Na začátku stojí dva šťastní lidé, kteří si slibují věrnost, oddanost, toleranci. Přestože však dnes už často vědí, co mohou od společného soužití očekávat, přestože hledí do budoucnosti s optimismem, vztah začne po čase skomírat. A řešení? No přeci rozvod!
Úroveň rozvodovosti dosáhla v České republice až 50-ti procent. To je skutečně alarmující stav. Podívejme se na tuto statistiku ještě hlouběji. V absolutní většině případů se jedná o rozvody prvních manželství, ke kterým dochází po třech až čtyřech letech, i když v posledních letech stoupla i rozvodovost po pěti až deseti letech. Zhruba polovina žadatelů o rozvod (tedy čtvrtina všech sezdaných) uvádí jako příčinu rozvratu „rozdílnost povah, názorů a zájmů.
To působí až neuvěřitelně, když uvážíme, že spousta párů se svatbou nespěchá a část jich žije i s dětmi takříkajíc „na hromádce“. Tímto přístupem se totiž vylučuje zbrkle neuvážené jednání, stejně jako nucená svatba z důvodu těhotenství partnerky. I samotné statistiky uvádějí, že svatbu jako řešení vztahu většina dvojic volí, až když chce mít děti a je finančně nezávislá na rodičích. Dokud partneři nemají dostatečné finanční zázemí, o svatbě většinou neuvažují.
Zdá se vám při zohlednění všech faktů přirozené, že se za vysokou rozvodovostí skutečně skrývá rozdílnost povah? Mně tedy ne. A tak hledám dál. Zvážím-li všechny okolnosti, včetně měřítek společnosti a ekonomické reality, logicky se nabízí vina „dnešní doby“. Na tu však nemůžeme svést všechno, nakonec záleží na každém z nás, našich duševních kvalitách, vnitřní morálce, naší ochotě se přizpůsobit. „Dnešní doba“ nám poskytla možnosti, uvolnila jistá pravidla a my se tedy okamžitě hrneme k tomu, abychom jich využili? Zřejmě se bojíme, že něco promeškáme…? Svádíme to na dobu, ale to naše netolerantní postoje způsobují, že souboj různých povah se prohlubuje do nesnesitelnosti. (Pro upřesnění: Tím nikoho nenavádím, aby zůstal s osobou, která se chová násilně.) Kdybychom sami v sobě dokázali vzpružit větší sebekázeň, kdybychom se tolik nespoléhali na absolutní svobodu demokracie a neházeli vinu na druhé, počínaje státem a konče partnerem, potom by rozvodovost zajisté tolik nestoupala.
Dokazují to i jiná „celoevropská čísla“, z nichž vyplývá, že nejnižší rozvodovostí se vyznačují státy se silnou náboženskou tradicí, tj. Itálie, Španělsko a Řecko. Osobně jsem odpůrce církve (jako instituce), přesto myslím, že křesťanství disponuje nevyčerpatelnou zásobou pozitivní energie. A v tomto případě musím uznat, že nejspíš nejen desatero, ale také pravidelné knězovo kázání, masírují lidské svědomí.
V naší zemi se i přes porevoluční boom ocitá křesťanství víceméně na ústupu. Proto co se týče rozvodů, hledím do vzdálené budoucnosti poněkud pesimisticky. Nelze vyloučit, že svatby se postupem času stanou přežitkem. Muži i ženy (které pravděpodobně dosáhnou kompletní rovnoprávnosti) budou nejspíš žít jako partneři každý zvlášť, přičemž o výchovu dětí se buď podělí, nebo z velké části svěří dítě do rukou vychovatelek. Že rodina tvoří základní kámen správné výchovy? Přesto se tím dnes 50 % párů neřídí – a z našich dětí vyrůstají individuality, ambiciózní osobnosti závislé na úspěchu – každý jen sám za sebe.
Dosti skeptická vize, paní Renato. Nečekal bych od Vás. A domníval jsem se, že “ženy, které pravděpodobně (již) dosáhnou kompletní rovnoprávnosti” uvědomí si specifickou a nutnou rozdílnost obou pohlaví, včetně vzájemných výhod z tohoto rozdílu plynoucích. Že bych potkal sám sebe coby ženu? Hrozná představa! JP
MILLE MODI VENERIS
Hned po rozvodu
lásko
se opijeme
šampaňským
v naší hospůdce
zakouřené
zatančíme si poslední tango
a ještě jednou v hotýlku
U lítosti
spolu
vyspíme se
do
růžova
A bude zase ráno
ty objednáš kávu
já tiše
oholím se
naposledy se políbíme
a půjdeme
domů…
http://ru.warnet.ws/img4/171/foto/33.jpg