Miláčku, ptáčku | Krůtí brko

Miláčku, ptáčku,
co mi dáš na památku?

Dám ti trochu svého zmatku,
trochu své samoty,
vteřinu JÁ + TY.

Miláčku, ptáčku.
co mi dáš k Ježíšku?

Dám ti dárek od Ježíška na křížku,
trochu své opuštěné touhy
pro noci dlouhý, dlouhý, dlouhý…

Stromy jsou zas ostříhaný na ježka
a celý den docela fest pršelo,
tys mi řekla, abych počkal do dneška
a myslel víc na duši, než na tělo.

Jenže, děvče, mně už bylo akorát
před pár jary, před pár Vánocemi,
sorry, nemám z lásky žádný doktorát,
prostě říkám postý, líbíš se mi.

Stromy jsou zas jak ježatí pankáči,
slunce na copánkách mraků visí,
tys mi řekla, tohleto mi nestačí,
namáhej si trochu makovici.

Jenže, děvče, mně už bylo akorát
před pár jary, před pár Vánocemi,
sorry, nemám z lásky žádný doktorát,
říkám postoprvé, líbíš se mi.

A co s duší, když nám náhle zahřmělo,
když se sneslo požehnání z nebe?
Tělo se do těla něžně opřelo,
ochutnej mě, já ochutnám tebe.

Co budeš dělat, Lásko, až tu nebudu?
Nabalíš někde náhradního snílka – pobudu?
Sváže tě pouty citu
byznysmen či fitkáč z bakelitu?

Já budu bludný kámen
na každém tvém rozcestí
a cesta ke čtyřlístku
pro štěstí.

Já budu zlatá muška, ano, ano,
budu ti bzučet marné rady do uší,
pak někdo přijde – plác – vymalováno –
a moje duše kluše nebem k Venuši.

Co budeš dělat, Lásko, až tu nebudu?
Pij si a tancuj, lež ve vaně s pěnou,
já budu stránkou ve tvém bloku pokreslenou
a rtěnkou tvého Osudu.

Jsme obnošený kabáty.
Jen napůl živí já a ty.
Až sníme dorty, kremrole,
kdo sklidí drobky pod stolem?

Jsme sto let stará kuřata,
jsme číča psaná na vrata.
A z vrat do světa stoletých
jen klika stará zbyde ti.

Tak vem za kliku, projdi ven,
jsi dvousetletým teletem,
jsi motýl chycen v rozletu
jsi sedmnáctka v korzetu.

S očima krásně dokořán,
však kolem očí křídla vran,
a tvoje stojka na rukou
je pleš přikrytá parukou.

Co zbývá? Kašlat na roky!
Nepomůžou ti úskoky
a vždycky dojde  na pěsti.
Čas ještě nikdo nepřelstil.

Jsme obnošený kabáty,
jen napůl živí, já a ty,
uvař poslední buřtguláš,
v čekárně, než nás zavolá…

Jen pokrčíme rameny,
já Noe a ty Noemi,
a vystoupáme do země
já bez ty a ty beze mě.

Jednoho rána se narodí Up – malý jako kaštan s pichlavými vlasy a fousy. A hned ten den se vydává do světa, aby poznal své okolí i sebe, aby se dozvěděl, co je dobré a co zlé. Potkává vílu Levandulku, babičku Motyčku, velkého černého psa, co nosí bleší poštu, ptáčka Snídáčka, paní Mouchu, která si s ním chce hrát hru Na truhlíka, krásnou houslovou Anežku. Na své cestě nachází kouzelné modré sklíčko, díky svému zpěvu se stává  Hrombidlem a objevuje strom píšťalkovník. A když se vrací oklikou domů, má za ušima napsané své velké pravdy a široširý svět otevřený před sebou.

Up a pan Pes
Bylo krásné modré ráno, ptáci třepetali křídly, aby se vznášeli, a Up si vykračoval, protože křídla mu zatím ještě žádná nenarostla. Bylo mu to líto. Vesloval by vzduchem, nohy by nebolely a podrážek by neubývalo.

