Někdy i věci docela jednoznačné se časem projeví, že zase až tak jednoznačnými nutně býti nemusí…
Kupříkladu taková snaha o motivaci dítěte ke sportovní činnosti. Mým cílem bylo jistě pouze dítě ke sportu přivést. Nepoužila jsem, nebo jsem se alespoň snažila nepoužít, u toho žádné podpásové a nefér, z moci rodiče, prostředky. Snažila jsem se být jen pozitivní a poukázat na pozitivní aspekty a výhodnost schopnosti provozování této činnosti. Povzbudit, sice lehce smyšlenými, ale příklady z reálného života…
A podařilo se mně to, akorát jsem o tom až do minulého víkendu nevěděla. A nikdy mě nenapadlo, že tato skutečnost se může někdy obrátit i proti mně…
Minulý víkend se nesl ve znamení vedra. Vedra tak strašlivého, že i já, přes svůj handicap, jsem se odhodlala vyjít z trvale nuceného stínu a alespoň krátkodobě vystavit své pro slunce nezpůsobilé tělo slunečním paprskům. Jinak to nešlo. Zkrátka jsem se musela zchladit v bazénu.
Dítě tato na matku nečekaná aktivita upřímně ale příjemně překvapila. Připadalo si oproti mě jako starý bazénový mazák a vzhledem jeho pohlaví se jalo lehce před dámou předvádět.
“Maminko, já ti ukážu, jak se celý potopím do té studené vody!”
“Tak ukaž,” docela zvědavě, s ohledem na skutečně ne moc vysokou teplotu vody, podpořím jeho nápad já.
Voda je přeci jen studenější, a tak, jakkoliv by se rád předvedl, ponoření zvažuje.
“Maminko, já se potopím, ale nejdřív se potop ty!” smlouvá.
“Já se ale nechci potápět do té ledové vody!” snad dostatečně rezolutně prohlásím já.
“Tak neuvidíš, jak se potopím já!” zkouší to dítě znovu.
“Jak chceš, mně na tom zase tak nezáleží, jestli se potopíš nebo ne!” stále, na rodiče asi trochu neadekvátně, vzdoruji.
Dítě se najednou v očích zablýskne nápadem a během vteřiny je celé pod vodou. Pak se rychle zase vynoří a nadšeně, ale dost rázně
prohlásí: “Teď TY!”
prohlásí: “Teď TY!”
“No počkej,” ta změna strategie mě překvapila, ale vzdát to nehodlám, “kdy jsem řekla, že se také potopím, když to uděláš?”
“Teď už musíš,” praví dítě nekompromisně.
“Jak vidíš, tak nemusím,” s velkou dávkou pobavené zlomyslnosti hned zklamu jeho naděje.
Ale v tuto chvíli se stane něco neočekávaného. Dítě se začne pomalu, s takovým těžko identifikovatelným výrazem, ke mně blížit.
Jeho šestnáctikilová mužná postava mně nepřijde nijak nebezpečná, a tak zaujmu spíše ještě vyzývavější postoj. (Později mi tento moment bude připadat jako obzvláště vtipný.)
Co přesně se stalo potom, nevím.
Když jsem poníženě, s jedním uchem plným ledové vody, vylézala z bazénu provázena neskrývaně vítězoslavným pohledem dítěte, vybavila se mně jen jakási teorie o třech bodech a těžišti.
Při skákání po jedné noze ve snaze dostat vodu z ucha jsem nejdříve cítila jen uraženou naštvanost, ale postupně jsem se začínala usmívat, víc a víc.
Vždyť dítě mé rodičovské výchovné snažení vzalo za své! Užitečnost juda pochopilo dokonale. Přesně tak jak jsem chtěla.
Jen pro příště si budu muset dát větší pozor na to, co si vlastně ve skutečnosti přeji.
Foto: autorka
