Strašně ráda se sprchuji. Miluji ten proud horké vody dopadající na mé tělo. Hodně horké vody. Mnohem teplejší než je jakákoliv maximální doporučovaná teplota na sprchování.
Sprcha patří k mému rannímu rituálu. Zároveň je dlouhá horká sprcha pro mě znamením luxusu.
Když jsem byla dítě, dlouhé, nebo spíš jakékoliv sprchování, byl pro mě nedostižný sen. Za prvé sprchování ruční sprchou ve vaně nad kterou viselo ještě umyvadlo v umakartovém jádře 1,7 krát 1,5 metru se opravdu se žádným extra zážitkem spojit nedalo. Za druhé jakmile doba puštěné sprchy přesáhla zhruba minutu, ihned se zpoza jádra (tedy asi jako by stál někdo přímo vedle vás) hned ozvalo, jestli vím kolik to stojí peněz. Tenkrát jsem to nevěděla, a hlavně mi to tenkrát bylo úplně jedno. Důležité pro mě bylo jen, že se dlouho sprchovat nemůžu.
Dnes už vím, kolik mě sprchování stojí peněz, a řekla bych, že to ale u mě nevede ke snaze sprchování zkrátit, spíš k tomu si to ještě víc užít, když je ten zážitek tak drahý. Naštěstí pro celou naší rodinu má náš kotel jen omezenou a velmi malou kapacitu, takže sprchování horkou vodou vlastně netrvá o moc déle než to v dětství v umakartovém jádře 1,7 krát 1,5m.
Zato jsem-li někde, kde sprcha dává horkou vodu pořád a pořád… To je jiná! Jen slušnost a ohledy na dárce této sprchy mi nedovolí tam zůstávat několik hodin. Takže v přímé úměře k intenzitě našeho vztahu a pocitu zodpovědnosti si v cizích sprchách užívám kratší či delší dobu.
Zato jsem-li někde, kde sprcha dává horkou vodu pořád a pořád… To je jiná! Jen slušnost a ohledy na dárce této sprchy mi nedovolí tam zůstávat několik hodin. Takže v přímé úměře k intenzitě našeho vztahu a pocitu zodpovědnosti si v cizích sprchách užívám kratší či delší dobu.
Nejlepší jsou ale hotelové sprchy. Můj vztah a ohledy k majiteli hotelu jsou totiž minimální, navíc trpím takovým tím pocitem, že jsem si to přece “zaplatila”, a tak v koupelnách a sprchách hotelových pokojů trávím asi mnohem více času než ostatní hoteloví hosté.
Naprostý top a jednička v mých sprchařských zážitcích je ovšem pobyt na stáži ve Švýcarsku. Bydlela jsem v ubytovně. Ale bylo to ve Švýcarsku, takže klidně hned zapomeňte na cokoliv, co se vám při vyslovení slova “ubytovna” vybaví.
Sprchy byly společné na chodbě vždy dvě pro čtyři pokoje. Nikdy jsem tam ale nikoho nepotkala… Švýcaři jsou podle mě charakterizováni přesností a až sterilní a úzkostlivou pořádkumilovností. Úklid sprch proto probíhal každý den dvakrát a pokaždé byla sprcha tak blýskavá a sterilní asi jako na výstavě v prodejně kachliček.
Další předností této sprchy byla na desetinu stupně stabilní teplota vody, kterou si člověk nastavil. Vydrželo to tak hodinu, dvě, tři…prostě neomezeně. Poprvé v životě jsem se mohla sprchovat dle libosti, ničím a nikým neomezována. Výčitky svědomí z plýtvání mě, zřejmě jako dítě postkomunistické země, vůbec netrápily. Vždyť přeci ti “kapitalističtí Švýcaři” jsou tak bohatí. Takový pozdní třídní boj.
Zkrátka jestli někomu z vás nečekaně a nevysvětlitelně někdy stoupla spotřeba teplé vody zapátrejte, kdy jsem u vás byla naposledy na návštěvě 😉
Ale proč tohle sprchové pojednání píšu?
Dneska, jako každé ráno, jsem chtěla zahájit sérii svých ranních rituálů. A tak s jednou rukou na kohoutku sprchy a jednou nohou ve sprchovém koutě naučeným pohybem pouštím vodu na maximum, aby odtekla studená voda z trubek. Hned potom, co voda začne být vlažná, otáčím kohoutek do té “mé” polohy na výdej superhorké vody a při čekání na správnou teplotu (kde jsi švýcarská sprcho???) se rovnou mydlím.
Jenže něco je jinak! Místo postupného zvyšování teploty a nástupu oněch příjemných pocitů v mém těle, místo pocitů, které způsobí moje správné naladění na probírání nastávající dne… Prostě místo toho všeho je voda čím dál tím chladnější…
Vím, že musím jednat rychle. Kotel evidentně opět z neznámých důvodů vypověděl službu a jestli chci alespoň smýt to mýdlo nějakou přijatelnou teplotou, mám tak několik sekund než začne téct voda úplně ledová. Mozek vysílá už zoufalé signály: “Je mi zima. Je mi zima.”
Mám pocit, že musím povrch kůže obrnit pomocí psychiky neviditelným neoprenem, jinak se zalknu tou ledovou vodou.
Vylézám ze sprchy, klepu se zimou a mám pocit, že nic není tak, jak má být. Ručník je jiný, studený, koupelna má jinou barvu. Nemůžu najít svoje tělové mléko. Když dorazím do kuchyně najednou se netěším na svůj hrnek čaje, ale můj zrak padne na rozpustné kafe, tak si dělám rozpustné kafe. Také nachystaný koláč zůstane na talířku a mažu chleba se sýrem.
Jsem úplně vykolejená a mimo. Všechno je jiné.
Dostala jsem holt ledovou sprchu. Jak trefný obrat.
Rozhlížím se po tom jiném pokoji a přemýšlím, co budu dneska dělat. Cítím, jak se mi otevřely úplně jiné možnosti.
Ono asi neškodí si občas tu ledovou sprchu dopřát.
Minimálně si člověk bude pak víc vážit té horké.