A jak tak koukal nahoru po ptácích, málem zakopl o velikého černého psa.
„Kam jdete, pane Pes?”
„Roznáším poštu, pane Up. Nechcete ji roznášet se mnou?”
„Co by ne,” zasmál se Up a byl rád, že není sám. A ve dvou se jim šlapalo skoro jako ptákům lítalo, protože když člověk není sám, je to skoro lítání.
„A jakou poštu nesete, pane Pes?”
„Bleší, Upíčku. Bleší.”
Up na to kývl hlavou, jako kdyby věděl, jaká pošta to je. Kývl, ale nevěděl. A jak šli, co chvíli se podrbali, a jak to bývá, když se povídá, chvíli se smáli, chvíli mlčeli a nikdo nebrečel. A jak šli, Up se drbal čím dál tím víc.
„Nemáte lehkou práci, pane Pes,” povídá chlupáčovi uznale.
„Něco vám prozradím,” svěřil se mu pan Pes. “Vůbec nevím, jaké zprávy roznáším. Jestli dobré nebo špatné…”
A Up se zamyslel, a protože pořád ještě nevěděl, co je špatné a co dobré, podrbal se za uchem a řekl:
„Jedno víte ale určitě, pane Pes. Ta pošta, to je jistojistě pravá drbací pošta. Kam přijdete, lidi dají hlavy dohromady, předají si ty zprávy ze světa a drbou se a drbou. Zrovna jako my. Já už s vámi dál nejdu, pane bleší poštmistře. Ale nikdy na vás nezapomenu. To si pište.”
A velký černý pes šlapal dál s poštou a Up si zapsal za uši svou první velkou pravdu:
Lidi a psi mají mnoho společného. Například blechy.

Up a pan Rybník
Asi hodinu po tom, co se rozloučil s panem Psem, řekl si Up, že bleší poštu donesl už dost daleko a že by ji mohl předat někomu jinému. A šel právě kolem rybníka uprostřed polí. Rybník byl rozcuchaný vrbičkami skoro jako Up a Up k němu pocítil náklonnost.

„Dobrý den, pane Rybník. Nesu vám poštu.”

Rybník se zamračil a vrásky vlnek mu přejely po obličeji:

„Dobré, nebo zlé zprávy, pane Up?”

Už pokolikáté Up pokrčil rameny. Proč se každý ptá, jestli dobré, nebo špatné? Jsou takové, jaké jsou. A to je dobré, nebo špatné?

„Dostal jsem je od velikého černého Psa, pane Rybník. Moc jsme se skamarádili. Můžu se skamarádit i s vámi?“

A rybník pokýval vrbovými vlasy a Up po špičkách vstoupil do chlácholivé vody. A že byla hladivá, vlasy i vousy mu zplihly do klubíčka a Up přestal pichlat kolem sebe a bleší zpravodajky z něho odplavaly kraulem.

Když Up vylezl z vody a obličej pana Rybníka se v hladině zase vyhladil, povídá Up:

„Jdu do světa a chci se v něm poznat jako v zrcátku. Co můžu ve světě udělat pro vás?”

„Nechat mě na pokoji,” zašuměl rybník ve svých vrbových vlasech. “To je nejvíc, co pro mě můžete udělat, Upíku.”

Up mu pěkně poděkoval, zamával štípavé poště kdesi ve vlnkách a šel svou cestou. A jak se ještě jednou za panem Rybníkem ohlédl, zapsal si za uši druhou velkou pravdu:

Když se skamarádíš se psem, nechá tě na pokoji. Když se skamarádíš s rybníkem, chce, abys nechal na pokoji ty jeho.

(Z knihy Upoviny)
Poznámka:  Povídečku Up a pan pes jsem zařadil už v květnu, ale bez jejího zopakování by nebyla druhá povídka dostatečně srozumitelná.
Ilustrace Stanislav Holý

Přemýšlím někdy před spaním,
proč mám rád pejska.
Přemýšlím, přemýšlím, až usnu
a když se probudím,
pejsek mi sedí u postele.
“Ahoj, kamaráde,” říkám očima.
“Co spolu dneska provedem?”
My dokážeme totiž mluvit pohledem.
To proto mám rád pejska.

Z rukopisu poezie pro děti Povídání na psí stráni

Měla jsi tričko naruby
a z jablíček ti vystoupily ťopky,
tehdy byly v módě kaliopky
a já nosil šusťák na svátek.

Pak jsem ta jabka schoval v dlaních
a usnuli jsme na léta.
Když jsme se zimou probudili
a uviděli, jak z nás mládí odlétá,
věšel jsem marně jabka nazpátek

Tady máš jabko na doma,
až do něj kousneš,
mysli si, že jsem to já.
To jsi mi řekla na cestu
a venku černo jako v arestu.

Tvý okno svítí do mých zad,
na stromy kolem šedý zákal noci pad,
srabi si dupli v hospodách
a než ses nadál, změnili se v prach.

