hodin denně zatím nejde. Ale pohodička. Žádný stres a nevyspalost. Ze zvyku hned po probuzení zapnout laptop. Svítí. Žádné hádky v komentářích.  Klid. Svoboda myslet na svoje psaní. Nádhera. Možnost číst co přijde pod ruku. Senzace.  Ještě hodně vysvětluji svůj krok k novým Brejlím v komentářích. Osobněji v mailech. Jsem rád, že mi rozumíte.
Pokud vás to baví, zkuste psát víc než komentáře. Začněte svým deníkem, záznamem myšlenek, snů, těch nejsoukromějších. Založte si svůj blog. Je to zajímavé. Možná ne pro čtenáře, ale může to být důležité pro vás. Spousta lidí si přes blogy najde nové nebo naopak staré přátele. Dejte mi vědět, budu si na vás taky chodit číst! Anebo pište do Fóra Brejlí. To sleduji průběžně!
Prší… Prší krásně (zpívávala Hana Zagorová) a zahrada voní posekanou trávou. Kosi si (kosisi – češtino jazykolomná!) postavili hnízdo v altánu. Rušíme se navzájem. Je ráno. Začínám klofat něco, co by mohlo vydržet déle než pár dní na portálu. Ještě máme čas pokusit se stavět svoji katedrálu. Třeba kapesní velikosti. Třeba miniaturu. Ale naše. A z kamene.
Silueta románského kostelíka proti časnému letnímu východu slunce. Cvak. A ještě: Cvak. Snad mi dneska docvakne něco, co do sebe za ta léta ještě nezapadlo…

V hlavě mi zní melodie známé písně, …. Za volantem nesedím, dívám se na zasněženou krajinu kolem a nechávám utíkat své myšlenky, kam se jim zachce. Cedule u silnice mě vytrhne z bezcílného putování a říkám si, že už jsme tady.

Ještě jednou a podruhé doprava, podélná strohá budova na konci osídlení. Kolem vrátnice, výtahem do druhého patra. Stěny prostorné chodby jsou vyzdobeny drobnostmi jak z výtvarné dílny. Optimistická barva závěsů na oknech vrhá do chodby jas místo slunce, které si dnes vzalo dovolenou a odpočívá. Tak jako princezny v tomto království.

Šašek z televizní obrazovky se snaží bavit ty, které si vyjely do společenského sálu. Dnes se tu ples nekoná. Jen tu tak sedí na svých trůnech na kolečkách, způsobně se uklánějí a usmívají na příchozí, tak jak se dle královských mravů sluší. Míříme do druhé komnaty vlevo.

Tonička právě vypravuje své veverce příběh o ztraceném synkovi, o něhož se strachuje. Zapomněla už, že právě před chvilkou odešel z její komnaty, a když nedávno slavila své 104. narozeniny, že je slavil tady s ní. Veverka poskakuje na štíhlých mrštných nožkách z větve na větev, od komnaty ke komnatě a dlouhá tmavá hříva za ní vlaje. Slyším jen, jak Toničce říká: „Tak princezničko moje, ještě pár lžiček a už to máme. Vidíte, jak jste šikovná! A ještě utřeme pusinku a je to. Dnes vám to, princezno moje, moc sluší!“ A Tonička dál vypráví svůj příběh …

Hned vedle kraluje Maruška. Princeznička na hrášku. Už je z toho stálého ležení celá otlačená. Je smutná, nechce pít a jíst, život jí vůbec netěší, ale z rozmaru to není. Místo princů se u ní střídají mladé krásné víly, které si tento ostrůvek vybraly pro svůj neuvěřitelný tanec.

Kde jsou ty časy? Vzpomínám si, jak princezna Maruška byla neposedná, chvilku na místě nepostála, sedět nevydržela, bylo jí plné království. Starosti si stále o všechny dělala: „A co tomu uchystám, až se tu zastaví? A jakpak asi dojel domů? Bylo tak špatné počasí.“ Vzpomínky jí vykouzlí tu úsměv na tváři, tu starostlivý výraz a Maruška pluje na obláčcích svých hezkých chvil a zážitků. „A kdo jsi ty, paní, znám tě?“, říká mi a hledí na mě nedůvěřivým a pátravým zrakem. A pak najednou v okamžiku: „A to jsi přijela až tak zdaleka?“ – „Maruško, sluníčko moje, já vám trošku uklidím vaši komnatu, pojďte!“, říká jedna z víl, které se zalíbilo tančit na chvilku okolo této princezničky. „A trošku se dnes vyšňoříme“, dodává, „to kdyby se tu nějaký princ náhodou objevil“, …

Mlčím, dívám se a hruď se mi svírá. Všechny víly tančí svůj nádherný, úžasný tanec, který bere dech. Na tomto ostrůvku naděje, dobra, lásky a lidského pochopení. Vytrvale, s úsměvem, dnes a denně rozdávají sílu. Kde ji berou a čím zalévají, aby mohla stále růst a jim samotným dala sílu vytrvat a přežít …?

