Důvod k oslavě (?)

Takže to máme za sebou, moji kulatinu jsme patřičně oslavili. Hodovalo se, připíjelo, gratulovalo, juchalo, vzpomínalo – protože osmdesátka se prý dá oslavit jen jednou za život.

Bylo to milé. Člověka potěší a po dušičce pohladí, když zjistí, že má kolem sebe lidičky, kteří ho mají rádi. Ano, to je ta lesklá strana životní mince. Jenže já jsem si při této příležitosti naléhavě uvědomil, že ta vzdálenost od mého data příchodu na tento svět až k současnosti je hodně dlouhá a je také příčinou toho, (proč to neříci rovnou), jak stárnu, blbnu a plešatím. Přesněji řečeno: jak stárnu a blbnu, protože proces plešatění začal už před cca čtyřiceti léty a kupodivu stále ještě pokračuje, i když už k němu téměř úplně chybí materiál.
Skutečnost je taková, že v například v koupelně bych zrcadlo nejraději zastřel černým závojem, abych hned po ránu nemusel při nezbytné očistě čučet na tu pomuchlaninu, kterou mám místo obličeje. A vůbec – koupelna je tím protivným místem, kde vždycky uhodí hodina pravdy, odhalující, co všechno se mi nějak krčí a svraskává, kdy se dají inventarizovat nejrůznější skvrny, flíčky a fleky, naskakující na nepříjemně viditelných místech. O skrytých ani nemluvím. Tyto kosmetické závady by se konec konců daly tolerovat, protože alespoň nebolí – na rozdíl od situací, kdy se člověk prostě musí někam vypravit, třeba na nákup do hyper-super marketu. Ještě nadávno to šlo jarým krokem a (jak by řekl básník) takřka „s písní na rtech a jiskrou v oku“. Jenže najednou se člověk změní v něco, co se opatrně posunuje, aby stačil s dechem, bolest v nohou aby trochu povolila a nemotal se chvílemi jako kdyby požil. Nezbývá mi, než se těšit na nadcházející senilní demenci, která mi umožní tyto jevy prostě neregistrovat a žít si v blahé nevědomosti o tom, jak mě asi reálně vnímá okolí a lidé nejbližší.
Jak moudré je známé úsloví, že každý se chce dožít vysokého věku, ale nikomu se nechce stárnout. Jak nádherně vtipně to řekl při jakési besedě Jiří Sovák, když prohlásil, že kdyby se ráno probudil a nic ho nebolelo, lekl by se, že se probudil mrtvý. A já si z toho beru ponaučení i předsevzetí, že se navzdory nemilosrdné realitě budu snažit těšit na každý zítřek, který přinese trochu sluníčka a pohody v duši. A dokonce možná i na každou možnou další oslavu, i když nebude kulatá. Tož tak, moji milí.

Komentáře

  1. Peggy napsal(a)

    Krásný dne po oslavě, Mirdulisi, všechno nejlepší!! nemám ráda tohle blbý přání, nevíte náhodou, kdo jej vymyslil? Já raděj přeji,aby se splnili oslavencům jejich sny, všechny!! no řekněte, nebylo by to krásný? jenže stejně jako ta krása před zrcadlem , stávají se nějak víc pokrčenými, jako my.. a nějak míň jim čloěvk už věří, ale je to jak píšešte, v pokoře se zastavímea uvědomíme si, že je lepší, moc snůani nemít.. jsme pak míň nespokojení a spokojení víc.. 🙂 Mějte se pěkně a jsem moc ráda, že jste tu, jste příjemý a pozitivní, chytrý pán,a skromný..myslím že až příliš zbatečně.. ale ono to tak chodí,chytří a milí lidé, bývají skromní. A takse ptám, proč já to si neumím? proč pořád od života něco chci? :-(( Asi to bude tím, že moc neumím, chichi.. mějte krásnédny a bdte zdravý!!! Mějte se moc hezky, a pište častěji, jde vám to krásně, jste také plný laskavosti a tu já hledám pořád a nikdy ji nemám dost..:-)

    • Mirdulis napsal(a)

      Peggy – díky za milá slova. A vůbec neustávejte ve snaze pořád něco od života chtít. To je dobrý a spolehlivý motorek, pohánějící obranný systém proti pasivitě a mnoha negacím, které nám život (někdy i rafinovaně) nabízí. I já vám ze srdce přeji hodně pohody, zdravíčka a elánu do všedních i svátečních dnů!!!

  2. Peggy napsal(a)

    Mirdulisi, také děkuji, jo, hezky jste to napsal.. rafinovaně :-), mějte se pěkně a užijte sei sluníčka

Napsat komentář