Málem jsem šlapal v milencích
a nebožtíci budili se ve věncích,
psi vyli i bez úplňku,
svět chytal dech na den
v bláznivým verbuňku.

A já,
já cítil, že žiju,
bál se a skákal,
smál se a brečel.
Jsem tady a zmůžu
strašnou spoustu věcí,
teď hned,
dneska nesmím jít spát!

… když jsem se ráno probudil,
měl jsem bolehlav
a pramalou chuť vstát,
silný pocit,
že jsem měl hned po ránu
něco udělat.

Šel jsem k zrcadlu,
uviděl svou pomačkanou tvář
a bouli na kapse
svého včerejšího saka.
Zaryl jsem zuby
do tvého jabka
a šťáva vystříkla
až na skleněný obličej
přede mnou.
Zas den se znamením raka.

(I teď je hodina
pro velký skutky
i teď je chvíle
Edisonů hřebíky zbitá.
I tahle vteřina
nese znamení věčnosti
na půli cesty od trilobita.)

Otec a syn, jak dva přátelé,
otec měl sílu a syn ne.
Když otec kácel strom jak pápěří,
syn hrával drápky s pařezy.
A když měl syn trable se světem,
vzpomínal táta s dítětem.
Jak v tom domku dávno žili tři,
deset let máma v zemi spí.
Synku, to nic, my dva na věky
budem si sklíčkem útěchy.
A roky jdou jak vojáci,
dobré ti zlým svět oplácí.
Syn už je chlap někde ve světě,
táta má oči staleté.
Už domek z kůry vychládá,
zrada, či říkáš nezrada?
A synův svět jednou k zemi šel,
domů se s prázdnou navracel.
A v domě tma, dveře dokořán,
samota dýchá ze čtyř stran.
Otče můj, my dva na věky
chtěli být sklíčkem útěchy.

Up a houslová Anežka

To je pořád řečí se vstáváním. Upík zase jednou otevřel oči, a jako by vyšel z tmavého tunelu, byl vzhůru. Noci, nocičko, kam  ses mi poděla, když jsem se po ránu vyspal hned do běla? Prostě otevřel oči a byl. Sova je noční a Upík je denní.

Ale když už je den, Up má rád všechno jasné. Sluníčko nahoře, rybník dole, ptáky v povětří. Jenže někdy se Upíkovi přihodí taková divná věc. Otevře oči, zvedne hlavu – a je tam. Nad Upíkem se vznáší krásné blonďaté stvoření, stoupá a klesá krajem, jako by nic nevážilo a tenounce  přitom hraje na housle. Je modrá a hraje na modré housle.

„Modřinko, kterou hraješ?“ zeptal se Upík.

„Hraju takovou, jakou chci,“ řekl modrý zázrak nad jeho hlavou. „A vůbec, neříkej mi, Modřinko. Jmenuju se Anežka. Houslová Anežka mi říkají kamarádi. I ty mi tak můžeš říkat, chceš, divný človíčkový zvířátko?“

Upík, tak jako mnohokrát v životě, nevěděl. Ale poněvadž věděl, že nevědět se může, hned slečně odpověděl:

„Houslová Anežko, nezáleží na tom,  jak ti budu říkat, protože důležitější je, jakou budeš
hrát. Jestli zahraješ smutnou, bude mě ta smutná písnička celý den mlátit po hlavě. Ale jestli zahraješ lehkou ptačí, vznášecí, den bude modrojasný a narostou křidýlka alespoň na chvíli i mně, ptákovi šlapákovi.“

„Já ti popletu život,“ špitla houslová Anežka s dovádivým úsměvem na pusince. „Nic na světě není jednoduchý. Všechno je zašmodrchaný, pokud to ještě nevíš. A já jsem toho šmodrchání příčina. Hraju a hraju a šmodrchám a šmodrchám a zašmodrchaný je pak celý tenhle svět. Tys to nevěděl, Upíku?“

„Nevěděl, Anežko,“ přiznal se Upík. „Ani to nechci vědět, Modřinko. Chci mít život nalinkovaný jako řádky v písance. Co je červené, je jablíčko, a co je zelené, je tráva kolem.“

„Chudáčku Upíku,“ politovala ho houslová Anežka. „Svět je kulatý, víš? A všechny linky se stejně jednou seběhnou do jedné jediné zašmodrchané tečky. A tak si s tím nelámej hlavu. Červené jablíčko se narodilo zelené a  zelená tráva v říjnu zežloutne. Tos opravdu netušil?“

Upík zalomil rukama. A tehdy ho navštívila další velká pravda ze života:

Všechno může být jinak. A život není písanka, aby sis ho koupil nalinkovaný.