Přibližně za rok po svatbě  čekala naše dcera Alena děťátko. Protože bydlela, a dodnes bydlí, se  svým mužem v patře nad námi, prožívali jsme to krásné období naděje a příprav společně. Oba naše byty byly  přeplněny dupačkami, mikinami, postýlkou a balíky s plenkami, láhvemi, dudáčky  a spoustou dalších  věcí, které bude děťátko hned po narození potřebovat.

Když už  se blížil den D,  musel jsem odjet, tehdy jako  novinář, na filmový festival do  uzbeckého Taškentu. No: musel!  Pochopitelně že jsem tam letěl rád. Poprvé jsem měl možnost navštívit Asii. A ještě zadarmo!!! Sbalil jsem  potřebné věci do kufru,  pusu všem!, Aleno, ty se  ničeho neboj!, drž se! papa, porci  pusinek své ženě Jarce, pak  rychle na letiště a směr na východ.

Na taškentském  letišti jsem ukázněně  čekal, až mi  přijede můj kufr.  Dočkal jsem. Sáhnu  po něm a  můj nos zaregistroval  silnou dávku  známé vůně. Jasně  že  Pitralon!  zděsil  jsem  se.  Jednu,  už  načatou láhvičku,této vody po holení  jsem si  doma do  kufru přibalil  s holicím  strojkem.  Cestou mi asi vytekla mezi ostatní věci.  V pokoji jsem okamžitě kufr otevřel. O vůni, která vzápětí zahltila  celý pokoj není třeba psát. Teprve později  jsem  se  dozvěděl,   že  v zavazadlovém  prostoru letadla, s kterým jsme do Taškentu letěli, došlo asi k nečekanému podtlaku vzduchu,  který vyssál z  dózy mou  oblíbenou vodu po holení.

Dny, které  jsem na festivalu trávil,  mi nepřinášely příliš radosti.  V kině  ode  mne  návštěvníci  odsedávali,  spal  jsem ohleduplně na  balkóně, protože jsem  nechtěl, aby mě  můj český kolega celou  noc proklínal, nechodil  jsem s ostatními  společně ani po mešitách a jiných památkách.

Pátý den byla ale tiskovka k nějakému dalšímu filmu. Po deseti minutách se ve dveřích objevila baculatá Uzbečka a volala  pípavým  hlasem  mé  jméno.  Okamžitě jsem se přesunul k ní.“U vas  tělefon! „řekla rusky a zavedla mne k recepci, kde  vedle přístroje leželo sluchátko. (Tehdy ještě nebyly mobily!) Vzal jsem je a ze zvyku řekl do mikrofonu své jméno.

„To jsem já, Jarka, no konečně!“

“Stalo se něco?“  zeptal jsem se.

„To víš,  že jo! Aleně  se narodila dneska  v noci holčička. Jmenuje se Zuzanka, máš radost, viď?! Tak  přijeď brzy, dědečku!“ loučila se mnou nadšeně moje žena.

Cestou zpátky do sálu jsem přemýšlel o tom, jak  mě oslovovala. Prý: dědečku! Měla  ještě říct:  dědečku –  stařečku! hudroval  jsem si pro sebe. Posadil jsem se  na své místo. Muž po mé  pravici se ke mně  naklonil  a   rusky se zeptal:“Stalo  se něco?“ Byl to jeden bulharský novinář. Namáhavě  jsem  mu  odpověděl,  že  jsem  ode dneška dědečkem. Zčista  jasna  mi  dal  přátelskou herdu a zvolal:“Nic si  z toho nedělej, Stanislave!  Víš, my, Bulhaři, máme jedno  moudré přísloví: Není  strašné být dědečkem. Strašné je spát s babičkou!“

To přísloví se mi docela líbilo. Ale  než festival  skončil, nějak  jsem si  to v hlavě rozebral a ještě před odletem domů  jsem si řekl, že tohle přísloví platí určitě jenom v Bulharsku. Kdežto naše české babičky…!

„Nejlepší je poslední týden v červnu. To jsou ještě před námi celé prázdniny. Prvního července je to horší, to už se prázdniny začínají krátit.“ Tato věta zní podivně, ale z úhlu pohledu učitelů i žáků má svoji logiku.

Úhel pohledu hraje v životě lidském velkou úlohu, protože ovlivňuje naše vnímání věcí, života a světa vůbec. Jsou sice situace, v nichž na úhlu pohledu nezáleží, protože výsledek vnímání je podobný. Například v politice. Politik z horního úhlu pohledu vnímá voliče jako blbce (protože ho zvolili, nebo proto, že ho nezvolili), volič s dolního úhlu pohledu vnímá jako blbce politika, i když ho sám volil. V závěru se však přece jen rozcházejí. Ten nahoře si nikdy nepřipustí, že je blbec, ten dole  časem  uzná, že je blbec, když toho blbce volil.

