Trvalky
Články, které odolávají času.
- DOBROSER
- JAZZÍKŮV LETNÍ OBČASNÍK
- POZDRAVY Z TRAMTÁRIE
- Pozor na beránky!
- Bylo nás pět
- Natažené ruce
- Odemykání s jarem 2020: www.krutibrko.cz
- Nad potěšení – není!
- JAK JSEM SE SPUSTIL, AŽ JSEM SE PUSTIL
- Balada vánoční
- Zprávy z Jazzíkova světa – 1. září 2018
- Milí Brejlíci, milí příznivci portálu, který má ve zvyku vidět i za roh!
- HEJ, LIDI, VSTÁVAT (a měřit!)
- Severní vítr je fakt krutý
- Svět se v prdel obrací?
- Štědrý den?
- ZBÝVÁ PÁR DNÍ DO VÁNOC
- Ptákovina?
- Absurdní: KRŮTA VE VIKÝŘI
- Kde je domov?
Glosář
LEGRANDON na květen 2020:
-Doktore, co dáváte tomu pacientovi s koronavirem?
-Palačinky, lívance, pizzu.
-A to pomáhá?
-Nevím, ale vejde se to pod dveře!
Legrandon na duben 2016
V nebi se všichni shodujou, že je tam neskutečná nuda a že by to chtělo nějakej pořádnej mejdan. Všichni jsou pro, akorát Ježíš nesouhlasí:
„Chlapi, neblbněte, po poslední večeři jsem byl tři dni mrtvej.“
Legrandon na prosinec
Stěžoval si děda u lékaře:
“Pane doktore, já mám často v noci sen, jak spousta polonahých dívek pobíhá kolem mé postele…”
“A vy byste chtěl, abych vám pomohl se toho snu zbavit?”
“Ne, jenom ať tolik nedupou!”
Legrandon na listopad
Dědeček si zavolá vnuka a říká: “Když mi doneseš nenápadně jednu tu modrou pilulku, co má tatínek v nočním stolku, tak zítra u snídaně najdeš pod talířkem stokorunu”.
Vnuk udělal, co dědeček chtěl a těšil se na snídani.
Ráno u snídaně se vnuk opatrně podíval pod talířek a byla tam tisícovka. Naklonil se k dědečkovi a pošeptal mu: “Dědo, ale říkal jsi stovku a je tam tisícovka”.
“Já vím”, řekl dědeček, “těch devět stovek je od babičky”.
Legrandon na říjen
V USA sedí dva chlapíci v hospodě, popíjejí pivo a ten jeden říká:
“Ty slyšel jsi to o té Evropě, ti běženci to by mohl být pořádný problém”,
druhej se napije a říká:”
No to mi povídej,vůbec nevím jak by se to mělo řešit ale průšvih to je určitě”.
U baru sedí indián který to zaslechne a smutně prohodí:
“Jo jo,my jsme to v minulosti také podcenili”…
=
Legrandon na září
žena: Pijete pivo?
muž: Áno
žena: Koľko piva denne?
muž: Zvyčajne asi 3
žena: Koľko platíte za pivo?
muž: asi 1 €
žena: A ako dlho pijete pivo?
muž: Asi 30 rokov
žena: Takže jedno pivo stojí 1€ a vypijete tri denne, čo je mesačne asi 90 €. Za jeden rok by to bolo približne 1100 €, mám pravdu?
muž: asi áno
žena: za 30 rokov by to bolo vyše 32.000€, že?
muž: je to možné
žena: Viete, že ak by ste tie peniaze neminuli na pivo, ale si ich uložili na úrokový účet, mohli by ste si za to teraz kúpiť Ferrari ???
muž: Pijete pivo?
žena: Nie.
muž: A kde máte Ferrari ?
Legrandon na srpen
Otec s matkou takmer dva roky nevideli svoju dcéru. Potom ju navštívili v Bratislave v jej krásnom novombyte.Matka žasla nad intímnym budoárom, širokou francúzskou posteľou,rafinovanými šatami…
Otec žasl nad novým sporťákem pod okny a nad domácím kinem…
Matka sa jej pýta:
“Dcérenka moja, ako si sa dostala k rtakému bohatstvu?”
“Celkom jednoducho,” vysvětluje dcéra. “Som zástupkyňa.”
“A koho zastupuješ?” pýta sa otec.
“Nó,” usmeje sa dcéra, “manželky, priatelky a iné unavené ženy.”
Legrandon na červenec
Při sprchování říká jedna prostitutka druhé:
“Ty máš na zadku nějaké pupínky.”
“To nejsou pupínky, to je ceník služeb pro nevidomé…”
Legrandon na červen
Poslední slova před smrtí:
“Byl jsem pyrotechnik. Nevěříš?”
“Hm. Ten tygr je určitě napapanej!”
“Co to tady tiká?”
“Ne, ten žebřík nemusíš držet!”
“Propadla jsem u matury, tati!”
Legrandon na květen
„Tatínku, maminko, rozhodl jsem se osamostatnit.“
„Skvělé, synku, opravdu skvělé rozhodnutí.“
“Fajn. Kufry máte na chodníku před barákem.“
Legrandon na duben
To se takhle po dlouhé době potkají dva kamarádi. Ten jeden zve druhého na pivo. “Já nemůžu, mě by manželka pak nepustila domů, kdybych přišel připitý!” A ten první mu poradí: “Poslouchej, já to dělám takhle. Přijdu domů ke dveřím, svlíknu se donaha, zazvoním a když se otevřou dveře, hodím všechny věci dovnitř. Manželka mě venku stát nahatýho nenechá!” A tak se spolu sťali jak hovada. Asi za týden se zase potkají a ten, co mu radil, se ptá toho druhého: “Tak co, jdeme se zase opít?” “ Po tom minulém fiasku raději ani ne!” “Tak počkej, co se stalo?” “No, přede dveřmi jsem se svlíknul do naha … zazvoním, a když se dveře otevřely, tak jsem tam hodil hadry. Pak se zase zavřely a ozvalo se: PŘÍŠTÍ STANICE KAČEROV!!!…”
Legrandon na březen
Pekl jsem kuřecí kousky a k tomu vařil rýži. V nějakém obchůdku jsem si koupil jasmínovou. Kambodžskou. Takovou jsem ještě nejedl. Hledám návod. Nechybí:
1. Vložte 2 šálky rýže do hrnce rýže.
2. Opláchněte rýži s vodou pouze jednou.
3. Přidejte 3 šálky vody, datailní rýže, vařič víko a zapněte ji.
4. Neotvírejte vařič rýže víko těsně.
5. Po 10-15 minutách, chmýří s vidličkou a slouží horká.
Rýže skvělá, automatický překladač se smyslem pro humor.
P.S.: Chmýří zaplaťpámbu nikde… 🙂
-
Osud člověka
29. 6. 2012 | Autor: A. Fischer | Rubrika: Namlouvání
Každý je osudu svého strůjcem. Ano, je to tak! Letec Meresjev by se nestal světoznámým hrdinou a Polevoj by o něm nenapsal román, kdyby se Meresjev nerozhodl pro povolání vojenského letce. Nestal by se možná hrdinou, kdyby po sestřelení, v jehož důsledku přišel o obě nohy, nečetl knihu o letci z 1. světové války, který se beznohý po tvrdém tréninku vrátil do své stíhačky. Nestal by se hrdinou, kdyby nepodlehl příkladu onoho letce a nerozhodl se dokázat, že i on bude znovu umět létat. Svůj osud si tedy nastrojil.
Já jsem si sice nenastrojil osud hrdiny, ale osudu svého jsem rovněž strůjcem. Na společenském večeru jsem se seznámil s krásnou mladou dívkou (možná přeháním, vím, že v mém věku se mužům líbí i psi a mladou dívkou je každá žena pod padesát). Těžko definovatelné chemické látky vyvolaly za přispění katalyzátoru Víno Zlomek a Vávra z Boršic u Blatnice vznik substance, která způsobila, že jsme si celý večer měli o čem povídat a čemu se smát. Byť mám díky pestrému a dlouhému životu široký repertoár vypravěče vážných i veselých historek, partnerka nebyla jen vděčnou posluchačkou, ale i aktivní diskutérkou. Rovný rovnou si našel!
Barborka nechala plavat navazování užitečných obchodních kontaktů, pro něž do Prahy na večírek přijela ze severních Čech, a já jsem se nevěnoval osobnostem, které si myslí, že je považuji za důležité. Od všeho všedního a povinného jsme se odpoutali, a všechno příjemné přiměřeně místu a okolnostem rozpoutali. Nečekaný soulad duší (reinkarnace zřejmě začíná už předsmrtně) způsobil, že až v pozdních hodinách jsem si všiml jejího (oč méně bombastického, o to víc pikantního a svůdného) výstřihu. Ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že by mohlo (aspoň na mé straně) nastat erotické dusno, vyslovila krásná Barborka nečekané přání:“ Sežeňte mi ženicha!“ Bláhové děvče! Neví, že nikoho pro ni lepšího, než jsem já, nesežene ani nejlepší sňatková kancelář. S nikým si přece nemůže rozumět tak dobře, jako se mnou! Nikdo jí nemůže dát tak málo, jako já. Nikdo ji taky nemůže mít rád tak upřímně a nezištně, jako já. A i kdybych chtěl, byl mentálním sadomasochistou, a hledal jí partnera do života, neuspěl bych! Který chlap by chtěl žít se ženou, která je sice krásná, ale emancipovaná, inteligentní, která má vlastní názor, obchodní talent – a vzhledem k tomu, že se spřátelila se mnou, i vysoké nároky na intelekt partnera? (Co je tu k smíchu?)
Po večírku jsme se spolu trochu prošli po vltavském nábřeží. Kochala se noční Prahou a partami baťůžkářů u nábřežních hospůdek. Nekoukala po kolem jezdících drahých vozech. Má romantické srdce! Možná, že jsem ji v jednu chvíli vzal kolem pasu nebo za ruku. Možná to i snesla.