U p  a  m o d r é  s k l í č k o

Další den, cesta zase jako tkanička na velikých botách. Když mu přestávala ubíhat pod nohama, sedl si Upík na pařez a řekl si:

Cesta necesta, už mě to nebaví. Kdyby to tak šlo, aby cesta ubíhala vsedě. Ale proč vlastně? Kam se ženu? Vždyť já přece nikam nepospíchám! A jakmile si to uvědomil, cítil se jako balónek puštěný z provázku. Vždyť on opravdu nikam nespěchá! A jak tak bloudí očima radostně kolem, všimne si modrého sklíčka u škarpy. Nejdřív ho mine očima, ale pak dostane nápad. Zvedne se, sklíčko sebere a dívá se jím na svět. A vidí modré stromy, modré domy, modré obilí i auta modrá. A tu ho něco napadne. Když najdu modré sklíčko, vidím svět modře. Když najdu červené, vidím všechno červeně. Kdybych našel žluté sklo a podíval se skrz něj, uvidím všechno žlutě. A když najdu růžové sklíčko, je všechno kolem růžové.

A když najdu dobré sklíčko? Jak uvidím svět? Dobře. A vzpomněl si, že potkával lidi se skly na očích, a bylo mu jasné, že lidi si kupují někde dobrá skla, aby dobře viděli dobrý svět.

A v tu chvíli se Upík zvedl a utíkal do nejbližšího městečka, vešel do obchodu s brýlemi a řekl:

„Pane brýlař, chtěl bych být brýlonoš, abych viděl dobrý svět.”

Avšak pán za pultem se zakabonil jako mraky nad lesem.

„Neuvidíš brýlemi dobrý svět, mládenče, ale dobře svět, jaký je. Se vším mezi nebem a zemí, se všemi jeho pravárnami i levárnami. ”

A tak Up vyšel z obchodu zklamaný, jen se svýma očima bez sklíček, protože dobro bylo zase někde jinde, než čekal.

A tehdy si Upík zapsal za uši další velkou pravdu:

Svět se ti neukazuje namazanou stranou krajíce. Je kulatý jako bochník. A dobro a zlo v kruhu nemají konce.

Kniha Upoviny (Albatros 2001)

Ilustrace Stanislav Holý

U p  a  p a n í  M o u c h a

Po dobrém obědě ve vesnické hospůdce seděl Up na lavičce pod kaštanem. Přišla na něj

dřímota, a z té dřímoty ho vyrušila moucha.

„Paní Moucho, proč mě nenecháte spát?”

„Spi jindy. Teď si s tebou chci hrát.”

„Tak dobře,” probudil se Up. „A na co?”

„Na truhlíka.”

„A jak se hraje Na truhlíka, paní Moucho?”

„Takhle,” řekla moucha, škodolibě se zahihňala a vykakala se mu na hlavu.

„No, tohle,” rozzlobil se Up a po paní Mouše se ohnal. Kde jí už ale byl konec…

A to byla Upova čtvrtá velká pravda:

Nenechávej si kakat na hlavu!

Up  a  holčička Sluníčková

Ten den si Up prošlapával cestu světem už od časného rána. A protože ho ušlé nohy bolely hůř než bolavé zuby, sluníčková holčička na nebi tu jeho bolest hned poznala. Jak viděla Upa celého rozmrzelého, zavolala na něj:

„Pane Upe, jak vám dupou králíci?”

Up byl ale zamyšlený a sluníčko vůbec nevnímal.

„Hej, pane Upáči,” zakřičela rozpustilá sluníčková holka z nebe, „ptám se vás, jak vám dupou králíci!”

Něco jako by Upíka zašimralo v uších. Že by to byla ještě nějaká šimravá pošta pana Psa? Ale šimrání přibývalo a přibývalo a Up si drbal uši, až je měl červené jako rajská jablíčka. A protože Up už od lidí hodně pochytil, začal si sám od sebe nadávat:

„Krucinálfagot. Krucinálhimllaudon. Krucipísek, co se to děje? Copak nestačí, že je dneska zase cesta samé kamení? Copak nestačí, že je dneska cesta samý kopec? Copak není dost na tom, že je cesta samá zatáčka? Že se kudrnatí, kráčmera jedna, jako žížala? Co se to dneska děje?“

A jak si tak drbal uši nahoru dolů a doleva doprava, najednou slyší hihňání. Znenadání jako by ho někdo za ty uši vzal a mlaskl mu do nich velikánskou pusu. A najednou mu bylo teploučko, jako když se napije sladkého lipového čaje.

