Dědeček si zavolá vnuka a říká: “Když mi doneseš nenápadně jednu tu modrou pilulku, co má tatínek v nočním stolku, tak zítra u snídaně najdeš pod talířkem stokorunu”.
Vnuk udělal, co dědeček chtěl a těšil se na snídani.
Ráno u snídaně se vnuk opatrně podíval pod talířek a byla tam tisícovka. Naklonil se k dědečkovi a pošeptal mu: “Dědo, ale říkal jsi stovku a je tam tisícovka”.
“Já vím”, řekl dědeček, “těch devět stovek je od babičky”.
V USA sedí dva chlapíci v hospodě, popíjejí pivo a ten jeden říká:
“Ty slyšel jsi to o té Evropě, ti běženci to by mohl být pořádný problém”,
druhej se napije a říká:”
No to mi povídej,vůbec nevím jak by se to mělo řešit ale průšvih to je určitě”.
U baru sedí indián který to zaslechne a smutně prohodí:
“Jo jo,my jsme to v minulosti také podcenili”…
žena: Pijete pivo?
muž: Áno
žena: Koľko piva denne?
muž: Zvyčajne asi 3
žena: Koľko platíte za pivo?
muž: asi 1 €
žena: A ako dlho pijete pivo?
muž: Asi 30 rokov
žena: Takže jedno pivo stojí 1€ a vypijete tri denne, čo je mesačne asi 90 €. Za jeden rok by to bolo približne 1100 €, mám pravdu?
muž: asi áno
žena: za 30 rokov by to bolo vyše 32.000€, že?
muž: je to možné
žena: Viete, že ak by ste tie peniaze neminuli na pivo, ale si ich uložili na úrokový účet, mohli by ste si za to teraz kúpiť Ferrari ???
muž: Pijete pivo?
žena: Nie.
muž: A kde máte Ferrari ?
Otec s matkou takmer dva roky nevideli svoju dcéru. Potom ju navštívili v Bratislave v jej krásnom novombyte.Matka žasla nad intímnym budoárom, širokou francúzskou posteľou,rafinovanými šatami…
Otec žasl nad novým sporťákem pod okny a nad domácím kinem…
Matka sa jej pýta:
“Dcérenka moja, ako si sa dostala k rtakému bohatstvu?”
“Celkom jednoducho,” vysvětluje dcéra. “Som zástupkyňa.”
“A koho zastupuješ?” pýta sa otec.
“Nó,” usmeje sa dcéra, “manželky, priatelky a iné unavené ženy.”
Poslední slova před smrtí:
“Byl jsem pyrotechnik. Nevěříš?”
“Hm. Ten tygr je určitě napapanej!”
“Co to tady tiká?”
“Ne, ten žebřík nemusíš držet!”
“Propadla jsem u matury, tati!”
To se takhle po dlouhé době potkají dva kamarádi. Ten jeden zve druhého na pivo. “Já nemůžu, mě by manželka pak nepustila domů, kdybych přišel připitý!” A ten první mu poradí: “Poslouchej, já to dělám takhle. Přijdu domů ke dveřím, svlíknu se donaha, zazvoním a když se otevřou dveře, hodím všechny věci dovnitř. Manželka mě venku stát nahatýho nenechá!” A tak se spolu sťali jak hovada. Asi za týden se zase potkají a ten, co mu radil, se ptá toho druhého: “Tak co, jdeme se zase opít?” “ Po tom minulém fiasku raději ani ne!” “Tak počkej, co se stalo?” “No, přede dveřmi jsem se svlíknul do naha … zazvoním, a když se dveře otevřely, tak jsem tam hodil hadry. Pak se zase zavřely a ozvalo se: PŘÍŠTÍ STANICE KAČEROV!!!…”
Pekl jsem kuřecí kousky a k tomu vařil rýži. V nějakém obchůdku jsem si koupil jasmínovou. Kambodžskou. Takovou jsem ještě nejedl. Hledám návod. Nechybí:
1. Vložte 2 šálky rýže do hrnce rýže.
2. Opláchněte rýži s vodou pouze jednou.
3. Přidejte 3 šálky vody, datailní rýže, vařič víko a zapněte ji.
4. Neotvírejte vařič rýže víko těsně.
5. Po 10-15 minutách, chmýří s vidličkou a slouží horká.
Rýže skvělá, automatický překladač se smyslem pro humor.
