Bacha, kalhoty tě prozradí

Mám rád rozumbrady, kteří podle toho, jak chodím, jak se oblékám, jakou mám rád barvu nebo jakou volím stranu, vždy bezpečně určí, co jsem za člověka.

Vím, zabývají se tím početné vědecké týmy, jsou toho plné magazíny, zejména ty oddychové, využívají to náboráři pracovních sil, zkrátka byznys pro armádu lidí, je mně to nic neříká.
Onehdy – když ještě nebyly mobily – jsem na jednu takovou divoženku narazil. A že prý třeba kalhoty, které jsem měl zrovna na sobě, koukla na ně, ty býváš rád výstřední, povídá, úzké, těsné trubky, to je nostalgie k šedesátým letům, chceš být pořád mladý, a krátké nohavice, nad kotníky, ano, ano, láska a pravda vítězí, ty jsi člověk, který je spíš víc filosof než praktik a – ukaž – rozepnutý knoflíček u pasu, no, jasně, pohodář, nic tě nerozhází, a tady, to je světoznámá značka, není-liž pravda, to tě charakterizuje jako člověka, který si potrpí, fajnšmekr, no, nevím, jestli nejseš fouňa, který se chce předvádět a druhým ukazovat, heleďte, co mám na sobě, já na to mám…
„Holka, neblbni,“ zarazil jsem ji, „ráno jsem spěchal, byl jsem rozespalý a natáhnul jsem si klukovy kalhoty. Chodí na gympl, tak snad nezůstal doma kvůli tomu, že si nechtěl vzít ty moje.“

(Psáno pro  www.kutil.bloguje.cz)

Napsat komentář