„To jsem já, trdýlko Upe. To já, holka sluneční, tě pokouším. Víš, co já se našlapu? A někdy mi přijde smutno, že jsem na nebi pořád tak sama. Chápeš?”

A Up vytáhl z kapsy hřebínek, aby se před tak vzácným hostem dobře cítil, a učesal si fousy a učesal si vlasy, a jak je tím hřebenem projel, naježily se ještě víc než předtím a lítaly mu z nich stříbrné jiskřičky.

A sluneční holka se smála, až se za Upovy uši popadala.

„Svezla bych tě, kdybys chtěl.”

„A jak ty víš, kam potřebuju?”

„Potřebuješ všude, kam já!”

„Víš to jistě?” zaváhal Up.

„Naskoč si,” vybídla ho.

Zlatá motorka jen zpomalila, sluneční holka vytáhla Upíka za uši na sedadlo a už rrruá, rrruý a byli v mracích.

Země pod nimi ležela jak bramborová placka, a když sesedli, cesta po nebi byla kamenitější než ta dole.

A sluneční holka už byla slečna na vdávání, a jak se spolu trmáceli dál, přibývalo jí vrásek, a než se s Upem nadáli, úplně zbabičkovatěla.

A už nebyla samý žert, už se tolik nesmála a šli, co noha nohu mine. Pak už byli docela nizoučko nad zemí a Up už nepotřeboval ani sluneční motorku, aby se vrátil tam, kde chtěl večer být. A sluneční babička ho vzala opatrně za uši a Upík seskočil rovnou do peřin.

A tehdy si Up zapsal svou pátou velkou pravdu:

Po nebi nebo po zemi – ušlé nohy bolí všude stejně.

Z knihy Upoviny
Ilustrace Stanislav Holý

Bylo nebylo…

Ale kdyby se z pohádkového čaje upilo,

může se Upík narodit.

A my pak budem čtením marodit

a knížka – žádný velký cvalík –

otevře se lehkolehce

jak sekerkou špalík.

Up a cesta do světa

Kdyby se měl narodit Up, narodil by se určitě z kaštanu oblečeného do zelené pichlavé slupky.

A proč kdyby? Ono to určitě tak bylo!

Prostě a jednoduše: Jednoho popleteného rána se Up narodil. Byl malý jako kaštan, malý jako malý kluk, ale pichlavé vlasy a pichlavé vousy už z něho trčely na všechny strany.

Jako štětiny černého prasátka, jako černé zatloukací hřebíky, jako kartáček na zuby a kartáče na boty a kartáče na šaty, všechny, co máte doma dohromady.

A protože byl hned první den docela rozumný, rozvažoval: Na světě jsou lidi takoví a takoví, zvířátka taková i taková, kytky takové i takové. Jaký budu já?

Ještě nevěděl, co je ošklivé a co je zlé, a proto nechtěl být hned krásný a dobrý. Vyšel do světa, aby se v něm uviděl jako v zrcátku. Vyšel do světa, aby si ho ochočil jako zvířátko, jako člověka, jako kytičku bleděmodrou. Up vyšel ten první den do světa, aby šel do světa.

Up a  ptáček Snídáček

Venku už bylo modrobílo a sluníčko si broukalo: Upíku, Upíku, dobrá kaše na mlíku. Upík v pelíšku pod olší si ale zacpal uši a dělal, že neslyší. Neměl rád vstávání a neměl rád kaši. Po kaši mi v hlavě straší, říkal vždycky. Strašit mu ale začalo už teď. Začalo mu tam strašit, že by se měl probudit, otevřít oči do toho sakramentského modrobíla a jít po svých.

Ale už se stalo. Jakmile se sluníčko jednou zakleslo mezi víčka, byl se slaďoučkým ranním spánkem konec. Upík zamával na nový den dvěma malíčky, dvěma prsteníčky, dvěma prostředníčky a dvěma ukazováčky a nakonec si nechal své dva mazlíčky, které si někdy ještě, věřte nevěřte, strkal i do pusy před usnutím. Fuj, říkala mu vždycky maminka. Fuj, fujíkovej, říkal mu vždycky jeho tatínek. A Up dobře věděl, že je to fuj fujíkovej, ale někdy je i dost velký člověk jak malé dítě. A šup, už měl prsty v puse.