Zastavil jsem taxík a odvezl ji k domu, v němž nocovala u své kamarádky. Byl jsem na rozpacích, jestli mám podle svého zvyku a klasického vzdělání vystoupit a otevřít ji dveře, aby si nemyslela, že chci zneužít situace a na rozloučenou ji políbit. Vystoupil jsem a situace jsem lehce zneužil.
Od té doby se mi neozvala, na maily nereaguje, telefonovat jí se ostýchám. No a co? Možná je všem dnům konec, ale ten jeden večer bych nevyměnil za dovolenou all inclusiv ve stohvězdičkovém hotelu na Seychelách s Miss World. Nevím, o čem bych si s takovou misskou povídal.
Tak jsem si nastrojil osud hrdiny okamžiku. Ale protože okamžik je doba, během níž může tsunami zničit pobřeží a ostrovy, tak to zase není až tak málo. Na tsunami se taky nezapomíná, že Barborko?
-
Jelen, kanec, klokan
20. 5. 2012 | Autor: Drobek | Rubrika: Namlouvání
Už je to spousta let, ale mám to v živé paměti. Takové události se nezapomínají a každý si je neseme v sobě
po celý život. S mou ženou Hankou jsme se na tu událost dlouho připravovali. Po jejích sedmnáctých narozeninách nám rodiče dovolili jet se spolužáky na víkend na chatu. Už dávno jsme probírali, kdy si dáme dárek. Dárek bylo naše tajné heslo a jen jsme čekali na vhodnou příležitost.
Chata byla sice maličká, ale to naší skupince vůbec nevadilo. Dobrá muzika, rozsvícené svíčky, něco k pití. Ale my s Hankou jsme měli jasno. Jakmile se každý začal starat o svoji holku, nenápadně jsme se vytratili. Už odpoledne jsem vyhlídl takový malý dolík kousek od chaty a připravil si pod smrček složenou deku. Krásná měkká tráva mezi malými smrčky. Už jsme se nemohli dočkat. Rozložili jsme deku a začali jsme s rozdáváním tak dlouho očekávaných dárků. Když už se hodně přiblížilo TO, něco vedle nás zarachotilo. Asi dva metry od nás vyletěl z roští jelen. Nebo to byl kanec nebo klokan. Kdoví. Podstatný je, že by se v nás krve nedořezal. A byl konec, zkažená nálada a nešťastný návrat mezi ostatní.
Ale než bude pohádky konec, musím vás uklidnit: Za nějakých čtrnáct dní se To stalo! Naši byli v kině a jelen tentokrát nepřišel. Co by taky dělal jelen u nás doma! -
Velká valentinská příloha Namlouvání
14. 2. 2012 | Autor: Jan Jazzík Krůta | Rubrika: Namlouvání
Věnování:
Všem, kteří v tom lítají.Varování:
Nedávno jsem v městečku K. přecházel potok. Metr před lávkou stála značka zákaz vjezdu a do bílého, červeně orámovaného terče někdo sprejem nastříkal:POZOR! ZÁBRADLÍ NEFUNGUJE!
Rady a příběhy v této knížce by jako zábradlí fungovat mohly. Kdyby vám ale žádný ze zaručených receptů nepomohl, nevěšte hlavu. V některých případech nefungují ani tak zaručené věci, jako zábradlí. Nezbývá vám nic horšího, než přejít na druhý břeh bez opory.
Pozor! Riziko s
koupání, případně milostného úrazu, je i po přečtení této knížky značné. Zlomte vaz!
———
Vzpoura proti spěchu
Byl pátek. Unášen davem, spěchal jsem předvíkendovým koloběhem velkoměsta a v duchu jsem si přál, aby už byla sobota ráno a já vyrazil z černé Plzně ven. Míjel jsem auta, tramvaje a lidi a přitom jsem osnoval fantastickou vzpouru proti tomuhle kolotoči a věčnému spěchu. Najednou jsem zůstal zírat. Pár kroků ode mě stála dívka. Žádný reprezentační zjev, spíše nenápadná elegance v manšestrákách a v obyčejné bundě. U nohy jí seděl šedivý fousatý pes a oba, hlavy nakloněné na stranu, poslouchali.Poslouchali! Nevěděl jsem co, zrovna tak jako většina lidí, kteří je obcházela a ani nezvedli hlavu od svých starostí. Sledoval jsem pozorně jejich pohledy a v koruně stromu nad nimi jsem uviděl malou sýkorku koňadru. A dívka se psem stála a poslouchala, navzdory pulsující tepně lidského hemžení, navzdory autům, tramvajím i lidem. A já zíral. To byla vzpoura! Rozhodná, jasná, a přitom tak něžná. Stát v hluku velkoměsta a poslouchat slabý hlásek malinké koňadry. Ti tři dohromady tvořili jakousi uzavřenou společnost a já je nechtěl rušit. Někde prskl výfuk, sýkorka se zhoupla a odletěla.Z tváře té dívky zmizel zvláštní, průzračný výraz, klidný jako usínající les. Vykročili. Zcela jiným směrem než já….V sobotu jsem šlapal sněhem i blátem a trochu nedůvěřivě poslouchal svoje srdce. Snad jsem se poprvé zamyslel vážně nad otázkou, jak si vlastně, u sta hromů, představuji svoji dívku. Takhle? A srdce, to moje tulácké srdce, mě zradilo. Tvrdošíjně tlouklo o žebra – takhle! Takhle! A já mu neodporoval. Hledal jsem ji, vyhlížel, ale marně. Předposlední den v roce jsem vyjel zase ven. A v nádražní hale jsem ji uviděl. A to moje tulácké srdce zazpívalo labutí píseň. Její ruka spočívala v dlani vytáhlého trempa a já znovu zíral. Přede mnou stáli ti dva a já věděl, že přede mnou stojí Láska a Porozumění. Nikdy bych nenašel odvahu je rozdělit. A tak jsem jen doufal, že i mně vloží do dlaně svou ruku nějaká podobná dívka a já ji ochráním. Jako on ji, tu dívku se zářivě hnědými vlasy, které zvolna mizely v davu.
————————————————————
Lední revue
Byly vánoční prázdniny a obyčejný den jako vždy.
Nic zvláštního nebylo ani na tom, když jsme odpoledne s kamarádkou vzaly brusle a šly na stadión. Ten den na mě zemská přitažlivost působila obzvlášť silně, není tedy divu, že se mi kamarádka brzy ztratila z dohledu. Byla jsem tak zaujata sama sebou, že jsem si zpočátku ani nevšimla docela hezkého individua, které mě neustále pronásledovalo. Teprve když jsem asi po patnácté upadla a viděla, jak vždycky blízko mě přibrzdí a zastaví se, začala jsem se po něm ohlížet a trochu se i bát. Když zase zastavil a otevřel pusu, jako by chtěl něco říct, vyskočila jsem a ujela. Namířila jsem si to do houfu lidí a zabrzdila u mantinelu. Hoch s nechápavou tváří zase zabrzdil vedle mě: „Slečno,“ začal . „Nejezděte pořád za mnou,“ odsekla jsem vzdorovitě a plížila jsem se k východu. Připadala jsem si jako magnet. Hoch se držel v těsném závěsu za mnou a omluvně se usmíval na okolo se culící davy. Měla jsem toho právě dost. Ohnula jsem se a nasazovala chrániče bruslí. Za mnou se ozval výbuch smíchu a já na své zadní části těla ucítila čísi ruku. Tak tohle je vrchol, blesklo mi hlavou a moje pravačka přistála na jeho obličešji. Mladík se chytil za červenou tvář a lakotnicky mi oznámil: „Slečno, máte roztržený kalhoty.“ Chvíli jsem na něj nechápavě civěla a pak si rychle přikryla postižené místo.“Chcete půjčit bundu?“ zeptal se a už se vysvlékal,“kouká vám totiž spodní balení…“ řekl, jak později dodal, s gustem, neb toužil po odplatě. Rychle jsem si navlékla jeho bundu. Za chvíli už jsem v jeho společnosti opouštěla stadión, nemyslíc na kamarádku a vlastně už ani moc na ty kalhoty. Druhý den jsem nešla na stadión, ale do kina, třetí den na stadión i do kina a teď po létech čekám, kdy hlava rodiny konečně nastartuje a vyvezeme děti – bruslit.
