Po dešti | Krůtí brko

Hustě a neřetržitě lilo. Přední sklo přede mnou, mi připomnělo sklepní, neprůhledné okénko. V dětství mě vždycky fascinovala  zašlá a mléčná mlha všech sklepních oken, posetých hrubou strukturou skleněných, roztříštěných kapek, nebo uvnitř skla zalitá, tenká, drátěná mřížka.

 S brašnou na zádech, v patřičně bezpečné vzdálenosti, jsem tenkrát šlapávala  podél nich svou každodenní cestu do školy i ze školy. Velikost starých a  zašlých domů nad nimi, mi byla ukradená. Má cesta vedla vždycky  pouze  ve výšce slepých  oken, dotýkajících se svým  okrajem téměř až chodníků. Jejich blízkost ve mně vyvolávala  tísnivá tušení všemožných tajemství a fantazie. Uvnitř a za nimi.

Na okno podobné mé vzpomínce, dopadal nyní neúprosný a hustý déšť. Kapky  se tříštily v hvězdice nejrůznějších tvarů a bleskově se proměňovaly v klikaté, vodní stružky, které smutně a nenávratně, stékaly dolů po barevném laku karoserie.

Stěrače vytrvale dodržovaly takt na dvě doby. Takt první – nahoru. Jeho pohybem se na skle přede mnou, vytvořil průhledný a světelný vějíř. V jeho světle, za čistým a na okamžik průzračným obloukem skla,  se  jakoby  pod námi, tlačil a rozpouštěl do prostoru, lesklý, černý pás silnice. Naše auto mi připadalo jako obrovská, hustě naplněná tuba, jejíž černá pasta z lékořicového, rozpouštějícího se pendreku, se tlačila a  převalovala před námi, aby  její čerň,  během okamžiku, pohltily opět vytrvalé kapky deště. Takt druhý  – dolů. Vějíř světla a znovu stejný obraz. Pohyb stěračů doprovázelo slabounké a sotva slyšitelné skřípění gum o sklo. Jejich následující náraz o spodní okraj okna potvrzoval s pravidelností, všechny mnou jen  tušené zákony o mechanice. Dokonale sehraný, perfektní, avšak kreativitu absentující koncert v dešti!

Cesta ubíhala a já začala stále víc vnímat dotěrně vlezlý rytmus pohybu stěračů. Jeho pravidelnost mi začala stoupat do hlavy, jako hrnoucí se krev. Pocit v lebce byl na prasknutí. Tyhle mechanické a pravidelné zvuky se občas šplhají uprostřed noci, nebo k ránu, po zdech našeho domu, až k nám do ložnice. Pravidelné a duté narážení cizí postele do zdi pod námi, skřípání jejích vnitřností v nepochopitelně  přesně se opakujícím rytmu.  Jak to probůh ti lidé dělají? Dokonale pravidelný rytmus, až po táhlý projev chlapské úlevy. Ženskou není vůbec nikdy slyšet.

 A v jakém rytmu je slyšet možná  naše milování? V duchu jsem se nad tou myšlenkou musela usmát. Tak tohle žádná postel nedokáže… Představa  našeho milování! Možná nejvíc podobná zase té pastě.  Nezadržitelně se pod tlakem dere ven a roztéká se do neopakovatelných tvarů a žádný rytmus nemá šanci  ho napodobit, nebo připomenout.. Sousedi mají smůlu. Ale kdoví…

Počáteční pocit pohody  a teploučka uvnitř auta se náhle vytratil.. Nesmyslné myšlenky mi stoupaly s pocitem tlaku do hlavy. Pane Bože, najednou jsem si uvědomila svůj stísněný prostor, který mi  dosud v autě nikdy nevadil. Představa poměru velikosti vlastního těla v malých prostorách, to všechno o sobě vím, ale v autě? Tak to se mi ještě nestalo. Naopak, tady si vždycky spíš vychutnávám své maličké a útulné místečko, ve  kterém jsem jen tak kamsi unášena.

„Co kdybychom se na chvilku tady prošli?“ zeptala jsem se. „ Jo, klidně, pes se potřebuje taky už proběhnout. Ale pořád ještě lije. Vypadá to na celý den.“ Souhlasil jsi a odbočil na nejbližší možnou cestu.  