Pohled na jedoucí tramvaj z úhlu čekajícího je jistě příjemnější, než pohled z úhlu dobíhajícího cestujícího.  I pokutový blok vypadá jinak z pohledu od volantu než z pohledu od policisty. Rovněž Země vypadá z úhlu pohledu kosmonauta jako čistá, krásná, spořádaná modrá planeta. Z úhlu pohledu zametače ulic to může být právě naopak. Těžká práce může být z úhlu pohledu diváka zábavná, z úhlu pohledu těžce pracujícího otravná a nenáviděná. Z úhlu pohledu člověka padajícího z osmého patra vypadá  mozaikový  chodník méně hezký, než z úhlu pohledu chodce. I obyčejná mříž vypadá zcela jinak z úhlu pohledu trestance, než z úhlu pohledu dozorce.

Bohužel, ne vždy je v silách člověka, aby si našel takový úhel pohledu, z něhož mu  všechno  ošklivé bude připadat krásné.  Tím, co lidi a lidstvo rozděluje, jsou úhly pohledu.  Rozdílnost úhlů pohledu dokonce vyvolává  krvavé  revoluce a války.

Aby byl trvalý mír, aby láska konečně opravdu zvítězila nad lží a nenávistí, je třeba úhly pohledu zobjektizovat a sjednotit, protože podstata věcí a problémů zůstává stejná bez ohledu na to, z jakého úhlu na ně koukáme. Suchý krajíc chleba zůstává  suchým  krajícem chleba, ať se na něj díváme z úhlu pohledu hladového, či z úhlu pohledu sytého.  I hrob zůstává hrobem, ať na něj koukáme zvenčí či zevnitř.

Za lepší, za jednotné úhly pohledu!

Popravdě řečeno nevím, co s tím cestováním v čase všichni mají. Jako by to byl bůhvíjaký problém. Já to provozuji už léta, a nikdy mě nenapadlo se tím někomu chlubit, natož z toho dělat senzaci.

Začalo to někdy před devíti roky, kdy se žena rozhodla, že zrekonstruujeme koupelnu. (Ne my dva, pochopitelně – nějaká firma. Poslední věc, jíž jsem vlastnoručně rekonstruoval, bylo krmítko pro drobné ptactvo, které jsem neplánovaně zrekonstruoval v lísku na jablko.)

Firma nám místo stěn z umakartu postavila zdi z itongů a kouli nad zrcadlem vyměnila za bodovky zapuštěné do stropu. Od té chvíle se umývárna ze sedmdesátých let dvacátého století proměnila v relaxační místnost nového milénia. Kdykoli jsem překročil její práh, překonal jsem třicet let.

O pět roků později prošla touž metamorfózou kuchyně. Sporák se začal sám vypínat, když voda z hrnce uhasila plamen hořáku, a myčka nás připravila o každovečerní rituál společného mytí nádobí. Zvyk to byl však natolik silný, že se jej doposud nepodařilo úplně potlačit. Kdykoli chceme se ženou vyřešit něco podstatného, jdeme do kuchyně. Ona při rozhovoru žmoulá houbičku a já se mimoděk opásávám utěrkou.

Minulý týden měla padnout další bašta odcházejícího času – obývací pokoj. V první fázi vše nasvědčovalo tomu, že tentokrát bude časový posun regresní: Po oškrabání stěn na holý panel vypadal obývák jako jeskyně Altamira v Kantábrii. Vrstva lepidla a perlinka dojem trochu zkazily, ale na jednadvacáté století to přesto nevypadalo. Štuk ovšem místnost posunul dále k současnosti a konečná povrchová úprava dílo dokonala. Mezi obývákem a např. ložnicí už je 40 let.

V pokoji vzor 2012 se ovšem špatně vyjímá nábytek vzor 1989, absolvoval jsem tedy několik návštěv obchodních domů s příznačně ženskými jmény (Kika, JENA, IKEA), plných postelí a skříní. V rozporu s instrukcemi, které dostávám třeba v Globusu (neválej se po tom košíku!), jsem byl co chvíli vyzýván k tomu, abych někde ulehl nebo se alespoň posadil. Napadlo mě přitom, že v tolika postelích jako tento víkend jsem neležel za celý život. Když jsem se s tímto poznatkem svěřil ženě, přejela mě od hlavy k patě, pomalu pokývala hlavou a beze slova šla zkoušet další taburet. Myslím, že mi to věřila.