Prófa
Před vstupem na vysokou školu jsem studovala na jednom pražském gymnáziu. Byla jsem zrovna ve čtvrtém ročníku, když naši profesorku matematiky a fyziky, která odcházela na mateřskou dovolenou, vystřídal mladý sympatický profesor. Od první hodiny se mi líbil a měla jsem takový dojem, že já jemu taky. Panebože, to jsem ale namyšlená husa, říkala jsem si v zápětí. Zároveň mě ale napadlo, že by se s ním možná mohlo dobře vycházet při zkoušení. Nikdy jsem totiž v matice ani fyzice zrovna nevynikala. Nakonec jsem ale dospěla k názoru, že možná právě proto, že je mladý a hezký, bude krutý, aby si udržel autoritu. Ale nebylo to tak zlé. Nový vyučující vykládal látku velice dobře, srozumitelně a poutavě, hodiny byly příjemné. I tento profesor však měl jednu chybu, která vadí všem studentům. Měl totiž ve zvyku prověřovat naše znalosti. Častěji a častěji jsem se zabývala myšlenkou, jak se s profesorem sblížit. Ale nevydumala jsem nic, protože na konci každého nápadu zel mrak trapasu. A trapas taky přišel. Asi měsíc po profesorově nástupu jsem byla vyvolána z fyziky a byla jsem dutá jako bambus. Profesor se snažil mi pomoci, ale marně. V hlavě jsem měla útlum, a navíc mě zachvátil asi trochu opožděně skřítek pubertálních nápadů a já se musela začít smát. Když si mě pan profesor všiml, reagoval k překvapení třídy naprosto stejně jako já. Nakonec prohlásil, že asi nejsem zrovna v kondici, abych se přihlásila příště, že to umím. Tuto úlevu poskytl už více spolužákům, nejenom mně, protože sám neměl ještě dlouho po škole a chápal studentskou duši. A pak ještě pokračoval: „Vy se vždycky, když vás zkouším, na mě díváte, jako bych vám ubližoval.“ (Kdyby věděl, kolikrát mi tenhle pohled v životě už pomohl.) „Copak já můžu za to, že nejste zrovna pilná a neučíte se?“ Od toho dne začali mít mí spolužáci na mě a matikáře neustálé připomínky. Školní rok utíkal a nic mimořádného se nedělo. Jen o objekt svého zájmu jsem málem párkrát zakopla v tramvaji, a když jsme se někde sami potkali, zdravil mě s úsměvem první. Už jsem si skoro začínala myslet, že je všechno ztracené. Jednou jsem ale vyrazila do školy tatínkovým autem. Parkovala jsem v postranní ulici a nechala jsem před sebou velký kus místa, protože vyjíždění z řady není zrovna mou silnou stránkou. Po skončení vyučování jsem si to namířila k autu , a jakmile jsem spatřila jeho okolí, jala mě hrůza. Vůz byl samozřejmě úplně uskřípnutý. Nezbývalo než sednout za volant a snažit se. Právě jsem se rozjížděla, když mě upoutal vrabec na protějším chodníku. Vtom se ozval jakýsi podivný zvuk. Pořádně jsem se otřela o auto před sebou a z obou blatníků jsem sedřela lak. Popadl mě děsný vztek. Vylezla jsem ven, a i když jsem byla jasně vinna já, polohlasně jsem klela: „Jak si sem mohl ten idiot takhle blbě stoupnout…“ Vzápětí se za mnou ozval hlas. „Proč mi nadáváte? Kdybych věděl, že neumíte vyjíždět, parkoval bych jinde. No, to je teda paráda.“ Vedle mě stál náš matikář. V tu chvíli jsem měla strašnou chuť vydrápat mu oči. Raději jsem odsekla: „Vám se vždycky podaří udělat všechno, jak máte?“ „Rozhodně se nehrnu do něčeho, co neumím,“ odpověděl klidně. Pak ještě ukázal na mé přední kolo a já myslela, že se zblázním. Bylo úplně prázdné. Celá nešťastná jsem ho poprosila, jestli by mi nepomohl. Usmál se, pomohl a zamluvil si pět tanců na maturitním večírku. Když přišel čas večírku, pětkrát jsme spolu odtancovali a během toho jsme se s profesorem – pro mě už jen Robertem – velmi spřátelili. Čím víc jsme se měli raději. Bylo nám spolu strašně fajn, čas plynul jako voda a teď, po třech letech, to skončilo normálně – svatbou.
Rána jménem Antonín
Bylo mi osmnáct a neměla jsem ráda kluky v uniformě. Ať se na mě vojáci nezlobí, ale prostě jsem tehdy o známost s vojákem nestála. Studovala jsem na střední škole, chodila na různé pěší i cyklistické výlety, a taky plavat. A namluv si vojáka. Jednou ho uvidíš, pak ho někam převelí, nebo tě tahá za nos. Když bylo ty prázdniny koupací počasí, chodily jsme s kamarádkou na koupaliště do sousední vesnice. Nebydleli jsme v těch místech dlouho, a tak jsem ještě neznala moc lidi od nás , natož z téhle vesnice. Ten den nebylo příliš horko a do vody se nikomu moc nechtělo. A pak se tam objevil kluk, subtilní blonďáček s modrým pohledem, kterého nikdo neznal. Trochu jsme se na dekách při polojasu choulily, trochu nudily a trochu se mi ten neznámý líbil. Odvahu jsem měla, ale všechny seznamovací manévry mi připadaly hloupé. Blonďák v modrofialových plavkách se zatím procházel kolem bazénu, občas se posadil na betonový obrubník a nohou zkoušel teplotu, či vlastně chlad vody. Zvedla jsem se s úmyslem, že půjdu a docela obyčejně se posadím vedle něho. Snad mě při tom něco napadne, nebo si mě všimne a napadne něco jeho. Když mi ale chybělo pár kroků, kluk se ledabyle zvedl, založil si ruce a palcem u nohy si něco kouzlil na mokrém betonu. Tohle mi neměl dělat. Posledních pár metrů jsem přeběhla a celou silou jsem ho jednoduše poslala do vody . Stoupla jsem si na jeho místo. Kluk vyplaval a jeho oči kupodivu neztratily mírný výraz a usmíval se také. Jmenoval se Antonín, a to byla první rána, kterou mi uštědřil. Druhá mě čekala při odchodu z koupaliště. Měl na mě počkat před šatnou a taky počkal. Oblečený do vojenské uniformy. Zrada. Cožpak jsem to mohla tušit? Doprovodil mě na vlak a druhý den se vracel z dovolené někam ke svému útvaru. Nějaký čas jsme si psali, holky ve třídě na mě volaly Antoníne, topiči elektrárenský, do kotle přilož, a já jsem věděla, že to není ono. A vůbec. Antonín. To je prostě nemožné jméno. A tak jsem ho brzy zahrála do autu…
Autostop
Stála na silnici a byla naštvaná. Žádné z aut jí nezastavilo. Konečně jelo další. Trabant. Postavila se mu drze do cesty a přitom tak, aby bylo vidět, že je pěkná. Nenamáhala se nadarmo. Byl mladý a poznala, že se mu líbí. „Svezeš mě do Opavy?“ „Samo,“ odpověděl, „sedni si. Jedu ještě kousek dál.“ Sedla si a v horku si začala povívat tričkem. „Nejraději bych se svlékla z kůže,“ vzdychla a poočku ho pozorovala. „Tak si to tričko klidně sundej,“ vybídl ji. Řekla něco, jako že to přece nejde a pak se zeptala: „Odkud jedeš?“ „Z Prahy,“ povídal a díval se na silnici před sebou. „Od rána jsem se zastavil akorát na červenou a na přednost v jízdě.“ Protáhla se: „Nechceš tady na chvíli zastavit? Je tu blízko rybník.“ Zastavil, ale z auta nevystupoval. „Ty sis zřejmě nevšimla značky na autě. Invalidní, víš? Jsem po obrně. Až přijedu domů, jen se přemístím na jiná kolečka bez motoru.“ „To je trapas. Já nevěděla. Promiň,“ zarazila se. Nasedla a zatímco mlčela, vypravoval on. O tom, jak v Hrabyni bydlí se svou ženou, která chodí o holích, v družstevní výstavbě postavené speciálně pro postižené, jak vozí jejich malého kluka do školky, že má dneska odpolední a všelicos. Pak přijeli do Opavy, ona vystoupila, děkovala, ještě chvíli se za ním dívala a styděla se.
Hra s ohněmDen byl plný napětí a shonu. Končila nám čtvrtletní uzávěrka, a tak jsme si oddechly, až když jsme odnesly poslední doklady do odpolední pošty. Do konce pracovní doby zbývala hodina. Uvařily jsme kávu a rozbalily svačinu, na kterou nebyl v tom fofru vůbec čas. Všechny jsme byly plné starostí, co děti ve škole, co nakoupit, uvařit a tak dál. Jen jedna z nás byla svobodná a ty starosti nám tak trochu záviděla. Bylo jí pětadvacet a vždycky říkala, že se neumí seznámit, že nejsou možnosti a že není žádná krasavice. Já, o dva roky starší, jsem ji poučovala, že seznámení je to nejjednodušší. Naše okno bylo přímo proti zastávce autobusu, kde čekali zaměstnanci protějšího závodu. Jejich pracovní doba končila o hodinu dříve než naše. Tak jsem jí řekla, ať se dívá, že jí ukážu, jak je to jednoduché. Stoupla jsem si k oknu a dívala jsem se na jednoho, který na mě nejlépe zapůsobil. Nebyl oblečen jako z módního časopisu, ale měl pěkné sametové oči. Dívala jsem se tak dlouho, až se podíval směrem k našemu oknu. Pak se ke mně jeho oči obracely častěji. Byla jsem spokojena, teď už jenom najít příležitost, jak jet stejným autobusem, a náhoda je hotová. Děvčata se smála, přijel autobus a pán se sametovýma očima odjel. Na tuto příhodu se zapomnělo. Asi za čtrnáct dní jsem musela se synkem k lékaři. V přeplněném autobuse jela spousta lidí do práce. Měla jsem plnou hlavu starostí, abych na středisku stihla paní doktorku, a najednou se mi zdálo, že se na mě někdo dívá. Otočila jsem se a uviděla nedaleko sebe muže se sametovýma očima. Celá jsem zrudla a styděla se za ten svůj flirt. Já, vdaná ženská se dvěma dětmi, koketuju jak malá holka. A on se na mě pořád tak smutně díval, až mi bylo zle. Byla jsem ráda, že přišla zastávka, na které jsme museli přestupovat. Pořád jsem ale viděla ty smutné oči. Doma, když přišel manžel, kterého jsem měla ráda, jsem na ten cizí pohled zapomněla. Ale za pár dní jel ten muž zase naším autobusem. Snažila jsem se dívat jinam, ale jeho pohled mě pořád přitahoval. Vystoupil na mé zastávce a díval se za mnou. Večer jsem nemohla usnout, manžel byl v práci a já zjistila, že mám ráda oba. Byla jsem zoufalá, ale nevěděla jsem, jak se z toho začínajícího vztahu dostat. Příště, když už na mě u autobusu úmyslně čekal a usmál se, jsem věděla, že jsem si strašně zkomplikovala život. Byl ženatý a měl jednoho chlapce. Při dalších cestách z práce jsme se již pravidelně setkávali a vyprávěli si o svých rodinách. Náš hovor se stočil i na téma rozvod. Oba jsme měli shodný názor, že život, jaký máme, nám vyhovuje, a že oba máme své partnery rádi. Já milovala jeho i manžela a nedokázala jsem se ani jednoho vzdát. Náš vztah byl krásný. Jenom povídání a pohledy Trval dva roky. Pak naši partneři na naše přátelství přišli a než jsme se vzpamatovali, byl konec obou manželství. Najednou jsme byli oba rozvedení a šokovaní, že to dopadlo, jak jsme oba nechtěli. Za půl roku jsme se vzali. Bydleli jsme tři roky po podnájmech a nyní dostal manžel podnikový třípokojový byt. Jsou menší problémy s dětmi, které já mám z prvního manželství, a s jeho synem, který k nám dochází. Přes všechny tyto starosti jsme ale velmi šťastni a v tomto vztahu jsme našli všechno, co nám v prvním chybělo. Nyní jsem na mateřské dovolené a má dcera i syn jsou malým bratříčkem nadšeni. Jen manželův třináctiletý synek si nějak nemůže na nového sourozence zvyknout. Je to ale hodný chlapec, a proto doufám, že se i tato nesnáz překoná.
