Cizí člověk

 Jeli jsme po dálnici z Bratislavy na Brno, když si spolucestující Pražanda povzdychla, že ještě nikdy neviděla moravský vinařský sklípek.

Jako rodilý Moravák jsem okamžitě odbočil z dálnice směr na Velké Pavlovice a Bořetice. Kdysi dávno jsem v Bořeticích byl a pamatoval jsem si, že proti malebné vesnici na kopci je přes údolí Kraví hora s vinohrady a pod ní přesně tolik sklípků, kolik je ve vsi popisných čísel. Děvče, to uvidíš, co je Morava!

Pomalu jsme míjeli sklípek vedle sklípku, rovně, doprava, doleva , Pražanda jen vzdychala, jak se ti Moraváci maj. Krásná krajina, slunce zlatilo i rezavé kliky na vrátkách sklípků malovaných jako z pohlednice, hlavy vinohradů nás vítaly v pozoru.  Na chvíli jsme vystoupili z vozu, abychom to, co vidíme, také dýchali. Ticho, nikde nikoho, jen ptáci a zajíc. Být já mladší a moje spolucestující starší, zřejmě bychom načali láhev rozkoše i bez číše.

Pokochaní jsme nasedli ke zpáteční cestě.

„Haló, pote sem!“ozvalo se odkudsi. Za námi zuřivě mával rukou cizí chlap, jako že máme nacouvat. „Jeď tam, třeba se mu něco stalo, třeba něco potřebuje!“ starala se spolucestující.

Nacouval jsem.

„Tož ste blbí, či co?,“ vítal nás mávač u otevřeného sklepa. „To přijedete ke sklepu a ani se nenapijete, Pražáci nafoukaní? Člověk tu celej den sám dře a vy si ani pokecať nechcete. Já su Jarda, pote na chvílu!“

No, „pokecať“ bych si mohl, ale napít? To ne! Bůhví, jak to dokázal, ale za chvíli jsme ochutnávali všichni tři, auto neauto, zapřísáhlá abstinentka nezapřísáhlá abstinentka.

„Tož to, kurňa, tak to piť nemožeš! „ lál mi Jarda. „Vínečko moséš pomalu koštovať a zajesť syrem.  Až budeš pít slivovicu , tu do seba hrkni,  pokósej  chleba se špekem a daj si další.“

A tož jsem koštoval. Z každého druhu  či odrůdy , ročníku či ještě čeho půldecku,  lahví  různého obsahu bylo čtyřiadvacet. Vinařský odborník měl ke každé skleničce výklad o tratích, sortách, vůních, chutích a příchutích, cukrech, kvasinkách, ročnících, slámě, mrazu, zrání, stáčení, špuntování, kladení, takže se posezení u vzorků protáhlo málem do svítání.

„Tož, nynčkum  nepudeš spať! Moséš sa pochlapiť!“ A tož jsem se pochlapoval. Slivovičku loňskou, předloňskou, předpředloňskou… . Osmiletou a starší už  naštěstí vypili loni.

Věřte nebo ne, ale z kratičké exkurze byly dvě noci, jeden celý a dva půldny. Jako hosté jsme dopoledne dospávali  ve vší počestnosti (Neboj sa ho, je ožratý!) v cimřičce nad sklípkem, Jarda si jen na kole odskakoval domů nakrmit králíky a vypustit kozu na pastvu. Přes den jsme vyplachovali sudy a lahve, cpali se domácími klobáskami a špekem mezi krajíci měkkého chleba s křupavou kůrkou. Třetí den už jsme ale museli domů, nikdo by nám nevěřil, že auto bylo tak dlouho v servisu.

„Tak Jardo, děkujeme! Co jsme dlužni?“

„Vždyť jsme cizí, kam bys přišel!“

„Tož kurňa, nejsi ty blbý? Já su rád, že jsem nebyl sám. Stará mi utekla, děcka nemáme.  Jaký cizí? Taky jste si to odmakali! A ty jsi se pochlapil!“

No, pochlapil! Možná jo, ale jen v Bořeticích. Kdykoliv a kdekoliv jsem se poté někde napil vína nebo slivovice, nedokázal jsem ani desetinku toho, kolik ve sklípku.                                                                            Na dálnici jsem si uvědomil, že možná ještě mám zbytky krve v alkoholu. Ale necítil jsem to, byl jsem svěží a odpočatý.

„Jak se vlastně Jarda jmenoval příjmením?“ zeptala se  cestou  společnice. Nevěděli jsme. Ale ani Jarda neznal víc, než naše křestní jména a espézetku. Takže jsme se s ním od té doby nejen neviděli, ale ani jsme mu nenapsali. Cizímu člověku!

Komentáře

  1. Camilla napsal(a)

    To je nádhera, díky!
    Já jsem na Jižní Moravě studovala, mám tam kamarády, ale také podobné zážitky s cizími lidmi. Nikde jinde jsem se nesetkala s takovou vřelostí a pohostinností. Jsem za to osudu vděčná, že mi to vůbec bylo dopřáno.
    V pátek jsem jela metrem na Malostranskou a za mnou se najednou ozvalo, “vyhópnem do kopca a bude!” Já se otočila a poznala jsem, po třiceti letech, jednoho krásného, “cizího” člověka. Na Hradě byla, ve Španělském sále, degustace vín a sraz nejlepších vinařů. Tenkrát to byl také jenom M.,dnes jeden z nejznámějších vinařů.

  2. Peggy napsal(a)

    Hezké,ano tak nějak to je..Viděno taktorchu z dálky a z tý pěkný strany, všechno má i svůj rub, ale nebudu kazit tohle pěkné psaní.( Jinak, aby si moc zas Pražáci nefandili 🙂 O tom, jak jsou na Moravě oblíbení, vím taky svý.)

    Camillo, připoměla jsi mi, že jedna má dávná, krátká láska, je dnes věhlasný dovozce a výrobce těch nej vín z Moravy, nedávno s ním byl rozhovor víc než na celý list v MF. Bydlí s rodinou střídavě na Moravě a ve Vídni, stal se z něj bohatý a úspěšný, ale myslím že právem, no a fešák je furt,chichi :-), i když je už několikrát mladý.. jo, kluci se maj, nestárnou! je to spravedlivý?
    Bože, snad si dám taky večer nějakou tu kapku slivovice,(co nemusím) co jsme nedávno dovezli z Moravy, a pane Fišer, bylo tam moc milo, všichni byli se srdcem na dlani, jedu tam vždycky s radostí, ale nevím proč, zase se ráda vracím do tý “anonymní”,ale tak moc kráááásný Prahy, nějak je mi tu pořád víc líp…Dík za pěkný psaní.

Napsat komentář