Princeznina první řacha

 Jako mladá bydlela moje maminka u babičky a dědečka, kteří byli velmi přísní a důslední. Proto s nadšením uvítala, když jí dovolili chodit do tanečních.

Tam padla do oka mladému lesníku, který si slušným a pozorným chováním naklonil i babičku. Maminku nazýval princeznou, věnoval se jí celé taneční, doprovázel je domů a babička shovívavě přihlížela jeho rodinnému dvoření. Jednou v nedělní podvečer dala babička mamince dokonce svolení k procházce s lesníkem, ovšem v přítomnosti pověřené kamarádky. Předtím musela maminka povečeřet talíř hrachovky, i když se bránila, že jí tahle polívka působí zažívací potíže. Je to trochu trapné, ale všichni jsme lidi, a tak pokračuji.
Kamarádka se smíchem mamince před domem doporučila, aby k místu schůzky běžely, že jí klus udělá určitě dobře. Daly se do běhu a výsledek se dostavil. Obě dvě se smály a kamarádka zvukové efekty komentovala tím, že křičela: První řacha, druhá řacha, a tak dále. Před koncem aleje, kde měly potkat lesníka , zvonily a po chvilce se k nim maminčin nápadník připojil. Byl nějak podivně veselý a za chvilku začal vyprávět, že se jich nemohl dočkat, a tak se vypravil až k maminčinu obydlí.
Maminka začala blednout a když na kamáradčinu otázku, jak dlouho je sledoval, odpověděl, že od té doby, co se ozvala první řacha, dala se do pláče a utíkala pryč. Byla by se hanbou propadla. Nechtěla ho už nikdy vidět, i když jí hned vysvětloval, že to zle nemyslel, že se to stává i princeznám, že ji má rád a že ji chce představit svým rodičům. Maminka byla nešťastná, neodpověděla mu tenkrát ani později na žádný z dopisů. Byla to prý její největší láska, ale styděla se tolik, že se jí raději zřekla.

Napsat komentář