A ještě dodatek: Kolegyně, kvůli které to všechno vlastně začalo, je stále ještě svobodná, ale mě už ani nenapadne někdy někomu předvádět, jak je seznamování jednoduché.
Facka
Byli jsme s přítelem na dovolené u Balatonu v Maďarsku. Bydleli jsme v kempinku a všechen čas jsme trávili buď na pláži, nebo couráním po městě. Jednou jsme se vraceli z procházky a uondáni vedrem, uvelebili jsme se v parku na lavičce. Naši pozornost záhy upoutala pohledná brunetka, která korzovala po nedaleké cestičce. Časté pohledy na hodinky vzbuzovaly dojem, že čeká na někoho, kdo má zpoždění. „A heleme se,“ zakřenil se pobaveně přítel. „Slečinka si vyrazila na rande a zřejmě utře nosánek. Věčná škoda, že neumím maďarsky,“ pokračoval v samomluvě. „Ona je to vlastně broskvička k nakousnutí. Nožky, figura, teda až na ten pršák. Vsadím se, že se při dešti nemůže ukázat na ulici, aby se neutopila.“
Jelikož jsme se celou tu dobu dívali fikaně stranou, byli jsme překvapeni, když se studovaný objekt otočil na vysokém podpatku a zamířil k mám. Pro jistotu jsme se jí mile usmívali v ústrety. Slečna odpověděla stejně roztomilým úsměvem, načež ubalila kamarádovi takovou facku, div nevzal druhou o zem. Mnohem větši překvapení však následovalo: „Tak je to jedna – jedna,“ pronesla totiž „domorodka“ tou nejryzejší češtinou. „Tohle byla záloha, ale kdybyste měli chuť pokračovat v duchaplnostech, můžu vám přidat ještě prémii.“
Pár minut nám trvalo, než jsme popadli dech. Pak se kamarád vymrštil a rozběhl se za odcházející krajankou, aby se omluvil. Vrátil se s rozzářenou tváří. Slečna prý tu je na dovolené s rodiči, na které v parku marně čekala. Omluvu přijala, a navíc jsme byli pozváni do jejich sousedství na pláž. A výsledek? Dneska se můj přítel rád chlubí tím, že si manželku přivezl od Balatonu.
Poprvé
Bylo mi asi patnáct let a zamilovala jsem se po uši. Můj idol byl řidič, který pracoval na nádraží. Byl asi o deset let starší a vůbec si mě nevšímal. Rozhodla jsem se k činu. Na kapotu jeho stále špinavého náklaďáku jsem napsala: ´Krademe malým dětem svačinu!´ Dávala jsem si záležet a netušila jsem, že mě sleduje. Konečně si mě tedy všiml. Jenže všechno dopadlo úplně jinak, než jsem si přála: Řval, nadával a hnal mě před sebou přes celé nástupiště k náčelníkovi. Od něho před spoustou lidí zase nazpátek k autu, kde jsem musela nápis smýt. Rázem moje city ochladly a během pár let mi potom došlo, že výstřelky si nikoho nenamluvím a že bohatě postačí přirozenost, veselá mysl a chuť do života.
Silně praštěný trénink
Na Silvestra to byl právě rok, co jsem se pohádala s klukem, se kterým jsem měla dlouho vážnou známost. Hádka to byla veliká a já musela odejít z jeho bytu, abych se na něho ze vzteku nevrhla. Vyběhla jsem z domu jen v tom, co jsem právě měla na sobě: letní tričko, džínsy a pantofle bez ponožek. Šla jsem, kam mě nohy vedly, protože na oči jsem pro slzy neviděla. Brečela jsem nahlas, aby lidi slyšeli, jak jsem nešťastná. Jenže ulice byly ve večerním mrazu liduprázdné, každý už zapíjel blížící se půlnoc. Přála jsem si zmrznout a co nejdřív umřít. Asi tak po půl hodině se mé první přání začalo zvolna vyplňovat. Dala jsem se do běhu, abych se zahřála. Po delším monotónním klusání jsem uviděla v protisměru na silnici postavu. Dost rychle se blížila, až jsem si uvědomila, že také běží. Když mě míjela, postřehla jsem veselý úsměv v klukovské tváři a zaslechla povzbudivé slovo. Pocítila jsem náhlou radost, že se na mě usmál cizí člověk, a svět byl hned trochu přijatelnější. Po chvíli jsem za sebou zaslechla pravidelné rychlé skoky. Nenápadně jsem se otočila a spatřilo onoho mladíka. Neuvěřitelně rychle se přibližoval. Zachvátila mě panika. Dala jsem se na úprk. Nikde ani človíčka, další vilky až pěkný kus přede mnou. Pantofle zběsile plácaly do rozmoklého sněhu, rázem se ze mě lil pot. Skoky se přibližovaly. Málem jsem se strachy zhroutila. Ale k mému překvapení mě dotyčný nezačal škrtit, ale spustil: „Hele, dobře běháš. Nemohl jsem tě dohonit. Trénuješ sama? Ježišmarjá, co to tričko? A co to máš na nohách?“ Stáhl ze sebe bundu a podal mi ji. „A dej mi pusu na Nový rok!“ Najednou jsem byla šťastná, že se držím za ruku s klukem, kterému není jedno, co se mnou bude.
Seznámení s fintou
Jsem žena přiměřeného zevnějšku ve věku 28 let, mám přiměřené zkušenosti se seznamováním. Když mi bylo dvacet a postupně vždy o rok víc a já zůstávala stále sama, začala jsem jako každý v této situaci přemýšlet, v čem to vězí. Proč dívky dle mého úsudku ošklivější mají větší štěstí? Mé samoty si všimli i rodiče: „Proč pořád sedíš doma a nikam nejdeš? Jestlipak víš že ta a ta se vdává, a ty pořád nic…“ A tak dál a tak dál. Zcela zákonitě přišla na řadu rodinná porada a rozhodnutí – inzerát. Použila jsem obě varianty. Jednou jsem byla autorkou inzerátu, podruhé jsem pouze odpovídala, ale žádná z variant nevyšla. Došlo mi dvacet dopisů, ale bohužel, vylučovací metoda selhala, nezbyl nikdo. Já jsem odpovídala na pět inzerátů, ale dodnes nevím, komu jsem to psala. Pánové jsou v tomto případě ne příliš poctiví. Éra inzerátů pro mě skončila s tím, že jejich službu využiju jen v případě „koupím“ nebo „prodám“. Nastala krize. Dvacet pět let a jí stále sama. Říkala jsem si, že musím všechno brát, jak to přijde. A přišlo. Byl to On. Náhoda. Modré oči – a to byl se mnou konec. Zaslepená štěstím jsem zářila, svatba na dosah. Když ale zjistil, že nebudu mít auto ani barák, couvl. A bylo po lásce a vidině partnera na celý život. Ale čas je dobrý lék a přišla druhá náhoda. Seznámení po telefonu, nevinné, služební. Znala jsem jen jméno a podnik. Občas jsme se slyšeli a začalo nás to povídání bavit. Nemohla jsem se vždycky dočkat. Jednou si měl přijít do našeho podniku pro zakázku. Nultá hodina byla smluvena a já si ten den dala záležet, abych udělala jakýs takýs dojem. Když přišel – byla jsem zklamaná… Pak se teprve vysvětlilo, že to není on, ale jeho kamarád. Autor služebních hovorů si poslal náhradníka, který měl podat příslušné hlášení. Měla jsem pěkný vztek. Asi za hodinu se ozval telefon. Byl to on, šťastný, že hlášení dopadlo dobře. Jak patrno, i muži mívají někdy fantazii, a já mu dnes jeho fintu odpustila. Když jsme se pak sešli, měli jsme dojem, že se známe již strašně dlouho, já ztratila své komplexy a jsem šťastná a vyrovnaná. Konečně jsem našla partnera na celý život. Není nijak hezký, je menší než já, ale má kvality a přednosti, které jsem u jiných tolik postrádala.
