Tajemství staré půdy | Krůtí brko

Koncem léta jsem na návštěvě u svého kamaráda stál opřený ve dveřích kuchyně, „somruje“ šálek kávy jako typická návštěva.

Mému oku neunikl zajímavý vzor dřeva obložek rámu dveří (doma tomu říkáme „futra“) a položil jsem vtíravou otázku, kde se u něj v domečku vzalo takové krásno. Dostalo se mi obsáhlé odpovědi o tom, jak si jako kutil obložky vyrobil sám, v dědečkově strojním řezbářství a ze starých fošen jako pozůstatku po dědovi, ze kterých hodlá krom dveří vykouzlit i schody do svého nového domu.

A že toho má na půdě u tatínka docela hodně a co že s tím jiného… Řeknu vám, šly na mě mrákoty a mdloby, protože to dřevo, o kterém je řeč byl minimálně čtyřicet let kvalitně vysušený a skladovaný Ovankol a Mahagon neznámého stáří, zkrátka ideální materiál na stavbu velmi kvalitních kytar v rukou bezvěrce.

Vyprávěl, že když byl malý, bývala u nich ve městečku dýhárna a exotického dřeva tam prý bývalo všude požehnaně. Zkrátka pro člověka od kytar hotové „andělské zpěvy“.

Ve chvíli, kdy jsem tomu kamarádovi prozradil, co že to jako má a co by z toho šlo všechno udělat a s napětím očekával jeho reakci, zazněla z jeho úst neuvěřitelná věta. “Pokud z toho dokážeš vyrobit kytaru, nebo někoho takového znáš, klidně si pro to dřevo přijeď, já ti ho dám, aby tam zbytečně nehnilo.”

Padla mi čelist, tělo v křesle povolilo a já ho začal podezírat, že jde o krutý žert.

Oslovil jsem kamaráda kytaráře, o kterém vím, že staví excelentní nástroje pro zahraniční hudební celebrity a převyprávěl mu příběh o dřevu z minulého dne. Pronesl osudovou větu: “Pokud to bude stát za to a je to vše pravda, postavím mu za to dřevo kytaru”.

Potom vše utichlo a život se vrátil do běžných kolejí. Jednoho dne zvednu telefon a ozve se kamarádův hlas: „Tak chceš to dřevo nebo ne ?“ A potom pokračoval o něco klidněji: „Jedu za tátou a můžete se přidat, jo a vemte si sebou nějakou pilu, je to dlouhý a do auta to nedáš“.

Okamžitě jsem zprávu předal dál.

Slovo dalo slovo a najednou stojím na obrovské pohádkové půdě starého domu u řeky a koukám na skoro metr vysoký štos slibovaného dřeva. Poté, co jsme s kamarádem kytarářem „začali zase dýchat“, jali jsme se třídit materiál. Z auta donesl obrovskou ruční kotoučovou pilu evidentně ruské výroby a tímto mocným strojem jsme začali dřevo „porcovat“. Stroj byl dokonce tak mocný, že několikrát vyhodil jističe.

Auto jsme nacpali až po střechu, zkrátka co se do kombíku vešlo a vyrazili k domovu. Náklad jsme vyložili u kamaráda v dílně, na další opracování a jeli se vyspat. Po několika týdnech jsem za kamarádem zavítal za účelem prvotního zpracování „kořisti“. V této chvíli vynechám podrobný popis o tom, co všechno se musí s dřevem provést, aby výsledná věta zněla:„ Je to dobrý, člověče, to půjde.“ Aneb dřevo je kvalitní a pro stavbu nástroje se hodí… Po tvářích se nám rozlil spokojený a blažený úsměv. Tímto jemným gestem započala stavba nového nástroje.

Uplynulo pár měsíců ticha, až se ozval opět telefon, v němž se kamarád – dárce trochu nervózně a trochu s ostychem ptal, jak to se dřevem dopadlo.  Jelikož je vítr můj pomalejší brácha, úplně jsem na tuto kauzu zapomněl. Zvedl jsem tudíž telefon a volal mistru kytaráři, zdali se dílo z darovaného dřeva daří. Odpověď zazněla prostě – „je to hotový, napnu na to struny a můžeš si pro to přijet“. Kámen ze srdce s řinčením odpadl na zem a já přemýšlel co dál a jak udělat kamarádovi co největší radost.

Vánoce byly za dveřmi, takže scéna s předáváním kytary se rýsovala téměř kýčovitě.

Jenomže osud trochu pomíchal karty. Kytarář chytil chřipku jako hrom a skomírajícím hlasem se do telefonu omlouval, že to do Štědrého dne nevyjde. Navrhl však jiné řešení.

Kamarád dárce dostal od kamaráda kytaráře pozvání do dílny k převzetí nástroje. Jenomže kamarád dárce onemocněl taktéž a vše bylo zdánlivě, jak se říká v háji. Uchýlil jsem se proto k malé lsti, kytaráře jsem pozval do Prahy i s nástrojem a kamarádovi, věda, že doma marodí, telefonicky oznámil, že se na minutku stavím něco mu ukázat.

Vyšlo to. Poté, co jsme našli kamaráda polomrtvého rýmou v křesle s nechápavým výrazem co tam jako děláme a co se děje, nastal téměř ihned předávací akt.  Kdyby nebylo nutné při tom položit futrál s nástrojem na zem, snad by se ani z toho křesla nezvedl ještě čtyři dny.

Nastalo kouzlo. Nikdy bych nevěřil, jak nový mistrovský nástroj dokáže vyléčit smrtelnou rýmu. Nezapomenu na ty klukovské oči při prvním zahraném akordu. A když dozníval na tu spokojenou větu: „Poslouchej, ještě pořád to hraje“.

S kamarádem kytarářem jsme na sebe mrkli, podrbali kočky a psy v domácnosti přítomné, on dopil čaj a dali jsme se na ústup. V autě jsme potom dlouze rozebírali, jakou že to naše činění udělalo radost a jak se to vše nakonec povedlo. Prostě jeden vánoční opravdově šťastný příběh.

P.S.
 Včera mi kamarád dárce volal a probírali jsme věci pracovní i běžné a na můj dotaz, jak ti hraje kytara, odvětil: „Já na ni ještě pořádně nehrál – marodím s rýmou!“ No, zabít ho je málo, nemyslíte?

(Psáno pro www.ePortýr.cz)

Tweet