P.S.: Chmýří zaplaťpámbu nikde… 🙂
11. 1. 2011 | Autor: Stanislav Rudolf, Petr Kukal | Rubrika: Recepty pro život
Na svém PC se již nějakou dobu můžete setkávat s blogem Petra Kukala, který má totožný název: Středník. S tím gramatickým nemá téměř žádný kontakt. Autor fejetonů jej zvolil proto, že každý týden, vždy ve středu tam vyjde jeho nový fejeton, črta nebo aktuální zamyšlení. Tak proto Středník, jasný?!
Ale prozradím vám i jinou originalitu Kukalova Středníku. Jak jste si jistě povšimli jen o kousek vlevo od tohoto textu, Středník vyšel knižně. Obsahuje přibližně padesát fejetonů. Vtipných, aktuálních, tématicky úsměvných.
Podobných knížek vycházejí u nás jistě desítky.
Originalita Středníku je však v čísle jeho nákladu, tedy v pouhých dvaceti kusech.
Dvaceti kusů?! říkáte si teď a hned vás napadne, zda zde nejde o tiskovou chybu. Obyčejný překlep. Třeba to původně byly dva tisíce, dvacet tisíc…
Nikoliv! Tohle číslo a vůbec vydání knížky vymysleli Kukalovi kolegové z práce, jako dáreček k autorovým kulatým narozeninám. Její číselnou hodnotu pro nedostatek místa zde nemůžeme bohužel zveřejnit. V každém případě prý ale udělali oslavenci dárkem velkou radost.
Vám, milí čtenáři Brejlí, zatím nezbývá než číst zatím Kukalovy fejetony na jeho blogu a na Brejlích a těšit se na jejich další vydání v knižní podobě.
(Stanislav Rudolf)
Fejeton Střední věk
Zítra je mi čtyřicet let. Přemýšlím, jestli z toho pro mě něco vyplývá – něco jiného, než že bych měl kamarády pozvat na panáka a rodinu na večeři.
Je to samozřejmě jenom číslo, ale naše kultura kolem něj vytvořila takovou mytologii, že ubránit se všem konotacím se čtyřicítkou spojeným jde jen velmi těžko. Jako první mi samozřejmě naskočí “krize středního věku“. Schválně jsem si vygoogloval její příznaky, abych ji nakonec ještě nepřechodil. Někde jsem slyšel, že když v dětství přechodíte angínu, máte pak v dospělosti potíže se srdcem a klouby. A to je jen pitomý zánět mandlí! S čím bych se asi k stáru shledal, kdybych přechodil krizi středního věku?
Dočetl jsem se tedy, že muž v krizi středního věku “cítí velkou potřebu něco ve svém životě změnit“. A hned jsem si musel poctivě přiznat, že je to pravda. Takovou potřebu už skutečně několik měsíců velmi silně pociťuju, zvlášť takhle kolem půl jedné odpoledne. Abych předešel psychickým komplikacím, rozhodl jsem se potlačovanou potřebu změny vědomě reflektovat a uskutečnit ji. Své staré džíny, v nichž jsem se cítil už skutečně hodně “svázaný” (to v příznacích taky stálo), jsem změnil za zbrusu nové pytlovité manšestráky, které plně uspokojily moji potřebu “být volný a svobodný“. Oddechl jsem si, že tohle mám vyřešené.
Dál v článku o krizi středního věku stálo, že mám mít pocit, že mi ujíždí vlak. To mě trochu zaskočilo, protože domů jezdím téměř výhradně autobusem, a to 346 z Černého Mostu nebo 375 z Letňan. Protože jsem se ale fakt bál, abych něco nezanedbal, šel jsem na Masarykovo nádraží a koupil si lístek k nám do Brandýsa. Stál 51 korun. To mi přišlo docela dost. Ale zase jsem si říkal, že krize je krize, a když jde o zdraví, nemá se člověk ohlížet na korunu. Pak jsem si sedl na lavičku na peróně, nechal si vlak ujet a zkoumal jsem svoje pocity. Byly vesměs negativní, protože za 51 korun je ve Štěpánské dvacet deka ovaru, hořčice, křen a dva chleby! Ale co, už to mám odžité a víckrát to nemusím podstupovat.
Dál ta paní, jejíž článek mi Google doporučil, psala, že si asi najdu milenku. Abych si prý dokázal, že na to ještě mám. Když jsem sečetl náklady na nové kalhoty a na lístek na vlak, co mi ujel, usoudil jsem, že na to už nemám. Navíc milenky, které jsem našel na nějakém opravdu divném e-shopu, nosily velmi nevkusné oblečení z gumy a tvářily se přísně. Moje žena naproti tomu nosí střízlivé halenky, slušivé svetříky a elegantní kalhoty s puky a mile se usmívá. Snad kromě minulého pátku, kdy jsme v práci slavili šéfovy narozeniny a přitom jsme mě opili. To se tvářila trochu přísně a trochu pobaveně.