Plavky
Chytal jsem bronz na břehu Sázavy. Bylo teplo a chtěl jsem se jít svlažit. Skočil jsem po hlavě do řeky – a ouha. Plavky mi sjely z těla a zmizely nenávratně v hloubce. Hledal jsem, potápěl se, ale marně. Co teď? Nikdy se mi nic podobného nestalo. Někdy sice sjedou při podobné situaci plavky ke kolenům, ale to se dá rychle napravit. Na obou březích bylo plno lidí, vylézt by znamenalo pěkné pozdvižení. Bránil jsem tedy Sázavu a hledal vhodné místo nebo příležitost, jak se z průšvihu dostat. Asi tak po hodině jsem začal pociťovat chlad. Náhle, stranou od lidí, jsem uviděl osamělou dívku. Zamířil jsem tedy k ní. Říkal jsem si, požádám ji o pomoc. Ale jak to říct? Slečno, já jsem ve vodě nahej? To by bylo dost absurdní. Ale co jsem mohl dělat? Připlaval jsem až k břehu a povídám: „Slečno, stalo se mi to a to, prosím vás, půjčte mi svůj ručník, nebo tady zmrznu.“ Dívka vybuchla smíchy a říkala: „No, to se vám povedlo. A to nemůžete z vody, že ?“ Mezi jektáním zuby jsem potvrdil její domněnku, že tedy z vody doopravdy nemůžu. Dívka pochopila, že nejde o žádný hloupý vtip nebo nudistické dostaveníčko, a hodila mi ručník. Poptala se, kde mám věci, přinesla mi je a pak se kupodivu ukázalo, že na její dece je i místo pro mě.
Past
Čas od času jsme se vídali, ale vždycky jsme si jenom vyměnili pozdravy. K většímu sblížení došlo až na mé prodloužené, kde jsme spolu několikrát tancovali, a tak vlastně začalo naše přátelství. Vídali jsme se častěji na různých svazáckých akcích, čas plynul a já začala cítit, že přátelství přerůstá v něco víc. Někdy jsem měla dojem, že jeho pocity jsou podobné, ale nikdy se ani slovem nezmínil. Věděla jsem, že s žádnou dívkou nechodí, ale nic se nedělo. Až jednou… Slavila jsem narozeniny a rodiče mi dovolili pozvat přátele na oslavu. Mělo přijít několik nejbližších a mezi nimi i on. Oslava začala ve čtyři hodiny odpoledne, všichni tu už byli, jen on chyběl. Čekala jsem s přípitkem, a když konečně přiběhl a přinesl kytici krásných kosatců – připíjel jen symbolicky vodou, protože přijel otcovým autem. Pak byla spousta legrace, hrálo se na kytary, zpívalo, chvilku tancovalo a večer nám rychle uběhl. Když se kolem desáté hodiny naše společnost začala rozcházet, nabídl se, že některé účastníky rozveze. S poslední várkou jsem jela i já. Nakonec jsme zůstali sami dva. Jeli jsme směrem k nám a na rozcestí, kde se odbočuje k našemu domu, jsem prohlásila, že se mi domů ještě nechce. Když jsme projížděli tmavou alejí, řekla jsem mu, aby se přisunul blíže. Vzal mě za ruku a políbil. Od té doby jsme spolu začali chodit a chodíme spolu stále. Naše přátelství zvolna přerostlo v krásnou, něžnou lásku a pomalu začínáme přemýšlet o tom, že bychom si založili rodinu. Možná, že bychom dodneška spolu chodili do kina, bruslit, plavat, ale jen jako přátelé, kdybych se tenkrát o narozeninách nechala hned zavézt domů. Někdo by mě třeba odsoudil, že jsem si jako dívka vlastně já namluvila svého chlapce. Ale asi to tak muselo být a dosud jsem svého kroku nikdy nelitovala.
Redaktor
Na taneční zábavě jsem se seznámil s dívkou jménem Eva. Byla sportovní typ a nekouřila, což u dívek oceňuji. Navíc byla velice milá, a tak jsme si domluvili schůzku. Adresy jsme si ale nevyměnili. Na rande Eva nepřišla. Nevěděl jsem, co dál. Město, ve kterém bydlela, bylo velké, naštěstí jsem si vzpomněl, že utrousila něco o zdravotní škole. Abych po zdravotce chodil od třídy ke třídě a vyptával se, jsem odvahu neměl. Pak jsem dostal spásný nápad. Zavolal jsem na zdravotní školu a představil se jako redaktor Novák. Nechal jsem si zavolat k telefonu jednu z profesorek a řekl jí, že chci napsat do novin článek o její práci. Domluvili jsme si setkání a v určenou dobu jsem na ni čekal. Paní profesorka byla příjemná. V kavárně jsem šel hned s pravdou ven. Už jsem nebyl redaktor Novák, ale zamilovaný, až po uši se červenající kluk. Evu jsem paní profesorce důkladně popsal a ta ji po chvíli identifikovala. Čekal jsem, že bude hubovat, ale kupodivu vzala celou záležitost s humorem a všechno mohlo začít.
Karel
Měli jsme doma vepře, kterého jsme pojmenovali Karel. Shodou okolností jsem později poznala chlapce se stejným jménem. Jednou jsem si přivedla přítele Karla k nám a přišla domů i maminka. Bylo to jejich první setkání. Při představování matka přeslechla samozřejmě jeho křestní jméno a Karel samozřejmě nevěděl nic o našem zvířeti. A tak se to stalo… Maminka nebyla zrovna v nejlepší náladě a rozzlobeně na mě spustila: „A dala´s Karlovi aspoň nažrat?“ Myslela tím pochopitelně našeho vepře. Můj chlapec pouze vytřeštil oči a v rozčilení nebyl chvíli schopen slova. Pak ze sebe dotčeně vypravil: „Děkuji, já nechci.Už jsem jedl.“ To už jsem ale nevydržela a vyprskla v takový řehot, že se maminka i Karel, ještě než všechno pochopili, rozesmáli se mnou.
Úryvek z mé knihy Namlouvání, která vznikla na základě dlouholeté ankety Mladého světa.
Život je nedostižitelný režisér. Zrežíroval nějaké podobné příhody i Vám? Pošlete je do Brejlí!Několik výtisků této knihy existuje ještě v mém archivu nakladatelství Arcadia Art Agency. Poskytnu je případným zájemcům za režijní cenu 120 Kč plus poštovné.
Těším se na Vaše příběhy! V namlouvání jsme vždycky amatéři a samouci by mohli poradit další generaci samouků!
-
Jak stále odmítám ženy
5. 2. 2012 | Autor: Saša Gr | Rubrika: Namlouvání
Já tedy celkem pořád myslím na ženské. Nemohu jinak. Už vlastně nic jiného nedělám. Třeba minulý pátek jsem se rozhodl, že zkusím dělat něco jiného a počal jsem si připravovat večeři. Jenže to nešlo. Zase jsem na ně začal myslet!
Konkrétně si představuji vlastně jen jednu ženu – takový osobní ideál. Nosila by korálky, usmívala se a vznášela by se asi pět stop nad zemí.
Jenže se mi poslední dobou stává, že ne a ne takovou potkat. Pronásledují mě sice ženy téměř neustále, ale vždycky jim něco chybí. Té poslední například chyběl kus ucha, jelikož jí ho na výstavě psů ukousnul vlčák. O to ale nejde. Nejsem detailista. Prostě jsem jenom asi příliš náročný.
Ženy mi lezou po žebříku do okna a já je musím shazovat. Tuhle jsem našel tři schované ve špajzu a hodinu jsem je odtamtud vyháněl koštětem.
Když jedu tramvají, všechny ženy z obou vagónů se na mě namačkají, takže je pak to místo přetížené a řidič tramvaje vždycky nadává.
Povídám, nechte toho žencké, dokud je čas. Co třeba Arnold Schwarzenegger? Nebo Johny Depp? Ale to ne! Ony všechny běží za mnou! Pár jsem jich přejel vypůjčeným kombajnem a nějaké se mi podařilo setřást v husté městské dopravě. Občas rozhodím po okolí pár vlastních fotografií s podpisem a to je na chvíli zdrží.
Okolo domu jsem si nechal postavit elektrický ohradník. Ona ta lektřina dokáže divy, ale trvalé řešení to není.
Včera jsem se rozhodl napsat prezidentovi:
„Prosím vás, už je to nesnesitelné.“
Dnes ráno přijela jeho manželka. Nalil jsem jí limonádu značky Livia a řekl: „Já už prostě nemůžu!“
Byla hrozně ošklivá, divně se usmála a sáhla mi na koleno.
„Počkejte! Já… totiž… vy, nejste prostě nějak… muj typ, …“
Neposlouchala mě.
Týden na to mě chytli a zavřeli za vraždu první dámy.
Ve vězení se mi podařila hezká věc: Na pár vteřin jsem nemyslel na svou dívku s korálky.
Přemýšlel jsem zhruba nad tímhle:
Když jsem teprve včera psal prezidentovi, tak jakto, že mě týden na to zabásli, hm? No, jen klidně vraťte v textu a zkontrolujte si to.
Není to celé nějaká blbost? Co když se mi jen něco zdá a vy tu čtete úplné kraviny? -
Máme smůlu na špatné chlapy?
21. 1. 2012 | Autor: Eva Holzelová | Rubrika: Namlouvání
Jana si v hospodě nabrnkne hezkého a charizmatického kluka, který baví celou společnost a na němž ostatní dívky mohou oči nechat. Zamilují se do sebe, vezmou se, mají dítě. Rodinný život však kluka, který byl vždy středem pozornosti a tahounem veškeré zábavy, brzy přestane bavit, a tak vyrazí do hospody.
(Pokračování textu…) -
Infantilní matka píše dětem do deníčku
25. 11. 2011 | Autor: Eva Holzelová | Rubrika: Namlouvání
Milé děti, vašeho tatínka jsem poprvé spatřila v hospodě Na Špejchaře. Okamžitě mě zaujal, neboť měl na sobě dlouhou košili po dědečkovi, rozedrané džíny a toto ležérní oblečení doplňovaly roztrhané kecky. No prostě týpek, který jsem v tý době zbožňovala.
Poté, co zavřeli hospodu a naši přátelé se rozprchli neznámo kam, tatínek mě pozval do vinárny Bystrica. V tomto tehdy proslulém nočním podniku mně recitoval Heinricha Heineho, Františka Gellnera, Allena Ginsberga a Václava Hraběte a já se v duchu rozplývala a tetelila, jakého intelektuála jsem ulovila.
