…zato ten vojáček!

     Bylo mi nádherných patnáct pryč. Na Lhotce se konala moje vytoužená pouťová zábava. Anenská – první neděli po svaté Anně. Moje první tancovačka v životě.

Rodinná švadlena mi pro tuhle příležitost ušila šaty podle nejnovější módy: z bílého krepu s drobným potiskem, čtverhraným výstřihem a sníženým pasem. K tomu bílé lodičky a po boku o dva roky starší sestřenice Alenka.Tvářila se dospěle, protože už měla s tancováním zkušenosti.
     Pod okny hospody nastoupily na čumendu babička s tetou. Sál praskal ve švech.Z nedalekých kasáren, schovaných před imperialistickým nepřítelem ve vojenském prostoru, dorazilo to nejlepší, co měla tamní posádka k dispozici. Hudba spustila a pro mne začal chodit vojáček – Slováček – blonďáček. Nebyl ale sám. Vyskytl se ještě jeden snaživec. Takový stařešina. Do třicítky mu moc nechybělo, při tanci podivně poskakoval a zpíval mečivým hlasem.  Nedalo se to poslouchat. A babička pod oknem hrozila. Nakonec si mě zavolala. “S tím tancuj, ty mají statek!”
     Nějak jí uniklo, že statek spolklo JZD. Neposlechla jsem. Blonďáček mě okouzlil. Jenomže ostřížímu  babiččinu zraku bych si nedovolila uniknout. Ono to ani nešlo. Jen jsme si se sestřenkou odskočily a naše bedlivé doprovázející dámy obíhaly  hospodu, jestli jsem se náhodou nenechala zlákat k vycházce.
     Domů jsme dorazily včas. To už babička předala odpovědnost tetě, protože nadešla její spací doba. Teta nás odeslala taky včas a s napomenutím, které jsme si v žádném případě netroufly neposlechnout. Oni už vojáci  zmizeli a poskakující majitel tehdy jézéďáckého statku mi za těch pár facek, kterými babička vyhrožovala, nestál.
     Zbytek znám jen z vyprávění. Byly jsme vytancované a unavené, takže jsme do postele  víc upadly, než ulehly. Jenomže babička se v noci probudila. Všude ticho, hudbu neslyšela. Nakoukla do světničky a jak byla rozespalá a ustaraná, nevšimla si nás. Postele jí připadaly prázdné. Nelenila, hodila na sebe šaty a honem k hospodě. Tam už nebyl ani hostinský. Jen tma a hluboké ticho. V hlubokém zoufalství nad tím, že vnučky neuhlídala, oběhla náves, další okruh rozšířila až k lesu a celou tu dobu plánovala, co nastane, až jí padneme do rukou. Nebylo o co stát, protože pracovala v lese – ráda a s plným nasazením. Stačí si představit její ruce, o fyzičce radši nemluvě.
     Když se proběhla, zamířila k domovu, odhodlaná vyčkat do rozednění a pak zahájit důkladné hledání. To už se na východě maličko rozbřesklo a tma uvolnila místo předjitřní šedi. Jen tak, pro formu, nakoukla babička ještě jednou do světničky a málem to s ní seklo. Obě její vnučky spaly jako dva kusy dřeva! Tak si odložila oděv, natáhla flanelovou noční košili a odebrala se do kuchyně, kde stála její bleděmodře natřená postel. Nad pelestí svatý obraz, na stěně barvotisk “Rozmysli si, Mařenko, rozmysli…” Spali jsme jako Karafiátovi broučci. Jindy nás budila už v sedm. Tentokrát se pěkně unavila a ve stavení  jsme měli  báječný klídek. Neslyšely jsme ani kohouta.
     Kde by mě tenkrát napadlo, že s tím statkem to jednou dopadne jinak a že babička měla pravdu. Ale i kdyby měl můj tehdejší doporučený tanečník statky dva, stejně bych ho nechtěla. Zato ten vojáček…

Napsat komentář