Zimní idyla

 Rozhodly jsem se s přítelkyní, že týden mezi vánočními svátky strávíme v Harrachově. Už dlouho jsme se neviděly, a tak jsme se těšily, jak si poklábosíme. Já byla v té době již vyléčena z jedné nepříjemné srdeční záležitosti, a ona díky svému náročnému povolání sama.

A tak jsem jednoho dne vyjížděly vyzbrojeny nejen prkýnky, ale i přesvědčením, že mužští jsou prevíti, raději dál od nich. V žádném případě jsme nechtěly ničím narušit přestavovanou idylu. Od prvního dne jsme pilně sportovaly, odříkaly si každou třetí cigaretu a bylo nám náramně. Asi třetí den se však u nás začala projevovat ponorková nemoc, a proto jsem se rozhodly, že si večer zajdeme do vinárny. Převlékly jsme se za krásky a vyrazily.
V okamžiku, kdy jako starší sestra jsme vcházela první do vinárny, pochopila jsem, že neuteču-li hned, bude pozdě. Hlavou se mi mihlo těch pár nepříjemných věcí kolem lásky, které jsem v poslední době zažila. Otočila jsem se ve dveřích a řekla lakonicky přítelkyni:
„Jdu domů.“ Ona se na mě podívala jako sysel, potom se podívala tam, co já, a podobně lakonicky odpověděla: „Mohlo být ještě hůř.“ A postrčila mě dovnitř. Na židličce u baru seděl totiž předmět mých strastí posledních týdnů a živě se bavil s jiným mužem. Odešla jsem na toaletu a při návratu jsem dostala druhou ránu. Přítelkyně byla s oběma zmíněnými pány v rušné debatě. Utéct se nedalo.
Po chvíli se mi dokonce zdálo, že mně přestává třes v kolenou. Nicméně potit jsem se nepřestávala. Celkem slušně jsme se bavili a on se držel ke zdi. Nakonec se ale pochopitelně projevil a mě veškeré znovu křísené láskyplné pocity rázem přešly. Obrátil se ke mně a mezi řečí utrousil: „Slečno, vy máte snad nudli, nebo co.“ Vysvětlovat mu, že jsem zpocená, se mi nechtělo. Nejraději bych ho kopla do holeně. Než jsem se ale k tomu dostala, začalo vyptávání na věk. Když došlo na mě, zase si přisadil: „Bože, jak je možné, že v tomhle věku nejste ještě vdaná?“ Měla jsem toho dost. Ale v okamžiku, kdy jsem cítila, jak mi tuhne sanice, jsem se co nejmilostivěji usmála a zeptala se ho, jestli bychom nemohli jít tančit.
Ti dva od stolu se smíchem pozorovali naši skrytou válku. Kdosi kdysi řekl, že blbost, která se jednou řekne, je jako koule hozená ze svahu. Nezastavíš ji. A tuhle moudrost jsme se také o pár dní později připomněli.
Protančili jsme spolu tenkrát celou noc a byla to taky první a poslední noc, kterou se mnou můj manžel protančil. Je totiž zarytý netanečník… A tak bych chtěla jen říct dívkám: Nedejte se, ale taky nedejte na všechno, co muži říkají. Občas nevědí, co mluví.

Napsat komentář