Nevím, jak se to stalo, ale po návštěvě vinárny Bystrica jsem postrádala tramvajenku. Když jsem se smířila s tím, že budu jezdit do konce měsíce na černo, zjevil se na dívčích kolejích tatínek, že mi jde vrátit tramvajenku a při té příležitosti mě pozval na naše první rande, a to do ZOO, kde mi prý ukáže prase bradavičnaté, zvíře na pohled velmi odpudivé, leč interesantní. V ZOO jsem dychtivě vyhlížela slíbený exemplář, avšak prase bradavičnaté mě velice zklamalo, protože tam vůbec nebylo. Reputaci ZOO napravili moji oblíbenci hroši a tučňáci a také pivo v tamější hospodě. Při odchodu ze ZOO tatínek pouze lakonicky prohlásil: „Nebejt tam ty zvířátka, tak je tam úplný hovno.“
Druhé rande už bylo velkolepější. Jeli jsme na vinobraní do Mělníka. Posilnili jsme se Ludmilou a šli si zastřílet na střelnici. Požádala jsem spoluobčana snědší pleti stojícího za mnou, aby mi podržel tašku, kterou jsem měla přes rameno, a která mi vadila při manipulaci se zbraní. Když jsem se dostatečně vyblbla střelbou na růže a nic netrefila, otočila jsem se pro své věci. Můj přeochotný podržtaška však byl fuč. Když jsem na policejní stanici líčila, kterak došlo ke krádeži, policisté se tak smáli, že ani nemohli sepsat protokol.
O prázdninách jsme jeli na čundr na Jižní Moravu. Asi měsíc po výletě jsem zjistila, že čekám miminko. Rozhodli jsme se, že se vezmeme, a oznámíme tuto radostnou událost rodičům.
Cestou ke svým rodičům do Litomyšle tatínek přichystal malé překvapení. Zazvonili jsme na dveře jednoho bytu, ty se otevřely, v nich se objevila hezká žena a rozesmála se: „Jé to jste vy, myslela jsem, že zas votravujou nějaký shnilý prdele.“ A tak jsem poznala tatínkovu sestru Danu, vaši tetu, a jejího muže, proktologa Martina, vašeho strejdu, kterého vytáčí, když na něho pacienti zvoní doma, v domnění, že v domácím prostředí budou lépe ošetřeni než v ordinaci.
Pobyt u tatínkových rodičů byl super. Jeho otec, děda Ludva byl šéfkuchařem v hotelu a vzal nás na večeři „do práce“. Tatínek si dal tataráka, jak bylo jeho dobrým zvykem. Tenkrát jsme si ho dávali všude, neboť z jedné porce se najedlo několik lidí. Já, jako těhotná jsem už dbala na správnou výživu, tak jsem jen tiše tatínkovi záviděla, jak se sám napere tou hromadou mletého hovězího. Když to měl tatínek pěkně načančaný na topinkách, tentokrát nemusel šetřit, šel kolem místní opilec a bez jediného slova mu hrábl do talíře. Vrávoravým krokem pokračoval v chůzi, v každé ruce po dvou topinkách, z nichž střídavě ukusoval.
Návštěva u nás v Litoměřicích proběhla v pohodě. Tatínka zcela nadchl strejda Franta. Jednak tím, že vlastnil sklípek v Malých Žernosekách, a také tím, že si dobíral tetu Jiřinu oslovením: „Ty moje stará monarchie.“ A také tvrdil, že Jiřka není tlustá, že je jen Rubensovský typ. Ve sklípku jsem si to „užila“ stejně jako na večeři s tatínkovými rodiči, protože jsem se nemohla napít. Byla zrovna doba burčáků a tatínek se snažil naplnit známé vinařské rčení, že burčáku má člověk vypít tolik, kolik má vlastní krve, aby se vyčistil. Málem se mu to podařilo. Když zvracel, tak to vypadalo, že má krve jak z vola.
Tatínkovi rodiče jeli na předvánoční nákupy do Prahy a ohlásili návštěvu u nás na kolejích. Náležitě jsem se připravila, abych tchánovi šéfkuchaři předvedla, že i já umím něco uvařit. Zakoupila jsem hrachovou polévku v pytlíku, buřty a chléb, které jsem hodlala do polévky opéct. V kuchyňce na kolejích byl pouze dvouplotýnkový vařič a vůbec žádné nádobí. Polévku jsem nasypala do konvice z varného skla, protože jsem jinou nádobu nevlastnila, dala vařit na sporák a šla shánět pánvičku na opečení chleba a uzeniny. Když jsem se vrátila s vypůjčenou pánvičkou, čekal mě fantaskní výjev. Konvice na sporáku zřejmě explodovala, asi ji také vyrobili soudruzi z NDR, rozložila se na miniaturní částice, i s polévkou se rozptýlila do prostoru a vytvořila zelenou mlhovinu. Počkala jsem, až si polévka i konvice sednou na zem, vše jsem vymetla, vrátila pánvičku, a dědovi a babičce uvařila pouze kávu. Když se děda uklidnil po záchvatu smíchu, odebrali jsme se do blízké restaurace.
Když jste byly batolata, tatínek se staral o mé sociální zařazení do společnosti, abych na mateřské netrpěla pocitem nedostatečné komunikace. Snažil se, aby k nám chodili hosté, a když řekl, že si skočí na jedno, mohla jsem s velkou pravděpodobností očekávat, že se vrátí rozjařený s celou bandou lidí a s úsměvem na tváři prohlásí: „Maminko, vedu ti hosty.“ Po jedné takové zvlášť vydařené oslavě jsem se ráno vzbudila v devět hodin a zděsila se. Obvykle jste bunzírovaly už od sedmi a najednou ticho. Něco se jim stalo! Vtrhla jsem do dětského pokojíčku. Seděly jste na zemi, ani nedutaly a pozorovaly kamaráda Jardu, který ležel na zemi a tvrdě spal. Na sobě měl postavenou železnici, tunely, mosty, po tom jezdily vláčky a uprostřed toho všeho pobíhalo Jardovi po břiše morče.
Na jednom výletu s tetou Danou a strejdou Martinem jsme spali v jednom pokoji. Při odjezdu domů si tatínek vzpomněl, že nechal pod postelí fungl nové Adidasky a vrátil se pro ně. Boty tam však už nebyly. Tatínek předpokládal, že jsem mu boty sbalila já, avšak nic mně o tom neřekl. Po půl roce k nám přišla teta Dana, vytáhla z tašky tatínkovy boty a řekla: „Hele nechceš koupit Adidasky? Jsou úplně nový!“A tatínek zbystřil: „Kdes je sehnala?“ Teta poctivě vysvětlila: „Jak jsme spolu byli v tom penzionu v Broumovských stěnách, tak je tam někdo nechal pod postelí. Nabízela jsem je několika doktorům, ale všem byly velký.“ Ještě, že tatínek má tak velkou nohu.
Tatínek často jezdí služebně do Prahy, a když se vrátí s blazeovaným výrazem ve tváři, tak je mi jasné, že se cestou zpět stavil v OBI a udělal si radost. Tu koupí grilovací program Lucifer, tu štípačku na dřevo, ale nejčastěji naše ojetá pegina přetéká zelení, a to vím, že o něm několik dní nebudu vědět, protože bude pilně vysazovat keře a stromky. Na zahrádce tráví tatínek většinu času a zrovna včera si posteskl, že zase neuvidí zprávy, protože je už hezky a on bude radši něco šťuchat venku. Mně osobně je celá zahrádka ukradená, z kytek poznám jen tulipán a růži, tatínek je však velmi tolerantní a nenutí mě hýkat nadšením nad každým novým lupením, které se zde objeví.
Na zahrádku vycházím pouze, abych si natrhala angrešty nebo třešně. Zatímco já si zobu rovnou do pusy, tatínek chodí kolem a naříká, že by si tak rád dal třešně, ale nemůže. Na můj dotaz: „Proč?“ odvětí, že by si pak nemohl dát pivo.
Tatínek má kamaráda, který s partou dalších milovníků flóry obráží čínské velehory a objevuje zde fantastickou a neprobádanou květenu. A tento botanik lanaří našeho tatínka, ať jede s nimi. Tatínek se pro celý projekt tak nadchnul, že nehovoří o ničem jiném než o cestě do Číny. Četla jsem, že díky nařízení čínské vlády, mít jen jedno dítě, ženy upřednostňují chlapečky, a v Číně začíná být nedostatek mladých dívek. V budoucnu se to může projevit tím, že vznikne armáda nadržených a agresivních jedinců, kteří si svou agresivitu mohou vybíjet válečnými konflikty. Tak nevím, jestli bych do té Číny radši neměla jet já s dalšími maminkami, zachránit světový mír.
Tatínkovi jsou zase lhostejné mé grafomanské aktivity, a protože je vůči mně tak velkorysý ohledně péče o zeleň, oplácím mu tím, že ho nenutím číst mé bláboly a otravuji tím jiné lidi (snad to se mnou ještě vydržíte).
Tak nějak my si s tatínkem žijem…
-
Příběh obyčejné úči
5. 8. 2011 | Autor: Hana Hejná | Rubrika: Namlouvání
-
Odstřel svou samotu!
16. 7. 2011 | Autor: Hana Hejná | Rubrika: Namlouvání
Už dávno je pryč doba, kdy se samota malovala jako kobka poustevníka. Samota je poustevna v nás. Motáme se v zástupech na ulici, v práci jsme v prosklenných halách, kde vidí jeden druhému málem i do hlavy. Samotni uprostřed lidí.
Spousta mých kamarádek, rozvedených, neprovdaných, bez partnera, s dětmi, bez dětí, některé i provdané v nefungujícím manželství. Cítíme, že by někdo měl zaplnit náš prostor. Nechceme vetřelce. Nechceme slabocha. Chceme chlapa! Ale kde ho vzít? Copak máme čas někde brousit po promenádě? Copak máme někde v kavárně nad vystydlým latté házet očima po zdech?
