Jak jsem nebyl nejblbější

 Vždy jsem považoval ze přehnané historky o tom, jak řidič odjel s peněženkou, nákupem či jiným předmětem odloženým „zatím“ na střeše vozu.

Ve filmových komediích to ostatně dělají jen roztržití blondýni s černou botou a jim podobní potrkanci. Tohle přece normální člověk neudělá! Nebo už ani já nejsem normální. Minulý týden dvě hodiny před svítáním jsem otevřel garáž, položil tašku na šikmou záď laguny, sundal si kabát, nasedl, vycouval, zabrzdil, vystoupil, zamknul garáž, nastoupil a odjel.

Deset operací, což vzhledem k mému věku a ve tmě v několika minutkách byl úctyhodný výkon. Kdybych kteroukoliv z těchto operací s výjimkou jedné mezioperace neprovedl, nic by se celkem nestalo. Tou výjimkou bylo odložení tašky na auto. Všechny doklady v háji! Sice jsem se asi za půl hodiny vrátil na místo blbosti, projel jsem dvakrát trasu tam i zpět. Marně! Týž den mi můj lékař vysvětlil, že od jistého věku je nebezpečné přidávat do sledu navyklých operací mezioperace. Uvedl řadu pikantních příkladů i z oblasti intimního života.

Druhý den večer manželka na plese bavila společnost líčením mého pokroku ve sklerotizaci mozkových žil a žilek. „To ale není nejblbější!“ zahájila soutěž o nejblbějšího manžela mladá krasavice. „To ten můj, to je blbec! Přestavte si, že odložil přenosnou autosedačku i s dítětem na kufr auta, protože mu zvonil mobil. Vyřídil nějakou ptákovinu, nasedl a odjel. Nebýt toho, že právě v tu chvíli za ním vyjížděl soused a zuřivě troubil…! Ztracené doklady si vyběháte, ale dítě sotva.“

Ulevilo se mi! Nejsem nejblbější. A zároveň jsem si znovu uvědomil, jak se v ženských hlavách vyvíjí obraz jejich partnerů. Svobodné se vzájemně chlubí inteligencí svých nápadníků, jejich šarmem, silou, energií, pracovitostí, sexuální výkonností. Jen nás baby dostanou pod čepec, už si na dámských dýchánkách vyprávějí o tom, jak právě ten jejich je nejhloupější, nejlínější, jak místo erotických hrátek usíná při televizi a nemyje si nohy. Ta moje taky kdysi začínala mít náběh k tomu, že nejlépe pobaví společnost líčením mých nedostatků. Našel jsem způsob, jak ji zarazit. Jakmile se nadechla a nasadila výraz ženy nemožného muže, šeptl jsem jí do ucha: „Mysli si, že jsi vdova!“ Nějaký čas to zabíralo. Ale pak jsem pochopil, že v oné absurdní soutěži žen postižených manželstvím zaostává, stává se nezajímavou, ba podezřelou z toho, že o mně tají věci nepředstavitelně horší. Nechám ji mluvit. Ten večer stejně nevyhrála, neměla nejblbějšího manžela.

Komentáře

  1. wbgarden napsal(a)

    Asi tak před více než třiceti lety. Bydleli jsme v malém pronajatém dvojpokojáčku na sídlišti, majitel byl na montáži, a o pár kilometrů dál na zahradě stavěli tzv svépomocí vlastní domek. Na stavbu jsme s ženou dojížděli obvykle na kolech s tenkrát asi tříletým synkem na předním sedátku.
    No byl první sympatický březnový víkend, nemrzlo už tolik, a bylo rozhodnuto, že opět po dlouhé zimě obnovíme stavební práce. Nabalily se příslušné nástroje a zásoby, zabalil se syn, by nám cestou moc neomrzl a už stěhujeme příslušné materiály na chodbu a v tom znenadání synek udělal známé a důrazné e e.
    Film se na chvličku zasekl a s neuvěřitelnou rychlostí se začal odvíjet zpět. Žena okamžitě praštila kabelama a v předtuše katastrofy snažila se co nejrychleji vymotat synečka z veškerého zateplení a úspěšně usadit na hrnec.
    No já jsem jenom vydechl a zamířil do obýváčku.
    Hned za dveřmi jsem měl starou otcovu Eriku, psací stroj který si otec přitáhl s koncentráku jako válečnou kořist a začal ťukat neb kromě stavebního nadšení jsem pochopitelně tenkrát docházel i do zaměstnání a v pondělí jsem musel cosi súrného tam odevzdat.
    S chodby se ozývayl strohé tlačící instrukce a pak bylo chvíli ticho, do kterého jen ťuky ťuky dělala má milovaná Erika.
    No a pak zničeho nic se otevřely dveře a nad sebou jsem spatřil přísný obličej své jinak a k jiným vlídné paní, syneček už byl opět zabalen.
    „No to je dobré..,“ pravila odměřeně. „Ty abys nemusel nic dělat, tak si začal pracovat….“
    Tož tak o lenosti.
    Mimochodem tento víkend jsem konečně udělal botník, který jsem slíbil před třiceti lety…
    A už to slyším.., na najbližším setkání s kolegyněni pronese má milovaná asi toto:
    „Před třiceti lety mi slibill do chodby botník a víte kdy ho udělal !!
    Včera…“

    http://wbgarden.com/botnik%201.JPG
    http://wbgarden.com/botnik.JPG

  2. lukrecia napsal(a)