Budování časových pásem v rámci našeho bytu ovšem přináší také některá drobná omezení a změny v denním režimu. Mezi nejmarkantnější patří fakt, že všechny skříně, v nichž mám oblečení, jsou na balkonech. Stojí tam v jedné řadě u zdi, tak, aby je bylo možné nadále používat. Už týden se tedy převlékám z pyžama do běžného pracovního ústroje takříkajíc za dohledu zbytku sídliště. Trestní oznámení za porušování §352 trestního zákona (násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci) čekám každým dnem.

V pátek nám přijdou položit podlahu (tedy možná – jak ví každý, kdo dnes jako maloodběratel jedná s jakýmikoli řemeslníky) a o víkendu se patrně přestěhuji z lodžií zpátky do obýváku. Už teď ale žena plánuje také rozsáhlé úpravy dětského pokoje. Záhy to tedy bude už jen ložnice, která si ponese pečeť minulého času, jemuž s každým dalším rokem, který mě od něj dělí, nějak víc a lépe rozumím.

A tu budu bránit dlouho a sveřepě, jak mlynář z Jiráskovy Lucerny svou lípu. V kuchyni už se ženou nemyjeme nádobí a v novém, velikém a ostře nasvíceném koupelnovém zrcadle vidím mnohem zřetelněji a přesněji svou stále starší a popelavější tvář. Ale v ložnici uléháme do téže postele, do jaké jsme si lehali měsíc po svatbě. A lůžko, na kterém momentálně jeden či druhý chybí, je pořád tak prázdné, jako tenkrát. Aspoň já to tak mám.
Je půlnoc; sedím v kuchyni u kafe a notebooku a sotva držím oči. Ještě na noc zapnu myčku, v koupelně na sebe do zrcadla udělám unavenou grimasu a půjdu usnout do jiného času.

V poslednom čase sa roztrhlo vrece s rôznymi vedeckými výskumami. Celé kolektívy vedeckých pracovníkov sa s neuveriteľnou energiou a iste aj s neoddiskutovateľnou odbornosťou zaoberajú výskumom na prvý pohľad celkom zbytočných vecí a javov.

Napríklad ako dlho sa ľudia vydržia bozkávať. Toto skúmali v Austrálii, kde sú obzvlášť iniciatívni. A pretože sú takí iniciatívni, všetko dôležité už majú vyskúmané, takže sa púšťajú aj do takýchto okrajových tém. Aj keď, pre niekoho to okrajová téma nemusí byť. Viem si predstaviť mladé dievčatá, pre ktoré je to téma absolútne ústredná a bol by som naozaj zvedavý, či austrálsky vedci konzultovali túto tému s austrálskymi dievčatami. Je to možné. Možné je aj to, že niektorí vedci v mladšom veku viedli výskum priamo za účasti austrálskych dievčat, pretože, povedzme si to rovno, niekedy je lepšie vyskúšať si to, ako sa donekonečna vypytovať. A možno sa do výskumu zapojili aj vedci v zrelšom veku. Napokon išlo o vedu a nie o nejaké sviňačinky. Na čo pri takomto výskume prišli?

Že to, ako dlho sa ľudia vydržia bozkávať sa nedá kvantifikovať. Tomu hovorím vedecký prístup. My, diletanti, by sme si to vyskúšali a našu skúsenosť by sme vyjadrili číselne. Ľudia sa dokážu bozkávať aj 24 hodín. Austrálski vedci nepodľahli zvodom čísiel, ich závery sú rýdzo vedecké. Zistili, že dĺžka bozku nezávisí od intenzity citu, ale od toho, či počas bozkávania dokážete súčasne dýchať nosom.

Ak dokážete, bozk môže byť v podstate nekonečný. Nekonečno je síce tiež číslo, ale nie také konkrétne, aby pracovníkov výskumu nejakým spôsobom blamovalo. Nedávno sa ozvali vedci z Poľska. Ide o mimoriadne zaujímavý výskum, oveľa závažnejší, ako austrálske bozkávanie. Poliaci zistili, že ľudia sú náchylnejší k nevere na rovinách, ako v horách.

To je do istej miery logické. Predstavte si, že leziete na Gerlach. Nie je to síce Everest, ale aj tak to dá zabrať. Výstup je namáhavý, najmä ak máte na chrbte batoh. Vo chvíli, keď dosiahnete vrchol  (stále je reč o Gerlachu) ste šťastný, ale aj vyčerpaný. Pochybujem, že v takej situácii sa vám chce čo len pomyslieť na neveru. Nehovoriac o tom, že na vrchole veľhory je na neveru pomerne málo príležitostí. Iba že by ste si tú príležitosť vzali na Gerlach zo sebou. To komplikuje situáciu, pretože musíte niesť nielen svoj batoh, ale aj batoh svojej príležitosti. Ste predsa gentleman a od dosiahnutia vrcholu si sľubujete veľa. Takže vy s dvoma batohmi, ona bez batohu. Je vo výhode. A pretože vidí, že ste zničený a nič s vami nebude, venuje sa vyhliadke a teší sa dolu, do nížiny, kde jej to, na základe výskumov, určite vyjde. Možno aj s vami, ak nebudete príliš vyčerpaný zostupom. Takto je to na tatranských končiaroch.

