To nebyl sen | Krůtí brko

Probudí se, natáhne ruku vedle sebe… nikdo tam není… vždyť odešla už včera večer…. Poslední dobou to neklapalo, ale tentokrát odešla navždy. Jde do koupelny, dívá se do zrcadla. Na bradě strniště, smutné oči, postava sportovce…

Sice není vidět , že mu je už přes padesát, ale je zase sám.. Jde do práce.ulicí, jako už každý den, zaregistroval, že dnes je cítit ve vzduchu jaro. Všude to tak krásně voní a ptáčci zpívají své písničky. Zhluboka se nadechne a jen tak se usměje. V tom ji uvidí. Je jako víla, štíhlá dlouhé světlé vlasy, lehký krok a ty oči, jeden by se v nich utopil! Potkávají se už skoro půl roku, poslední dny letmé úsměvy a výměna pohledů…
Vstala, dívá se na postel, na ležícího, spícího mladého muže… Proč už to není jako dřív? Má mě vůbec ještě rád? Vždyť se máme za půl roku brát, to už to bude jen takové? Jde do koupelny. Podívá se do zrcadla, usměje se na sebe, přece jen je pěkná holka, ve svatebních šatech jí to bude moc slušet.… Jde ulicí, cítí kouzelné jarní ovzduší prosycené vůni prvních jarních kvítku a lístečků. Už ho vidí z dálky. Je starší, vypadá dobře, vypracovaná postava sportovce a to charisma. Jestlipak se dnes na ni zase usměje?
Míjejí se, oči se setkaly, projede jimi zvláštní mrazení, úsměv oplácí úsměv. Pozdraví ji. Ona odpoví, nechtějí ukončit ten zvláštní kouzelný okamžik. On se osmělí. „Nešla byste na kafe?“ „Půjdu ráda, kdy a kde?“ Celý den se usmívá, bolest z ukončeného vztahu je někde hluboko potlačená svěžím závanem něčeho nového, příjemného. Není schopen se na nic soustředit. Co blázní, mohl by být jejím otcem, ale je krásná, svěží a tak voní mládím, něco ho k ní přitahuje…
Sedí v kanceláři a přemýšlí o té zvláštní chvíli. Konečně si mě všimnul. Působí tak osaměle, co asi prožil? Má velmi příjemný hlas. Čeká na ní v kavárně na stole je rudá růže, je nervózní.
V tom vešla, celá místnost se rozzářila jejím světlem, usmála se. Postavil se, dal jí pusu na tvář a předal růži. Jen zaregistroval její údiv. Leží v posteli a hlavou mu probíhá každá minuta právě prožité romantické schůzky. Je z ní úplně omámený, jak je vtipná a kouzlo mládí, co z ní čiší. No jo, je skoro o třicet let mladší, ale je tak milá. A jak krásně líbá. Co ten její s ní dělá? To jí snad ani nedá kytku. Proč si jen řekla o tu vizitku? A jak neucukla, když se dotknul její ruky. Má ji hebkou, jemnou, nehty udržované, opět jím projelo to příjemné mrazení při představě prvního doteku…
Usíná a na rtech má úsměv. Bylo to nádherné odpoledne. Jak se s ním cítí v bezpečí, jak je s ním spokojená, žádné hry, žádný strach, zda neřekne něco špatně, žádné výčitky. Je tak chápající, jak vstal, když přišla a ta nádherná růže. Prohlíží si jeho vizitku. Jak už dlouho se necítila tak uvolněně.
Bere telefon a vytáčí číslo. „Krásný večer, chtěla jsem jen poděkovat za krásné odpoledne. Tobě se to také moc líbilo? Co kdybychom se sešli zítra?“  
Je večer, stojí na okraji parku, sebou své dva psíky a čeká na ni. Už běží. Jak roztomilé jsou ty její dolíčky v tváři, když se usmívá. Doběhla, dala mu pusu na tvář. Procházejí se. Ruce se dotkly, její malá ruka vklouzla do jeho. Oběma projel okamžik vzrušení. Otočil si ji k sobě. Pomalinku, pohledy do očí, polkla, rozevřela rty. Sehnul se k ní, v dlaních má její dlouhé vlasy, pomalinku si hraje se rty, přejíždí palcem po bradě, slyší, jak se jí vydral z hrdla vzdech. Pomalinku ji ochutnává, jako nejsladší ovoce. Cítil, jak mu zatnula nehtíky do zad. Polibek přechází ve vášnivý, jsou jedno tělo, jedna duše…
Jak nádherný pocit to je… celé to podtrhuje čarovný západ slunce. Chodí po bytě a nervózně prohlíží byt. Ano, je uklizeno, růže ve vázičce, zapálené svíčky a v kuchyni připravené jídlo. Po několika dnech romantických procházek má dnes přijít poprvé k němu. Jaké to bude? Neselže? Zvoní zvonek. Veškerá nervozita je pryč. Vrhnou se na sebe hned za dveřmi. Strhávají ze sebe oblečení, cestička z něj vede do ložnice. Dotýká se jí jako vzácného kvítku, dráždí pomalinku na všech místečkách, je znalec, ví, jak ukojit ženu. Ona rozkvétá v jeho náručí z poupěte v nádhernou růži…
On sedí u stolu, ona na jeho klíně a navzájem se krmí. Nádherná škádlivá hra jazýčků, doteků, prstíků, místností zní její zvonivý smích, utlumený jeho polibky. Leží vedle sebe, oba malátní, na obličejích ruměnce vzrušení, ona v jeho náručí, on ji hladí a šeptá: „Bylo to nádherné, má milá.“ Ona ho políbí a odpoví: “Nikdy jsem nic takového nezažila“.
Jeho oči září, obden romantické schůzky, jeho život dostal nový směr… Nikdy nevěřil, že by něco takového mohl zažít. Chodí po bytě. Proč dnes nevolá, stalo se něco? Vezme telefon a vytáčí automaticky její číslo.
Prohlíží si se zalíbením prsteníček a na něm snubní prstýnek. Z kabelky se ozve telefon, jukne na číslo a ukončí vyzvánění. Usměje se na vedle stojícího mladého muže, má navlečen ten druhý do páru…Vybrali si dobře, jsou krásné, políbí se. Prodavačka si jen myslí: „To je ale krásný pár.“
Leží po milování, ona v jeho náručí a hraje si s chloupky na jeho hrudi, on ji hladí po vláskách. Oba mají hlavu plnou myšlenek, ale neví, že každý jiných… Vstane, oblékne se: “Už musím, lásko, domů, dnes jsem tu byla naposled, příští sobotu se vdávám.“
Stojí nahý před ní. Vidí, jak má v očích slzy, vidí, jak je křehká. Obejme ji, hladí po vlasech. Cítí nesnesitelné píchnutí u srdce a to křičí: „Blázne, rozmluv jí to, miluješ ji, je sice mladší, ale on jí nemůže dát, to co ty! Udělal jsi z ní ženu, nebude s ním šťastná! Miluji tě, nechoď!”
Jen jakoby z dálky slyší svá slova: „Bylo to krásné, má milá.“ Zvedá její rty ke svým a naposledy se políbí. Ona odchází, on se otáčí, aby neviděla, jak mu teče po tváři slza, jedna… druhá. Stojí, dveře klaply, pořád stojí…věděl celou dobu, že to přijde. Stojí, hlavou mu jdou ty krásné chvíle, doteky. Oči opět ztratily lesk. V dálce hraje píseň: “Miluji tě a klidně to řeknu všem, díky tobě nesním, ale žiju svůj sen…“

Tweet