Ruku na srdce. Kolikrát už jsi večer doma nebo v kanclu u počítače měla chuť kliknout na nějakou seznamku? A udělalas to? Ne? Chyba! Říkáš, že jsi slyšela, že jsou tam samí úchylové, kteří tě budou chtít znásilnit za prvním rohem? Blbost! Internetová seznamka je ideální prostředek, jak najít partnera, aniž se vystavujeme velkému riziku.
Předpokládejme, že hledáš normálního partnera a sama jsi normální. Klikni na seznamku. Zaregistruj se: Prostě si vymyslíš nějakou přezdívku, nikdy neuváděj své pravé jméno! Chtějí po tobě fotku? Nemusíš ji vkládat. Třeba nejsi miss a když navážete písemný kontakt a budete si blízcí v korespondenci, odpustí ti i vady na kráse. Chtějí při registraci další informace? Buď opatrná. Nevyzvoň na sebe všechno. Taky nevíš, jestli tvůj soused v paneláku ve stejnou dobu nepátrá na stejné seznamce a podle detailů pozná, že jsi to ty. Nepiš, kde máš pihu, zda se holíš všude a jestli máš luxusní auto a byt 5+1 pro sebe… Třeba se k podrobným informacím jednou s nějakým sympaťákem dopracuješ. Teď ale vystrč hlavu z ulity jen kousek.
Zaregistrovala ses? Máš dvě možnosti: Buď si vybereš z nabídnutých kategorií, jaký vztah hledáš (vážná známost, flirt, sex, přátelství), pak věkovou kategorii hledaného partnera. Vyjede ti dlouhý seznam inzerátů nebo nabídek mužů, kteří propadli sítem, které jsi sama nastavila. Vybírej. Už podle formulace inzerátu hodně poznáš. Hledá „ženckou na krásný chvylky ve dvou“? Používá tisíckrát omleté typy deníčkových frází? Nebrat! Hledej někoho, kdo v těch pár řádcích působí upřímně, neformálně. Nehledáš spisovatele, ale člověka, který má v životě jasno. Dovede po svém napsat, co hledá on. Několika takovým odepiš. Možná na portálu někde najdeš jeho profil (odpovědi na otázky, na které jsi odpovídala i ty při registraci).Vyzvi ho, ať ti o sobě napíše něco víc. Použij nějakou maličkost, kterou o sobě prozradil v profilu, aby viděl, že tuhle odpověď nekopíruješ do padesáti dalších odpovědí. Odklikni a pak čekej.
Možná zvolíš druhou možnost a dáš si inzerát sama. Je řada na tobě, abys napsala něco, co on v záplavě jiných nabídek nepřehlédne! Žádné slohové cvičení! Nápad! Omrkni inzeráty jiných žen. Sem tam se zablýskne! Zkus něco podobného!
Anebo už tohle téma není pro Brejle? A je to jen téma pro ženy? Říká snad někdo, že TO UŽ NEMÁ CENU?Sedět večer doma sám (sama) není cesta. Když už nemáš kam vyrazit, vyraž na internetovou seznamku. A samotu? Prostě ji odstřel!
-
Milenci na cestě
13. 7. 2011 | Autor: Hana Hejná | Rubrika: Namlouvání
Když jsem se rozvedl, nikdy by mě nenapadlo, že budu tak dlouho sám. Ale problémy ve firmě, časté služební cesty po republice, práce do večera a pak totéž doma, papíry z práce rozložené všude kolem.
Každé ráno jsem vstával s rozhodnutím, že s tím musím něco udělat. Jednou pozdě vcečer jsem uviděl na internetu reklamu na seznamku. Jedno kliknutí a ocitl jsem se v docela děsivém světě osamělých. Některé inzeráty byly dokonce i s fotkou. Neuvěřitelné.
Tu noc jsem šel spát až k ránu. Vybral jsem si sympatickou ženu s inzerátem: „Pro samou práci jsem neměla čas se vdát. Změníš to? (38/169/60).“ Odepsal: „Změnil bych to rád. Ale pro samou práci nemám čas se seznamovat. (40/178/80).“
Každou noc jsem potom četl její maily a poctivě odpovídal. Po necelém měsíci jsme se sešli. Eva nevypadala zase až tak atraktivně jako na fotce, ale měli jsme si o čem povídat. Ona byla doktorka v okresní nemocnici u Prahy a díky tomu, že byla sama a navíc svoji práci milovala, byla ve špitále víc, než doma.
Scházeli jsme se vždycky, když se v našich diářích objevila společná skulina. Nebylo to často, ale noční mailování fungovalo, takže jsme se sbližovali s každou skleničkou vína víc a víc. A pak přišel čas, abychom se sblížili nejvíc a Eva mě pozvala k sobě.
Mezi paneláky jsem trochu bloudil, ale pak jsem zaparkoval na kraji sídliště před starší, zanedbanou vilkou. Jméno na zvonku souhlasilo. Vytasil jsem pugét a zazvonil. Eva vyběhla v domácích volných šatech, pusa na uvítanou a radost z kytky nepředstíraná.
Po několika schodech jsme vešli do haly.
„Mám tu trochu bordel,“ pronesla Eva mimochodem. „Jsem v jednom letu, vždyť to znáš a uklízet mi nebudeš, viď,“ pronesla lehce zábavně. V hale nebylo pro samé boty kam šlápnout. Uložil jsem ty svoje k botníku a následoval Evu do obýváku. Odšoupla stoh rozevřených knih, abych si měl kam sednout.
„Do toho blázince ještě ke všemu dělám za měsíc atestaci. Katastrofa,“ vzdechla a padla na gauč.
Když jsem na ten gauč dopadl po láhvince červeného za ní, nějaký ten sloupec knih a popsaných lejster neudržel rovnováhu, ale Evu to nerozhodilo. Ráno jsem se ve spacáku na karimatce probudil první. Evě z deky na gauči koukala jen kudrnatá hlava.
Pohled z úrovně koberce byl otřesný. Nebyl to jen dojem ze svršků i prádla nevábně rozházených kolem gauče… Flekatý koberec vysavač evidentně neznal. Všude po stolcích, a skříňkách ohryzky od jablek a slupky z pomerančů, nedopité láhve s minerálkou, tenisová raketa na DVD přehrávači.
Všechno jsem si rovnal v hlavě. Eva přicházela sice skoro vždycky na rande pozdě, ale já chápal, že práce v nemocnici se nedá zapíchnout jako vidle. Byla vždycky oblečena sice ležérně, ale tak, že člověk mimoděk hádal světové značky.
Ale mít doma tenhle nepořádek? Omlouval jsem ji. Je přece důležitější zachránit někomu život, než rovnat doma poličky. Milování s Evou bylo krásně bouřlivé. Ještě teď jsem cítil na zádech její nehty. Paráda. Ale ten byt…
Našel jsem si konečně ženskou, přemýšlel jsem. Je pěkná, noc s ní byla jak z filmu. Budu schopen ale tolerovat to ostatní?
(Podle kamarádova vyprávění)
-
Nenamlouvání
12. 5. 2011 | Autor: A.Fischer | Rubrika: Namlouvání
Jedním z problémů mého sexuálního mládí byl značný kontrast mezi vzhledem ostříleného sukničkáře a náturou plachého v koutě sedajícího na nalezení čekajícího panáčka.
-
A nedá si pokoj!
20. 2. 2011 | Autor: A. Fischer | Rubrika: Namlouvání
Vždycky byla taková. Krásná, inteligentní, premiantka nejen třídy, ale celého gymnázia. Chtěli jsme ji všichni, ale byli jsme pro ni moc mladí, chudí a hlavně Češi.
Na chlapa se podívala pouze, když promluvil nejméně s cizím přízvukem, lépe však rovnou cizím jazykem. No, v té době byl cizinec v Česku atrakcí jen zřídka vídanou, auto s cizí SPZ budilo rozruch i v Praze, černý mercedes evokoval představy blížící se kontrarevoluce a mobilizoval nejen tajné služby, ale i naivky toužící po rozhoďnožkovém zbohatnutí a po životě na zámku.
Kráska, o níž je řeč, nespoléhala jen na své vnady. Připravovala se na budoucnost s milionářem tak, aby mu byla partnerkou rovnou s rovným. Když už se nemohla vyrovnat majetkem, chtěla mít navrch vzděláním. Zatímco spolužáci lámali ruštinu, kráska slovem i písmem zdolala i angličtinu, němčinu, francouzštinu, vystudovala vysokou školu, na níž má jen jeden z deseti tisíců nadaných mužů a vdala se – jak jinak- do Anglie. Stala se lady, brzy ovdověla a investovala do šejka.
Setkal jsem se s ní až na (zřejmě posledním) srazu spolužáků čtyřicet let po maturitě. Byla ještě víc nepřehlédnutelná, než v mládí. Jediná se nechlubila snímky vnoučat a psů, hlasitě však pobuřovala obtloustlé a vráskaté spolužačky přehledy světových klinik plastické chirurgie a problémy s barevným služebnictvem. Nedalo mi, abych se nezeptal, jestli by přece jen před kremací nechtěla zakotvit na rodné Moravě u bodrého Moraváka se sklípkem.
„Víš, že o tom někdy uvažuji,“odpověděla. „Nedávno mne opustil Řek Orgasmus a sápe se na mně Němec Alzheimer. Po těch letech ve světě je pro mě vlastně i Moravák cizinec!“A nedá si pokoj!
-
Kanárek
19. 2. 2011 | Autor: Camilla | Rubrika: Namlouvání
Můj příběh se odehrál už dost dávno, bylo to kolem mé maturity. Chodila jsem tenkrát s krásným klukem, kterého jsem strašně milovala a pozvala ho na maturitní ples.
-
Čtyři hovězí vepřová stehna
16. 2. 2011 | Autor: Jitka Dolejšová | Rubrika: Namlouvání
Bylo mi krásných šestnáct a zrovna jsem s nikým nechodila. To slunečné páteční odpoledne mě moje maminka poslala koupit řízky na neděli. V masně fronta – no „jak na maso“. Poslušně jsem si stoupla na konec – a čekala.