Zato na maďarskej rovine je to neverou, ak veríme výskumom, totálne presiaknuté. Širokoďaleko ani vŕšok, len samá puszta. Tam je skoro nemožné udržať sa na uzde. Preto je v Maďarsku oveľa viac rozvodov ako v Himalájach. Zaujímalo by ma, ako je to s neverou na Sahare. Ideálnejšia rovina už ani nemôže existovať.

Genocida je ne zcela přesně definovaná jako masové hubení lidí jedné skupiny lidmi skupiny jiné s úmyslem vyhubit jinověrce, politické odpůrce, překážející národy či národnosti, třídní nepřátele, zkrátka všechny, kteří jinak žijí, jinak smýšlejí, a hlavně mají něco, čeho se nechtějí dobrovolně vzdát. Na začátku i na konci tedy jde vždy o peníze bez ohledu na hesla, symboly a barvy, pod nimiž genocida probíhá.

Vedle neskrývaných genocid, při nichž teče krev, z komínů krematorií se valí nepřetržitě dým a místo hrobníků s lopatou pracují bagristé zahrnující hromadné hroby, existuje také genocida skrytá, plíživá, potravinářská!!!  Pijeme, jíme a vdechujeme různé chemikálie vyvolávající těžké choroby, v lepším případě „jen“ snižují akceschopnost spermií.

Celosvětovou ránu morovou připravují chovatelé hospodářských zvířat. Stále častěji a ve větším množství  preventivně přimíchávají do krmiv antibiotika, která je dovoleno podávat pouze zvířatům nemocným, jejichž maso je  však možné konzumovat jen po uplynutí příslušné doby od podání léčiva. Do organismu člověka se z potravního řetězce dostávají životu nebezpečné bakterie rezistentní na antibiotika. Podle Světové zdravotnické organizace tak jen v relativně čistých zemích jakými jsou Island a Norsko každoročně umírá přes 25 tisíc lidí na infekce způsobenými bakteriemi odolnými vůči antibiotikům. Kupodivu Němci, kteří ještě před dvaceti lety varovali své občany před škodlivostí českých potravin, produkují z velkochovů z hlediska obsahu rezistentních bakterií  zřejmě nejnebezpečnější maso v EU.

Při srovnání devíti zemí vyšla Česká republika hůř než  Dánsko, Velká Británie, Finsko, Norsko, lépe než Francie a Nizozemsko, Německo se raději nezúčastnilo. Není divu! Po vydání zákazu používat antibiotika k podpoře růstu vykrmovaných zvířat stoupla spotřeba těchto antibiotik v německých chovech o sto tun.

Nevím, jak daleko je doba, kdy lidstvo začne hromadně vymírat na dnes ještě zatím banální choroby snadno léčitelné antibiotiky. Nevím taky, jestli je  přírůstek otylých a v důsledku otylosti nemocných lidí skutečně způsoben přejídáním se, a ne konzumací masa obsahujícího „prorůstová“ antibiotika.

Taky bych netvrdil, že chovatelé drůbeže a dobytka rozvíjejí antibiotickou genocidu záměrně, byť vědomě. Dělají to přece pro peníze, nemohou si tedy přát, aby jim masožraví zákazníci vymřeli. Tvrdím však, že jejich spoluviníky jsou vlády, jejichž povinností je chránit své občany před nebezpečím z takových potravin nejméně stejně tak, jako je chrání před ptačí chřipkou či nemocí šílených krav. Vím, z hlediska státní pokladny je výhodnější přimhouřit oko a vybírat daně od chovatelů a řezníků. Čím víc antibiotik, tím víc masa, tím víc daní. „Bílá nemoc“ z antibiotického masa stejně postihne především starší lidi, což může řešit i nedostatek financí na důchody.

Vedle pojmu genocida také existuje pojem autogenocida, při níž vlády vyvražďují vlastní občany. Zatím jsem nenašel pojmy neúmyslná autogenocida, autogenocida z nedbalosti, autogenocida z blbosti. Politologové a právníci by měli začít hledat správný výraz pro vlády, které si myslí, že vše vyřeší trh, že babky budou chodit do řeznictví s přístroji na zjišťování antibiotik… .

Samozřejmě, že cílem kouření nebyl úkryt před ideologickými nepřáteli,  kouření, dlouhé vlasy a rozdrbané kalhoty dotvářely image tvůrčího člověka.

