Když jsem ho pila, připomínala jsem žábu. Nafukovala jsem se, poulila oči a nejspíš i skřehotala, ale to si už přesně nepamatuji, protože je to dávno. Jisté je, že jsem ho pila ve chvílích nejtěžších. Když mě třeba bolelo v krku, měla jsem teplotu, ležela pod peřinou a potila se. To všechno odnes čaj…
Hrnek čaje pro mě skutečně nebyl v dětství nijak významný. Měla jsem koneckonců raději bílou kávu či kakao. Hrnek s čajem stával většinou před mým otcem, který s ním šoupal ze stránky na stránku, z komentářů na zprávy, ze zahraničí domů, z kultury na sport a vydával podivné zvuky. Občas syčel jako had, někdy hvízdnul, vrtěl hlavou a často suše nadával. Bylo to v době, kdy vycházelo Rudé právo, Práce… a u nás v Ostravě také Nová svoboda a on noviny kupoval úplně všechny a četl od první do poslední stránky. Byla to nejspíš jakási nepříliš obvyklá forma masochismu. Hrnek, ve kterém se poměr čaje a slivovice měnil podle počasí a v závislosti na informacích, mu také viditelně ulehčoval těžké chvilky.
Doma jsme vařili většinou čaj ruský, sáčkovaný, nevalné chuti. Sypaný jsme dávali do „vajíčka“, které se obřadně ponořilo do vody, což představovalo vrchol tvorby. Když jednou zkoušel bratr teplotu vody prstem, tak to můj kamarád Tomáš nevydržel.Byl milovníkem čaje už tehdy, kdy ještě nebyly v módě čajovny. Vyrval mi vajíčko, počkal na správnou teplotu, nasypal čaj rovnou do vody.a ještě u toho polohlasně lamentoval: „Panebože, ty to všechno vidíš…“ Pak se mnou týden nemluvil a já se poučila. Když jsem ho k nám pozvala, tak jedině na kafe. Bílou kávu jsme dělali skvělou.
Zvláštní kapitolou byly čaje bylinkové. Víc než jejich pití mě fascinovaly výpravy na jahodové listí, chrpu či diviznu, které jsem absolvovala s kořenářkou Bohuškou. Já, co si kdysi pletla heřmánek a rmen, jsem koukala s otevřenou pusou, co všechno je možné do čaje dát.
Černý čaj jednou zachránil situaci, která vypadala naprosto beznadějně. Před několika lety nás ubytoval na jihu Francie hodný, laskavý člověk, správce Picassova zámku. Nádherný týden měl jedinou chybu, nedomluvili jsme se. Alan neuměl ani slovo anglicky a naše francouzská slovní zásoba obnášela zhruba pět slov. Tak jsme se na sebe většinou usmívali, gestikulovali a krčili po provensálsku rameny. Jednoho krásného rána přinesl Alan thé, při jehož vůni se začala konverzace nečekaně rozvíjet. Asi jako čajové růže v okolní zámecké zahradě…Alan položil na stůl konvici se zlatooranžovou tekutinou. Znalec pozná druhou, letní sklizeň z himalájských svahů… (Kéž by tu byl Tomáš…).
„Darjeeling?“
„Darjeeling…“
„Splendide!“
„Splendide…“
„Oui.“
„Oui.“
Nádherně jsme si to ráno popovídali.
Úhel pohledu na hrnek čaje dostal později úplně jiné rozměry. Povídám si ( V době, kdy vycházejí celkem jiné noviny. Jen doma už na nich nikdo nešoupe hrnkem..) s kamarádem, který si chtěl postěžovat. Bylo mu prý špatně a ležel jak Lazar v posteli. Když se k večeru objevila manželka, pravila:“ Kdybych tušila, že je ti blbě, jela bych rovnou na chalupu.“ Klaply dveře. Lazarovi se večer udělalo líp, zvládl i čaj. Tehdy mně došlo, že hrnek čaje podaný ve správnou chvíli je výrazem vstřícnosti, symbolem přátelství, lásky a pochopení. Poradila jsem mu, co mně řekla Bohuška. Že když chlap natrhá blín, ale musí být přitom nahý a stát na jedné noze, pomůže mu to získat lásku ženy. Která mu případně uvaří čaj. Řekl, že kašle na všechno a opravdu se rozkašlal.
Není to tak dlouho, kdy Amerika i okolní svět oslavoval pilota Chesleyho Sullenbergera, který bezpečně přistál s dopravním letadlem na řece Hudson v centru New Yorku. Vítal ho dav, které na něho familiérně křičel Sully, hrála kapela, vyznamenal ho starosta, jmenovali ho čestným policistou, dostal klíč od města. Pilotova žena měla slzy v očích. „Vždycky jsem věděla, že je vzorným pilotem. Věděla jsem, jak to ten den dopadne, protože znám svého muže,“ řekla. „Ale pro mě je především tím mužem, který mi každé ráno dělá čaj.“