Vysvobození. Vystoupila jsem a rozhlédla se kolem. Polorozbořená, ale nádherná, barokní brána zašlého a neudržovaného parku, mě  doslova přitahovala. Se zdviženou kapucí na hlavě jsem vykročila po rozbahněné, neudržované cestě. Za sebou jsem zanechala  prásknutí dveří od auta, pár zbytečných povelů pro psa a tvé známé návyky, které jsem za svými zády jen tušila. Nechtělo se mi myslet vůbec na nic. Za branou se přede mnou  rozprostřela veliká, dosud sytě zelená plocha svěžího trávníku. Kolem jej lemovaly hradby vysokých kmenů, keřů a bohatě listnatých stromů. V jejich korunách temně a výstražně šuměl studený vítr a hustý déšť bičoval jejich listí. Nepřetržitě lilo a padající proud deště mi ostře šlehal do tváře. Svět se na chvíli zastavil a já se stala na chvíli  stála součástí téhle zapomenuté, zelené louky. Kdybych sem přišla možná opravdu pouze sama, sundala bych si nesmyslnou kapuci, zbytečnou bundu, roztáhla ruce a nechala déšť stékat po těle a obličeji tak dlouho, až bych začala cítit, jak všechno ve mně zimou a chladem tuhne a mění se kamennou, nic necítící  hmotu. Některé scény, z některých filmů,  jsou ve mně uloženy snad do smrti.  Jako v trezoru. Jsou věčné a žádný čas je nedokázal zbavit jejich síly. K těmto pokladům mé duše patří scéna z  Antonionovy  Zvětšeniny. Obraz parku, tísnivá atmosféra celé scény. Zlověstné šumění listí v korunách… Kolikrát se mi v životě tento obraz vybavil a ještě vybaví. Opět  jsem na chvíli prožívala svou svobodu okamžiku, prožitku a volnosti svých nejintimnějších pocitů, které se nedají nikým a ničím omezit.

 Ale néééé, omyl !! „Co tu blbneš ? Lije jak blázen, nevidíš jak jsi mokrá?“ ozvalo se za mnou otráveně. Držel jsi vodítko, na jehož konci se téměř škrtil pes. Vodítko bylo napjaté k prasknutí, ale ty jsi nepovolil. “Prosím tě, proč toho psa nepustíš, ať se prolítá, vždyť nemá kam utýct !“ nechtělo se mi tentokrát  ani zastřít svou otrávenost v hlase. „Tak jo, ale zasviní se jak prase a pak zasviní celé auto! Mě je to jedno…“ pronesl jsi naštvaně. Ach jo, kdybys věděl, že mně ještě víc…

 Pes lítal jak utržený z řetězu, štěkal, obíhal do kolečka sám sebe, jako střela projížděl neviditelným tunelem z vysokých stébel trávy. Stáli jsme vedle sebe a ty jsi se kupodivu neuražený za výtku se psem, rozpovídal. A povídal jsi a povídal…  Kam že, a do kterého století asi patří kostel, který jsi k mému údivu zahlédl v pozadí parku,kdo asi seká či neseká tuhle trávu, jak to, že ještě neopadalo zcela listí, kdo může za polorozpadlou bránu, zda ještě komunisti, nebo blbí památkáři. Blablablaba… Kouzlo a pocit svobody byl pryč. Proč jsem si najednou přišla hodně podobná bláznivému hafanovi, který však na rozdíl ode mne, mohl  svým skoro nepříčetným vyváděním, dát volný průchod náhle nalezenému  pocitu svobody, volnosti a z ní pramenícího, nezadržitelného štěstí?  Ten se má!  Proč mi najednou přišlo i to vodítko symbolické ? „Tak jdem…“  přerušila jsem tvoje povídání, které všemi těmi tvými nadbytečnými slovy,  dopadalo spolu s šuměním  hustého deště do zelených vlasů trávy, aby se pomalu vpíjelo do již prosáklé a dávno přesycené půdy.

 Vzal jsi mě kolem promáčených ramen, mile jsi se usmál a starostlivě a tak trochu s obavami jsi se zeptal. „Stalo se něco ?“ Ucítila jsem v očích známé pálení, které předchází slzy. Naštěstí stále lilo a nešlo  tedy  rozeznat, co je déšť a co vlhko z očí. Snad abych svou tvář líp skryla, objala jsem jednou rukou  tvé boky a zabořila tvář do tvého měkkého, širokého  ramene. „Vrátíme se…“  

 Dokonale promáčený pes, se zablácenými packami a tušením něčeho málo příjemného, se kulil pomalu před námi. Prošli jsme  stále ještě v objetí branou a po rozbahněné cestě jsme se vraceli zpět. Mám pocit, že jsi tentokrát ani psa tolik neproklínal  a že jsi ani neprožíval zašpiněná a mokrá sedadla.

 Venku stále hustě lilo. Něco se asi stalo, jen jsem neměla sílu přijít na to, co. „Zastavíme v naší hospůdce a dáme si něco dobrého, pak kafe a ty grog, co říkáš ?“ zeptal jsi se plaše. Usmál jsi se  a při tom  mě vzal  za prochladlou a ještě vlhkou ruku.Tvá byla měkká, suchá a teplá. „Jo, jo, to bude moc fajn“, odpověděla jsem. Bylo mi najednou neskonale pěkně.

 Stěrače vytvářely v pravidelném rytmu na předním skle bezchybné vějíře, v autě začalo být příjemné teplo. Okamžiky… Rozléval se ve mně pocit bezpečí. Urousaný a zašmudlaný pes,   ležel na zadním sedadle, spokojeně stočený do klubíčka a koutkem oka nás  podezíravě  sledoval.  „Za chvíli jej budeme muset asi už budit. .“ Napadlo mě, že psí sny, budou asi hodně podobné těm lidským.. Zavřela jsem na chvíli oči, opřela hlavu o opěrku sedadla. Svoboda…Volnost…

 Co do svobody, když by mi v ní možná chyběla  láska…

Tweet