Já, zásadový kuřák, který nechce pár let před smrtí abstinencí znehodnotit léta poctivého kouření a promarnit peníze dosud za cigarety během života vynaložené, který bez ranní cigarety nenapíše ani vlastní adresu, vnímám nekuřáckou tvůrčí kavárnu jako jeden ze zásadních projevů změny společenských poměrů po roce 1989. Hle, diskutovat lze i bez kouření! Vyslovovat názory proti něčemu lze i v průhledném ovzduší, v němž je vidět z rohu do rohu. Jen otázky Proč psát? Proč malovat? Proč sochat? již nacházejí aspoň jednu z kdysi nepřípustných  odpovědí: Nejlépe pro peníze!

Což ovšem neznamená, že pro peníze je totéž, jako nejlépe. Ale to už se dostávám daleko od původního svého záměru konfrontovat nekuřáctví s tvořením.

(Pauza, jdu si ven zakouřit! Tady v tom pitomým baráku plným lidí kouřím jen já!)

Tak, už jsem zase nad klávesnicí. Opravdu jsem si byl zakouřit, abych dokončil myšlenku, než podlehnu otravě kyslíkem.

Co jsem to chtěl vlastně napsat? Že nemám rád nekuřácké kavárny a už vůbec ne kavárny tvůrčí. Na druhé straně mi vůbec nevadí autoři Brejlí Stanislav Rudolf, Jan Krůta, Michal Černík, Zdeněk Šálek a ostatní tvůrčí  nekuřáci. Oč míň vykouřili, o to víc a lépe napsali. K jejich mistrovství se v životě nedokouřím.

I. část – Začínáme:
Budu si dělat řidičák, oznámila jsem, coby studentka, slavnostně rodičům. A tak naši zaplatili (již tenkrát nehoráznou) sumu, aby se jejich dcerka naučila řídit.

Autoškola byla nepovinným předmětem, a tak nás i zde čekalo ponižující známkování.

Hodiny teorie byly nezáživné a my, unuděné studentky, hrály piškvorky nebo se pokoušely uvést našeho mladého učitele do rozpaků. To se nám úspěšně dařilo. Jednou jsme celou hodinu usilovně zíraly do pravého horního rohu místnosti, jindy jsme přemístily lavici s neupevněnou vrchní deskou na místo, kam si lektor s oblibou sedal (když seděl, bylo to v pohodě, ale jak vstal, společně s jeho zadnicí  vyskočila s ohromným rachotem celá deska). Při další lekci nás zase zaujal jeho poklopec a žádná z  nás nespustila oči z onoho intimního místa. Co byste taky chtěly od osmnáctiletých, věčně rozesmátých holek! Mladý lektor nám všem „techniku“ radši bez zkoušení podepsal, protože bystře pochopil, že by bylo zcela zbytečné chtít po nás vysvětlení, jak funguje motor, kde jsou brzdové destičky či jak vyměnit píchlé kolo…Co jsem se ale naučily všechny, bylo, že prasklý klínový řemen (to byl ten černý běžící pás pod kapotou) lze případně nahradit svázanými punčocháči.

II. část – Trenažér:
S radostí jsme vrhly do praktické části výuky (tvrdé „y“, protože jsme byly všechny holky).

Trenažér se nám líbil. V tmavé kabince jsme usedly  do  vypolstrovaného sedadla a uchopily volant. Po stisknutí tlačítka se ozvalo příjemné hučení připomínající fén a před námi se rozsvítila obrazovka s nakreslenou běžící silnicí. Točily jsme volantem, pozorovaly po stranách ubíhající listnaté i jehličnaté stromky, občas na nás vykoukl kreslený zajíc nebo srnka. Když jsme ze silnice sjely, nic se nedělo, jen šedou plochu na obrazovce vystřídala zelená barva kreslené trávy. Za absolvování trenažéru jsme vesměs obdržely jedničky. Jen Maruška si musela pár lekcí zopakovat, protože si za celou dobu výuky nevšimla, že existuje něco takového, jako je brzdový pedál, a navíc se domnívala, že se má do vyjukaných zajíců strefovat.

III. část – Autocvičiště poprvé:
Pak začala další vývojová etapa budoucího řidiče – absolvování tréninku na autocvičišti. Holky, které již výcvik absolvovaly, mě varovaly: Bacha, je to hroznej ras! Jedničku prý dostala jenom Katka, která měla minisukni v délce 33 cm a učitele pozvala na procházku na Petřín.

Nebyla jsem Katka, nosit tak krátkou sukni by mi mamka nikdy nedovolila, a tak jsem se musela spolehnout jedině na to, že oč delší bude moje sukně, o to větší bude snaha a píle.

