Turbo

  Tehdy, když se nám s Pepou podařilo roztlačit a nastartovat stařičkého tudora, tehdy to vlastně začalo.

 Turbo, jak jsem říkali tomu zázračnému stroji, byl v naší společné péči a my byli na něj právě hrdi. Když se nám zrovna za jízdy neotevřely dveře, tak nám alespoň ulítla přední kapota nebo začal hořet motor. Stalo se mi dokonce, že mi upadl blatník i s blinkrem, a když jsem v největší rychlosti vystrčil ruku s okýnka ve směru odbočení, lidé mi sní horlivě potřepávali.
V kostce jsem vám tu popsal dopravní prostředek, kterým jsme vyjeli za jednou roztomilou dívenkou do lůna Beskyd. Pepa pracoval s její matkou a slíbil jí, že dceru naučí plavat. Zásluhou obětavé práce plavčíka na místním koupališti bylo cíle dosaženo. Alena, tak se ta dívka jmenovala, plavat už umí. Pepa v tom plave s ní, neboť se do ní zamiloval. Na vlastní oči jsem se přesvědčil, co může jedna ženská udělat z mladého inteligentního muže.
Zatímco spolu klábosili na dece, já spravoval defekt, proklínal hřebíky a celý svět. A to jsem netušil, co nás čeká v nejbližší době. Na zpáteční cestě domů nám Alena sdělila, že zítra přivede kamarádku a že někam společně vyrazíme. Děvče prý je to tiché, nikam nechodí, a tudíž nemůže zažít žádnou legraci. A tak jsem si to v neděli přihnal na dohodnuté místo nepřiměřenou rychlostí. Nakroutil jsem kníra, otevřel dveře, a s klikou v ruce vykročil vstříc dvěma dívčím postavám, které už netrpělivě čekaly. Neznámá Aleně něco šeptala. Později jsem se dozvěděl, že řekla: „ Ty, já se ho bojím.“ Vůbec jsem se jí nedivil, protože střapatý a vousatý drsňák, který se vyvalil z hlubin rozpadávajícího se vraku, by vyděsil i srdnatější povahy. Alena mě představila, já něco zakoktal, a na ten den mám krásné vzpomínky. Ještě večer mi v uších zněla její slova: „Děkuji vám za svezení, pane řidič, ale tolik strachu jsem už dlouho nezažila.“
Turbo vykonal své. Je to prostě třída! Teď se mě už Milena nebojí, a já zas díky její péči vypadám prý konečně k světu.

Napsat komentář