A když Upík na svého poťouchlého kamaráda Sluníčka zamával, promáčel si v potůčku oči, oklepal se jako pejsek a vyšel do nového dne  rád nerad.

Šel podle potůčku po proudu, a jak voda lehoučce ubíhala po kamenech, Up  po kamenech klopýtal. Ale když už jednou vstal, klopýtání mu nic neubralo na náladě. Klopýtání je totiž jenom jiné, veselé chození. Představte si jen úplně holou, smutnou betonovou silnici…

Když Upík doťapkal na svých pidinožkách ke dvacáté olši, něco mu začiříkalo nad hlavou. Upík začal vytáčet hlavu kolem dokola. Ale nikde nic. Čik čik, ozvalo se zase. Up se dopálil a řekl si: Počkej, čamráku, já tě dostanu. Uchopil olšovou větvičku a pěkně s ní zatřásl. Čamráček vyskočil, zatřepal křidýlky a zanadával. Upík se smál, až se za bříško popadal:

„Kdo jsi, čamráku?“

Nenápadný hnědý ptáček už zase poschovávaný ve větvích pípnul:

„Ptáček Snídáček, abys věděl.“

„No to jsem ještě nikdy neslyšel.“

„Neslyšel? To jsi teda neposlucha, když posloucháš jen na půl ucha.“

Upík jen pokrčil rameny.

„A k čemu mi jsi dobrý?“ nedalo mu se nezeptat. Ptáček si učiříknul.

„Proč bych ti měl být k něčemu dobrý? Prostě když pípnu, lidi i zvířátka se chytnou za břicho a řeknou si: Jsem já to ale motovidlo. Vždyť já jsem ještě dneska nesnídal. A je to.“

Upík se ťukl do čela:

„No jo, děkuju ti, Snídáčku.“

A pak se chytl za bříško a řekl si, že je truhlík, že proto tak klopýtá přes kameny, protože dneska ještě nesnídal.

A tak Upík potkal v životě další velkou pravdu:

Když  máš uši otevřené, nejsi neposlucha, neposloucháš jen na půl ucha a nebudeš klopýtat.

Z knihy Upoviny (vydal Albatros, 2001)

Ilustrace Stanislav Holý

Ať nevzbudíš dům, nekřič tak,
já vím, že mi dávno ujel vlak.
Že jsem jak školník zvláštní školy,
že jsem jak ošuntělej nádražák.

Ať nevzbudíš dům, přestaň hulákat,
ty taky nejsi od modelek, nalij panáka.
Sama máš ksicht jak harmoniku,
a celý život bylas tahací.

Nalij džin tlustě do toniku,
utopím v hlavě bandu permoníků,
má hlava je míč kopací.
Mně půjčky život nikdy nevrací.

Tak co chceš ještě najít, jen to vyřvi z okna,
červená, ošahaná knihovno,
vyřvi to z okna, k čemu seš mi?
Les ti dá echo –

Královno,
tenkrát jak řeka protékalas,
prstama mýma po nocích,
já kreslil po tvé kůži verše krucifixou,
dvacet let bylo těsně za náma.

Buď zase ticho, pojď se ještě dospat,
poledne moudřejší je nadrána,
královno Harmoniko, kdysi mý eso srdcový,
muzejní éro, dnes pouhé eso piko,
spánek je naše nirvána.

Až do poslední kapky štěstí
s tebou nebudu.
Jednou v noci tiše vstanu
a nezavřu za sebou dveře.

A přede mnou bude
Nikdysenevrátí,
to město, do kterého vstupujeme
vždycky hlavou daleko napřed.

Hlavou jasnovidkou,
co tuší,
že všechno
je jen jednou.

Hlavou bolavěnkou,
která ví,
že až do poslední kapky štěstí
s tebou nebudu.

Pršelo se stromů
a neón žlutě blýskal,
za oknem pokoje
já díval jsem se zblízka
do očí, do tváře
tak známých z dnů i chvílí,
jen jsme tak leželi,
než přišel vlasů příliv.

A ty jsi mlčela,
já řečí měl jak vody,
pak jsme si skočili
na párek do hospody,
bublinek z limonád
jsme měli plné nosy,
z párků se kouřilo,
tys kýchla, já jsem procit.

Vyšli jsme do deště,
tvůj internát byl blízko,
v oknech se svítilo,
já přijdu zase písknout.
Vyběhlas do schodů
a vrátná měla řeči,
čím dál jsi běžela,
tak tím jsi byla větší.

Byla to korunovace
večerní královnou,
byla to korunovace
královnou.