Když jsem tedy krizi komplexně pojednal, řekl jsem si, že si do té druhé půlky života dám nějaká předsevzetí. Pro inspiraci jsem měl kam sáhnout, předsevzetí mě v posledních letech napadala průběžně, když jsem sledoval stárnoucí muže ve svém okolí.
Slíbil jsem si tedy, že už nebudu vrhat svůdné pohledy na dívky v tramvaji. Když jsem se naposledy na jednu svůdně podíval, pustila mě sednout. Taky už asi nezačnu jezdit na in-linech a nezlomím si na nich stehenní kost jako Jiří Mezel, aby imponoval své o 40 let mladší partnerce. Už proto, že kdybych měl o 40 let mladší partnerku, byla by to spermie. A slovo “hustý” budu používat pouze ve smyslu “složený z částic těsně a hojně seskupených“, popř. “s velkou viskozitou“. Hustý les ano. Hustý med ano. Hustý DVD ne.
Tolik k mému stárnutí. Nashledanou ve středním věku, přátelé.
(Petr Kukal)
P.S.
Ode dneška se budeme s pracemi Petra Kukala opět setkávat na Brejlích častěji.
Zase jedno krásné, opominuté psaní.. Pan Kukal patřil mezi mé velké oblíbence na Aktuálně, neb psal vždy velice krásné a moudré úvahy. Tohle byly podle mého opravdové blogy, tak jsem si je představovala. Že blog je právě způsob a obsah takový, jako byl jeho a Honzův.Moc se těším na další, škoda jen, že kniha není dostupná.
K tomu dnešnímu obsahu, myslím, že některá předsevzetí pan Kukal časem rozdýchá.. A že ho slečna pustila sednout? to nenasvědčuje nic o tom, že by byl sařík nemohoucí, ale pouze o tom, že některé slečny jsou hodně dobře vychované.. vždyť od prvních tříd do nás vtloukali, že musíme nechat starší sednout.. a tak..:-)! A pohledem roků dalších? Panebože!!!!!!!!!!!!!! Mít tak čtařicet. Žádný tepláky…Každý den je bezvadný, naučila bych se ještě sporty, který díky tomu, jak jsme žili , neumím, oblíkala bych si věci, co dřív nebyly možný, protože taky nebyli a vůbec, raděj to ani nedomyslím, byla bych zase za šílenou.. Ale mých čtyřicet, byl snad ten nejpěknější věk. Rozum už byl dostatečně okopaný, aby rozeznával co je dobrý a co ne, děti byly skvělý, rodina ok, člověk vypadla pořád pěkně jak byl stavěný a jak ho vrásky ještě žádný nezdobily..nebo nezlobily?
Zlehčuji to, pane Kukal, umíte psát báječně, pohladilo.. díík
Zase jedno krásné, opominuté psaní.. Pan Kukal patřil mezi mé velké oblíbence na Aktuálně, neb psal vždy velice krásné a moudré úvahy. Tohle byly podle mého opravdové blogy, tak jsem si je představovala. Že blog je právě způsob a obsah takový, jako byl jeho a Honzův.Moc se těším na další, škoda jen, že kniha není dostupná.
K tomu dnešnímu obsahu, myslím, že některá předsevzetí pan Kukal časem rozdýchá.. A že ho slečna pustila sednout? to nenasvědčuje nic o tom, že by byl sařík nemohoucí, ale pouze o tom, že některé slečny jsou hodně dobře vychované.. vždyť od prvních tříd do nás vtloukali, že musíme nechat starší sednout.. a tak..:-)! A pohledem roků dalších? Panebože!!!!!!!!!!!!!! Mít tak čtařicet. Žádný tepláky…Každý den je bezvadný, naučila bych se ještě sporty, který díky tomu, jak jsme žili , neumím, oblíkala bych si věci, co dřív nebyly možný, protože taky nebyli a vůbec, raděj to ani nedomyslím, byla bych zase za šílenou.. Ale mých čtyřicet, byl snad ten nejpěknější věk. Rozum už byl dostatečně okopaný, aby rozeznával co je dobrý a co ne, děti byly skvělý, rodina ok, člověk vypadla pořád pěkně jak byl stavěný a jak ho vrásky ještě žádný nezdobily..nebo nezlobily?
Zlehčuji to, pane Kukal, umíte psát báječně, pohladilo.. díík
Díky za milá slova, Peggy!
Petr Kukal