Medvídek

 

 „Na ulici? Nikdy! I kdyby byl sebekrásnější,“ prohlašovala dívka jménem Marie, když ještě nebyla mou ženou. Naše namlouvání začalo totiž pochopitelně právě na ulici.

Noc se snášela na město a pod botama vrzal sníh. Ulice před divadlem byla spoře osvětlena pouličními lampami a nikde nikdo. Návštěvníci koncertu se už dávno rozešli domů, já s notami v podpaží jsem opouštěl divadlo snad poslední. Na protější straně chodníku šla dívka v kožíšku. Vypadala jako medvídek. Taška, kterou nesla v ruce, se téměř dotýkala sněhu. Nevěnoval jsem jí žádnou pozornost. V hlavě mi zněly závěrečné tóny Čajkovského klavírního koncertu a kdesi uvnitř mě hřál závěrečný dlouhotrvající potlesk.
Z příjemného rozjímání mě vytrhly hlasy. Hlouček výrostků kráčel přímo proti dívce, která mi připomínala méďu. Obstoupili ji. Chtěla jim proklouznout, ale kroužek se kolem ní sevřel ještě pevněji. Kde se ve mně vzal ten bláznivý nápad, dodnes nevím. Rychle jsem přešel na druhý chodník. „Ahoj,“ zavolal jsem na dívku, „promiň, opozdil jsem se.“
Kdo z nich byl více překvapen, mohu těžko posoudit. Výrostci se rozestoupili a já s ní odcházel jako vítěz. Když jsme zašli za roh křižovatky, chtěla jít domů. Ještě předtím, než jsem odešli každý na jinou stranu, jsme si domluvili schůzku. Od toho dne jsem jí chodil naproti každý večer na plavecký stadión, kam chodila trénovat, až jsme se navzájem doprovodili na radnici.

(příběh z knihy J.Krůty Namlouvání)

Napsat komentář