(Pokračování textu…)
-
Karel + Prostitutka
14. 2. 2011 | Autor: redakce | Rubrika: Namlouvání
Karel
Měli jsme doma vepře, kterého jsme pojmenovali Karel. Shodou okolností jsem později poznala chlapce se stejným jménem…Jednou jsem si přivedla přítele Karla k nám a přišla domů i maminka. Bylo to jejich první setkání. Při představování matka přeslechla samozřejmě jeho křestní jméno a Karel samozřejmě nevěděl nic o našem zvířeti. A tak se to stalo…
Maminka nebyla zrovna v nejlepší náladě a rozzlobeně na mě spustila:
„A dala´s Karlovi aspoň nažrat?“ Myslela tím pochopitelně našeho vepře.Můj chlapec pouze vytřeštil oči a v rozčilení nebyl chvíli schopen slova. Pak ze sebe dotčeně vypravil:
„Děkuji, já už jsem jedl.“
To už jsem ale nevydržela a vyprskla v takový řehot, že se maminka i Karel, ještě než všechno pochopili, rozesmáli se mnou.
_________________________________________________
Prostitutka
Jednou jsme se s chlapy dohodli, že si po fotbale vyrazíme. Manželky byly zvyklé, že jdeme po zápase na pivko, takže nic nehrozilo. Cestou ze zápasu jsme čtyři největší kamarádi zastavili u domu s červeným srdíčkem. Sám bych tam nikdy nešel. Měl jsem docela dobré manželství a v posteli nám to fungovalo, takže nebyl důvod.
Ale když šla celá parta, nebylo co řešit. Vedl nás Jirka, který už podobných návštěv měl za sebou asi opravdu víc.
Vyhazovač nás omrkl a hned nás poslal dál. Vlezli jsme do velké místnosti, kde bylo přítmí a byla vidět jen jakási ženská stvoření. Asi bylo ještě málo hodin, a my byli první hosti. Ke stolu se k nám přidaly čtyři holky. Čekal jsem nějaké zrůdy, ale kupodivu to byly docela příjemné slečny. Objednali jsme pivo a nějaké panáky. Nevěděli jsme, co jako máme dělat. Koukali jsme holkám do výstřihů a na nahé nohy. Holky se přidaly k našemu pití a ucucávaly nějaký koktejl. Kecali jsme o fotbale a první se zvedl Jirka. Vzal za ruku tu svoji holku a šli někam nahoru. Holce vedle mě mohlo být tak těsně přes dvacet. Říkala, že je studentka a tady si přivydělává. Nebral jsem jí to, ale myslel jsem si, že kecá. Když se zvedl Jirka, bylo nám blbé zůstat sedět a šli jsme taky. Holky vyzvedly osušky a vedly si nás na pokoje.
To, co se odehrálo, jsem opravdu nečekal. Sony byla nádherná, už jsem na tak mladý masíčko úplně zapomněl. Nebylo to žádné šukání, které jsme čekali, ale nádherný milování.
Vzal jsem si na Sony mobil a nejmíň jednou týdně jsem za ní zajel. Byla milá a víc jsme si povídali, než řádili v posteli. A jednou mi řekla, že je jí blbý, abych platil tak velký prachy a jestli nechci přijet za ní domů…
Abych to zbytečně neprodlužoval. Rozvedl jsem se, Jana (Sony bylo jen její jméno v bordelu) vystudovala vysokou, máme dvě děti a slovo bordel u nás padne jen tehdy, když Jana otevře moji skříň.(Příběhy z knihy Jana Krůty Namlouvání)
-
Růžičková + Sedmikrásko…
14. 2. 2011 | Autor: redakce | Rubrika: Namlouvání
Růžičková
V navazování kontaktů jsem projevovala neobyčejnou vynalézavost už od malička. Musím však přiznat, že ne vždy úspěšně. Prvním objektem mého milostného zájmu se stal v devítce můj učitel přírodopisu. Sice to zpočátku vypadalo, jako by moji existenci nebral vůbec na vědomí, a tak jsem se rozhodla, že mu věc usnadním. Navíc všechno připravím tak, že na naše první slova a sblížení budeme oba vzpomínat se šťastným dojetím celý život.
Jednou jsem přivezla z bramborové brigády čerstvě vyoranou myšku, ještě slepou a růžovou. Růžové byly i mé plány. Ráno jsem zhasla žárovku, která myšku celou zahřívala, položila jsem ji do malinké postýlky pro panenku, přikryla ji polštářkem a opatrně uložila do malé aktovky. To jsem již věděla, že přichází den, na který jsem tak dlouho čekala, a že právě ta myška bude prostředníkem a zároveň svědkem našeho prvního milostného dialogu. Než skončilo vyučování, plán byl hotov.
Zaťukala jsem na dveře učitelova kabinetu a on otevřel. Protože mě nepozval dál, jak jsem měla naplánováno, musela jsem to udělat sama. Trochu ho to vyvedlo z míry, ale to už jsem vyndávala postýlku a podávala jsem mu ji. Odkryl růžový polštářek s kraječkou a vydechl: „Růžičková!“ Podíval se na mě tak zvláštně, úplně jinak než na hodinách přírodopisu. Hurá, ledy byly prolomeny.
Zářivě jsem se na něho usmála a překotně mu vysvětlovala, že jedině on mi může poradit, co s ní mám udělat, jak se mám o ni starat. Slyšela jsem to v duchu už dávno dopředu: Položí mi ruku na rameno a mile odpoví: Rád, Alenko. Jsi úplně jiná než ostatní. Budeme se o ni starat oba…
Stalo se to ale jinak: Pan učitel myšku přikryl, ruku mi na rameno položil, ale řekl lhostejně: „Co s ní udělat? Zab ji, Růžičková.“
A ruka, svírající rameno, mě jemně vystrčila za dveře.—————————————————————————-
Sedmikrásko…
Je sobota ráno. Rodina ještě vyspává, já straším v koupelně. Vytřídila jsem prádlo do pračky, zapnu ji, až se panelák probudí.
Už tradičně se leknu tváře v zrcadle. Dneska ale nemusím být sama sobě Rembrandtem. Dneska si na hlavu obličej malovat nemusím. Je přece sobota. Za oknem padá další sníh, náměstí jihočeského města je obklopené sněhovými bariérami.
Vyperu, uvařím, upeču. Smějte se. U nás to tak chodí. Odpoledne opravím aspoň jedny písemky a se psem se mnou možná vyjde i Šárinka. Mojí Šárince je devatenáct a má metr osmdesát. Spíš ale půjde na svoje rande a já půjdu se psem sama. Manžel bude říkat, že má práci a až odejdeme, pustí si v televizi fotbal nebo porno. Už jsem si zvykla.
Jsem učitelka. Úča jak vystřižená. Střízlivě oblíkaná, střízlivě naladěná, střízlivá za každých okolností. Životem lehce převálcovaná.
Když mně bylo devatenáct, jako je dneska Šárce, chodila jsem s hezkým klukem. Ale já jsem pro něj asi moc atraktivní nebyla, protože za dva roky přistál u jiných vrátek. Nepatřila jsem k úplně štíhlým a nohy taky nebyly zrovna na přehlídkové molo. Trochu jsem se trápila, ale pak jsem se zabrala do práce, vedla jsem ve škole výtvarný kroužek, jezdili jsme po výstavách, vyhrávali ceny…a najednou mi bylo pětadvacet. Biologické hodiny tehdy tikaly nějak dřív než dneska.
Začala jsem trochu zmatkovat a když jsem i všimla, přilnavých očí jednoho muže ze sousedství, občas jsem jeho pohled vydržela opětovat. O zamilovanosti to moc nebylo. Prostě jsme šli do kina, někdy na kafe, mluvila jsem převážně já a on poslouchal. Pak mi jednou udělal Šárinku. On byl hodný a dokud byla naše holčička malá, všechno bylo fajn. Vůbec nevadil malý byt, vůbec nevadila jeho žvýkačková flexibilnost. Byl to tak zvaně „hodný člověk“. Šedivá, neprůbojná myš, postrkovaná maminkou, postrkovaná životem, kam vítr, tam plášť. Jak ale začala Šárka vyrůstat z dětských šatiček, začalo být naše každovečerní rozkládání gauče v obýváku neskutečným traumatem. Společné uléhání bylo pro mě čím dál těžší. Možná i pro něho. O větším bytě nechtěl ani slyšet, zmocňoval se ho panický strach, že by musel něco zařizovat, že bychom se zadlužili…
Tehdy k nám do školy nastoupil nový kolega. Byl o rok mladší než já. Po dlouhých letech jsem se ráno přistihovala, že přemýšlím, co na sebe. A jednou mi v našem školním intranetu přišel mail, který začínal slovy: „Sedmikrásko…“ Celá zkoprnělá jsem odpověděla něco jako že zvadlá sedmikráska. Nic mi nevymlouval, ale to oslovení zůstalo stejné i v dalším mailu.
Je sobota jako tolik jiných před tím. Sedím v koupelně na vaně a před chvílí jsem napsala esemesku: VE CTYRI PUJDU SE PSEM NA PROCHAZKU. MUJ PES TE MA RAD. NEPUJDES S NAMI?
Možná ta dnešní sobota nebude jako tolik jiných. Koukám na sebe do zrcadla a jsem nějak hezčí. V dětském pokoji spí moje velká dcera, která už spává i u svého přítele, v obýváku na rozloženém gauči spí můj muž. Místo vedle něj je prázdné, i když jsem odtamtud před chvílí vstala. Je prázdné už léta. Ví on o tom?
Koukám na sebe do zrcadla a říkám tomu obličeji: Zasloužíš si být šťastná!
(Úryvky z knihy Jana Krůty Namlouvání)
Anketa