    Je to oživlá noční můra, skoro ztratit dítě? Před dávnými léty jsem byla ztracena – u kamarádky zapomenuta – já. I s nákupem. A těsně před tím, než jsem měla napochodovat na noční. V poslední chvíli jsem doběhla autobus a potom, v červencovém vedru, vyběhla jako srnka do kopce. I s taškama, narovnanýma až po okraj – víkendové jídlo pro šest lidí. Mužský mě viděl z okna a než jsem stačila přifunět, skočil do auta, jakože pro mne zrovna jede! Vrátil se po chvíli, s nevinným obličejem. A jeho kafíčko, čekající na stole? Ještě pořád bylo teplé! Tehdy jsem se cítila na spáchání zločinu.

  3. poletucha napsal(a)

    Milý autore, neberte to tak úkorně! Neřekla bych, že se v takových sezeních soutěží o nejblbějšího manžela, je to spíš “Vedem řeči dokola” s podtitulkem “Povídej a přeháněj” – a všichni až na čerstvě zamilované nebo čerstvě ovdovělé mají nějaký kvalitní materiál ze svého nejbližšího okolí. Přidejte příště radostně historku taky (určitě se nějaká najde, kdo z nás je dokonalý?), blýsknete se svým kamínkem v mozaice zábavy a bude… anebo tam nechoďte, když vám dělají bebí! Mezi námi se občas vedou i řeči na téma “Co jsem dokonale zpackala”, ale ty bývají v nepřítomnosti protějšků, oni by si to příliš užívali a někdy to musí pro ně zůstat tajemstvím 😀
    V těch historkách “Co můj milovaný zase zvoral” bývá slyšet i skřípění zubů, ale myslím, že se jimi přese všechno vine nitka lásky. Občas poslouchám chlapské řeči v hospodě – nejsou možná tak přesně adresné, ale zato bývají hrubší a opovržlivější. Co s tím?

  4. poletucha napsal(a)

    Wbgardene, ta vaše historka je dokonalá. Mám pocit, že jsem něco podobného zažila… to je prostě o našich různostech, že? A finální větu tesat do kamene:-D
    Botník je taky dobrej. Být obdarovanou, určitě bych si to užila. Ale povedl se, to se musí uznat 🙂

  5. tilly napsal(a)

    Pane Fišer, taky se nám to stalo. Bylo to v létě roku 1983 a jeli jsme s manželem z dovolené, urychleně,do krajské nemocnice v Severních Čechách.Nervy k prasknutí, mozek vymýšlel nejhorší variace. Natankovali jsme, ja zaplatila a chtěli jsme jet dál.Zabránilo nám v tom mávání, houkání a ukazování.To jsme někoho přejeli,zapoměli zaplatit nebo co se stalo ? Zastavili jsme, moje peněženka ležela na střeše auta , už mohla sklouznout. Všem jsme poděkovali,zamávali.Při všem tom neštěstí,které nás čekalo,hřála mne občanská soudružnost. Jak by to dopadlo s peněženkou dneska ? Jaké by bylo uzdravování z těžké nemoci u mladého člověka v dnešní nemocnici ?

  6. Jan Krůta napsal(a)

    Dobrý den, tilly!
    Vítáme Vás v komentářích mezi Brejlíky! 🙂

  7. tilly napsal(a)

    Pane Krůto, děkuji za přivítání, brejle jsou moje časté čtění.
    Přeji všem hezké dny.

  8. Holzelova napsal(a)

    jak psala Poletucha, my ženy vás nemáme za blbce, je to jen vyprávění vtipných historek.. popíšu Vám, co dává můj muž k dobru o mně (tedy, aby bylo jasno, za blbce jsem tu já):
    Můj muž mi jednou připsal na lísteček, na který si píšu nákupy, dvě položky, a to šampón a párek. Koupila jsem, co bylo připsáno, i když mně to bylo divné, když jsem v koupelně dávala asi pátý šampón do poličky a v ledničce už uzeniny také byly.
    Večer se vše vysvětlilo, můj muž chystal malou oslavu (už nevím čeho) a chtěl uvařit čínu, takže na lístečku byl šampus a pórek.

Napsat komentář