Cvičiště v únoru vypadalo posmutněle. Sníh tál, holé stromy zasmušile shlížely na asfaltový prostor a okruh  rozveselovaly jen červeno-bílé kužele, které vypadaly jako obrácené zmrzlinové kornouty. Proč byly kužele svázány provázkem, dosud nevím. Tenkrát jsem viděla jediný důvod – aby je někdo neukradl.

Nasedla jsem do auta a učitel se zavřel do prosklené budky na okraji cvičiště. Čekala jsem, co bude. „Tak co bude?“, zaburácel najednou hlas v autě. Strašně jsem se lekla, protože jsem netušila, že budu řízena dálkově. Jako traktůrek, který dostal bráška k narozeninám.

Co bude, co bude – jak to mám vědět?, honilo se mi hlavou.

„Tak snad nastartujete!“, zařvala opět vysílačka v autě, až se celá Škoda 110 strachy otřásla.
I já jsem se otřásla. Nějakým instinktem jsem našla klíček, párkrát s ním zkusila otočit na obě strany, sešlápla první pedál, který jsem měla při noze, zašmrdlala řadicí pákou – a stal se zázrak – asi na popáté se auto rozjelo! Sice škytalo, skákalo jak splašená koza, ale pohybovalo se! Pravda, bylo mi divné, že se vysílačka odmlčela, ale po důvodu jsem nepátrala. Jestli se instruktor nezodpovědně vzdálil či sledování pohybu auta lehkomyslně nahradil čtením nějakého časopisu, nevím. Měla jsem během jízdy jiné starosti – například, zda se mi podaří splašeného autokoně udržet mezi červeno-bílými kornouty a jestli se vyhnu budce s učitelem. Takto jsem přeskákala celý ovál.

„Stop,“ náhle zasípala vysílačka. Prudce jsem sešlápla brzdu a narazila si čelo o přední sklo. Nevadí, ale ZASTAVILA JSEM! Hned napoprvé.

Vysílačka dále duněla: „A teď se podívejte, jak jste zastavila“. Znovu jsem své čelo, teď již patřičně oboulené, přitiskla na sklo. „Ven!“ drnčelo do éteru. Kličkou jsem pomohla postrannímu okénku, aby zajelo níž, a vystrčila hlavu ven, jako jsem to kdysi viděla v jedné dětské knížce, kde strojvedoucí vykukoval z lokomotivy. „Řekl jsem – ven“, burácelo to.

Vylezla jsem před auto, sedla si provokativně na ten únorově mokrý asfalt a pozorovala auto zvenku. Stálo sice našišato a levé kolo mělo mimo dráhu, ale nejsem puntičkář. Zato můj učitel ano. Znovu se mě snažil umlátit akustickou zbraní: „A co ruční brzda?“ Vlezla jsem zpátky do auta a spokojeně na něj kývla, že je zatažená. „Proboha, vy jste jela se zataženou ruční brzdou celou cestu!!!“ To mě fakt nenapadlo, že s něčím takovým jsem měla před jízdou také zacloumat. Zatvářila jsem se provinile, učitel mi dal čtyřku a mezi zuby procedil, že se těší na další lekci. Říkal to se zvláštním tónem v hlase. Tedy já se netěšila ani náhodou.

IV. část – Autocvičiště podruhé:
Zkusila jsem na to jít se ženskou taktikou. To máme my holky v sobě nějak zakódované už odmala. Kostkovanou sukni, kterou mi maminka přešila po nějaké majetné a v pase o 30 cm širší tetičce, jsem v pase narolovala, až byla ne sice v ideální délce 33 cm, ale přece jen docela krátká na to, aby si toho musel všimnout i můj instruktor. Co bych neudělala pro lepší známku!

