Kde jsou ty časy, kdy naše rodinná poštovní schránka bývala každodenně plna korespondence od mých čtenářek. Mladých, starších, i těch, co pobývaly v domovech důchodců. Holky se mi svěřovaly se svými problémy, dožadovaly se rady, případně i setkání. Ta jejich nejkrásnější vyznání mám pečlivě ukryta ve svém soukromém archívu.
Že bych tam pro pár opravdových skvostů sáhl? No prosím! Jsou tady.
Tak třeba mi napsala Lucie V.
Milý pane spisovateli,
Přečetla jsem všechny vaše knížky. Tyto se mi velmi líbily. Nikdy jsem však neviděla žádného spisovatele živého. Proto jsem se rozhodla Vás navštívit. Čekejte na mě tuto středu ve 14,30 na nádraží v Brandýse nad Labem. Poznáte mě podle Vaší knížky, kterou budu mít v ruce. Času budu mít dost, takže si jistě hezky popovídáme. Mohu odjet vlakem ve 23,15 nebo až druhý den.
Moc se na Vás těší
Lucie V. Nebo jiný, velice poetický dopis:
…snažím se teď napsat sbírku básní. Už jsem jich napsala 82. Posílám Vám tu, o které si myslím, že je nejlepší. Když jsem ji dala číst své kamarádce Monice, rozplakala se. Naopak táta se nad ní smál jako blázen. Jenže on nerozumí poezii!
Zahrádka
Na naší zahrádce
Jde všechno hladce.
Když tam přijedeme,
Všechny kytky zalijeme
a hned odjedeme.
Tak co mé básní říkáte? Těším se na odpověď.
S úctou Jiřina B.
Mám hrábnout ještě pro jeden? Tak tedy že jste to vy!
Vážený pane Rudolf.
Děkujeme, že ste knám přijel v čera na besedu. Pro naši školu to byla velká pocta. Nezlopte se na mně, co vám teďka napíši. Když nám Paní učitelka řekla, kolik Vám bilo let, tak sem tomu nevjeřila. Na to, jak vipadáte, ste ještě čilý stařík.
Martina F.
Že jde ve všech třech příkladech o klenoty české korespondence se mnou, milé čtenářky, budete jistě souhlasit.
To období je už bohužel za mnou!
Mnohostránkové dopisy jsou zastíněny mobilními rozhovory a pochopitelně i esemeskami.
Sám je moc neposílám, raději se po mobilu vyke…, pardon: povídám si!, ale chlubí se jimi občas mí kamarádi. Tak třeba můj bývalý spolužák z gymplu Matyáš, dnes profesí malíř a grafik, mi asi před půl rokem přeposlal esemesku, kterou dostal od mladé ženy, s níž se náhodně setkal ve vlaku a s níž si nezávazně vyměnil číslo svého mobilu. Zněla: MATYASI
POZNAS KDO TI VOLA KDO SE CHCE S TEBOU SEJIT KOMU SCHAZI MUZNY POHLED A NEZNY DOTEK. PTAS SE KDO TO JE NO PRECE ANASTAZIE DOPISNICOVA.
Této esemesce, o dvě generace mladší Anastazie Dopisnicové, můj kamarád, naštěstí bez rodinných závazků, zcela podlehl. Vznikl mezi nimi milostný vztah. Jediným problémem mezi nimi bylo, že Matyáš žil v Praze, kde měl i svůj ateliér, Anastázia až v Opavě. Takže o víkendu musel můj kamarád sednout do vlaku a drkotat se dlouhé hodiny za svou láskou. Z daleké Opavy mi posílal obvykle následující esemesky: STAZI JE UZASNA JSEM O DVACET LET MLADSI – MATYAS.
Posílal je až do té doby, než mu v jeho nepřítomnosti vyhořel v Praze ateliér. Okamžitě jsem mu o tomto neštěstí, jež ho potkalo, poslal zprávu.
Odpověděl mi touto esemeskou: ZIVOT DAVA – ZIVOT BERE – MATYAS.
Souhlasil jsem. Navíc jsem poznal, že i prostřednictvím SMS můžeme zasílat neskutečně pravdivá moudra. Tak proč bychom měli i nadále olizovat poštovní známky?
Budu olizovat známky a ráda, v pátek mi dcera vyzvedla poštovní schránku a přinesla dopis, šestistránkový. Měl zdržení dvacet let. Zvláštní příběh. Já, tehdy měla krásných pětadvacet a před sebou dovolenou na Berounce ve Skryjích. A tam jsme se poprvé setkali. Já a pan Jiří Vydra, malíř. Pomaloval mým dětem břicha i tváře. Po dovolené mi přišel dopis s pozváním na vernisáž i k sobě. Tehdy jsem neodpověděla. Až letos, díky internetu jsem narazila na webové stránky pana Jiřího a mně se nostalgicky vrátily vzpomínky i chuť napsat dopis. Teď si tu hýčkám popsané listy a moc, skutečně moc se těším na koupené dopisní papíry. Já vím, že email a SMSky jsou rychlejší, ale ten dopis je tak člověčí 🙂