Když jsem dorazila na cvičiště, opakovala jsem si: Těžko na cvičišti, lehko na bojišti, ale moc to nepomáhalo. Srolovaná sukně v pase vytvářela kolem mě pneumatiku a vůbec si dělala, co chtěla. Ale to největší zklamání toho dne mě ještě čekalo. Z budky se vybelhal asi osmdesátiletý stařeček s holí a brýlemi a oznámil, že dnes to vzal za mého instruktora, který náhle onemocněl. Tento starý pán se sotva strefil do dveří, natož aby obdivoval moje zmrzlé nohy v originální minisukni. Jednu výhodu to ale přece jen mělo. Nedisponoval tak silným hlasovým fondem a tak jsem v klidu přijala zprávu, že budeme nacvičovat obloučky a zatáčky. Spustila jsem ruční brzdu až na zem (!) a celkem plavně dorazila k dráze ve tvaru osmičky. Ta byla také ohraničena kužely, které k sobě byly svázány šňůrou. Pochopila jsem, že mám kroužit a opisovat škodovkou osmičku. Abych se nestrefila do pneumatik ve středu těchto kol, rozhodla jsem se, že si nadjedu a bravurně vytočím velkorysou osmičku – to bude starý pan učitel koukat! Vysílačka mlčela a já kroutila volantem jak o život. Při druhém osmičkovém okruhu se mi zdálo, že těch kuželů je na dráze méně a auto podivně rachtá, ale statečně jsem vykroutila ještě třetí kolečko. Dál to nešlo. Něco mě nechtělo pustit dopředu. Vysílačka zaúpěla a já si nebyla jistá, jestli to je učitel nebo meluzína. Vylezla jsem z auta a šla se podívat. Hrůza! Při první osmičce jsem patrně nabrala pravým předním nárazníkem jeden kužel a šňůra, která všechny kužele spojovala, se kolem nárazníku omotala. Jak jsem kroužila, stávala jsem se navijákem, a táhla za sebou postupně všechny kužele. Protože jsem starého učitele již neslyšela (asi omdlel), začala jsem provaz rozmotávat a kužele postupně stavět. Šlo to pomalu, takže jsem se svou prací byla hotova zároveň s pomyslným zazvoněním ohlašujícím konec této hodiny. Od pobledlého pana učitele jsem dostala 4 mínus a složenku na zaplacení dalších hodin výuky na  cvičišti – tohle že prý ještě za svou x-letou působnost nezažil. A to prý přežil obě války…Nakonec jsem cvičiště při opakovaných lekcích úspěšně dokončila.

V. část – Zkoušky a závěr:
Jestli si myslíte, že budu popisovat, jak se mi nevedlo při jízdách v ulicích Prahy, asi vás zklamu. Docela to šlo. Jen při zkouškách mě štěstí opustilo. Mojí taktikou pro tento den D bylo, že když pojedu pomalu a prostředkem, nemůžu nic zkazit. A tak jsem jela celou dobu na dvojku, dávala přednost všem autům, která jsem viděla, a ještě pomáhala převádět jedné paní učitelce děti přes ulici. Mezitím jeden z komisařů usnul a druhý si tlustou červenou fixou zapsal, že jsem svou jízdou výrazně zdržovala plynulý provoz v centru Prahy.

Zkoušky jsem musela opakovat. Jako jediná ze třídy! I ta Maruška byla lepší. Když jsme měly po letech třídní sraz, chlubila se, že změnila povolání – jezdí u jedné firmy s nákladním autem.

Já jsem pro svou bezpečnou, byť pomalou jízdu využívána rodinou jako noční dálniční řidič během dovolené. Nemusím moc točit volantem ani řadit a v noci nedělám spící rodině ostudu.

Ještě že v Praze na ulicích nežije tolik černých koček. Někteří lidé by kvůli nim byli schopni obcházet celé bloky domů, jen aby nemuseli projít infikovaným chodníkem. Kočka přes cestu, smůla do kapsy.

Ne že bych tomu věřil. Stačí nechat někoho předejít před sebe a prokletí zmizí, takže máme osud zase ve vlastních rukou, jakýpak strach. Ve městě to jde, tam občas někdo jde, ale potkávejme černou kočku na lesní cestě daleko za humny. A ještě k tomu v noci. Leda se můžeme utěšovat, že kočka nebyla černá, protože v noci je každá kočka černá.

Ne že bych tomu věřil. Pavouky však zbůhdarma nezabíjím, ačkoliv je nemám nijak v lásce, ani rád ve vlasech nebo kdekoliv jinde po těle. Prý přinášejí štěstí, pokud je necháme žít. Ale nejspíš to bude kachna jako s kominíkem. Jak by to asi měl dělat? On snad, když nás potká a když se při tom držíme za knoflík (hloupé je mít jediný knoflík v poklopci, jsou takové džíny), nás pak sleduje, abychom nevletěli pod první tramvaj, nebo neskončili před oltářem? S babou, která nás chce jenom pro peníze? A teď kolik lidí knoflík žmoulá a kolik kominík takových žmoulalů potká, než shodí mundůr.

Ne že bych tomu věřil. To spíš nechávám rozhodovat náhodu tam, kde nechci rozhodnout sám. Když vlaštovka při přistávání mine drát a spadne, naučím se arabsky. Má mě ráda, nemá mě ráda, je to jen hra, všichni ji známe. Teď praktikuju jednu novou: jezdí k nám každé druhé metro, čili do cíle se dostanu buď stejným vlakem, nebo s přestupem; posledních pár dní jsem měl vždycky smůlu, přijel přestup. Říkal jsem si dneska ještě nahoře: „Když přijede přímý, spravím doma dvířka, která to už nutně potřebují, když nepřijede, nechám je být.“ Přijel přestup. Docela jsem si oddechl.
A pak jsem u našeho domu potkal černou kočku. S potměšilým úšklebkem mi přešla přes cestu.