Dědeček si zavolá vnuka a říká: “Když mi doneseš nenápadně jednu tu modrou pilulku, co má tatínek v nočním stolku, tak zítra u snídaně najdeš pod talířkem stokorunu”.
Vnuk udělal, co dědeček chtěl a těšil se na snídani.
Ráno u snídaně se vnuk opatrně podíval pod talířek a byla tam tisícovka. Naklonil se k dědečkovi a pošeptal mu: “Dědo, ale říkal jsi stovku a je tam tisícovka”.
“Já vím”, řekl dědeček, “těch devět stovek je od babičky”.
V USA sedí dva chlapíci v hospodě, popíjejí pivo a ten jeden říká:
“Ty slyšel jsi to o té Evropě, ti běženci to by mohl být pořádný problém”,
druhej se napije a říká:”
No to mi povídej,vůbec nevím jak by se to mělo řešit ale průšvih to je určitě”.
U baru sedí indián který to zaslechne a smutně prohodí:
“Jo jo,my jsme to v minulosti také podcenili”…
žena: Pijete pivo?
muž: Áno
žena: Koľko piva denne?
muž: Zvyčajne asi 3
žena: Koľko platíte za pivo?
muž: asi 1 €
žena: A ako dlho pijete pivo?
muž: Asi 30 rokov
žena: Takže jedno pivo stojí 1€ a vypijete tri denne, čo je mesačne asi 90 €. Za jeden rok by to bolo približne 1100 €, mám pravdu?
muž: asi áno
žena: za 30 rokov by to bolo vyše 32.000€, že?
muž: je to možné
žena: Viete, že ak by ste tie peniaze neminuli na pivo, ale si ich uložili na úrokový účet, mohli by ste si za to teraz kúpiť Ferrari ???
muž: Pijete pivo?
žena: Nie.
muž: A kde máte Ferrari ?
Otec s matkou takmer dva roky nevideli svoju dcéru. Potom ju navštívili v Bratislave v jej krásnom novombyte.Matka žasla nad intímnym budoárom, širokou francúzskou posteľou,rafinovanými šatami…
Otec žasl nad novým sporťákem pod okny a nad domácím kinem…
Matka sa jej pýta:
“Dcérenka moja, ako si sa dostala k rtakému bohatstvu?”
“Celkom jednoducho,” vysvětluje dcéra. “Som zástupkyňa.”
“A koho zastupuješ?” pýta sa otec.
“Nó,” usmeje sa dcéra, “manželky, priatelky a iné unavené ženy.”
Poslední slova před smrtí:
“Byl jsem pyrotechnik. Nevěříš?”
“Hm. Ten tygr je určitě napapanej!”
“Co to tady tiká?”
“Ne, ten žebřík nemusíš držet!”
“Propadla jsem u matury, tati!”
To se takhle po dlouhé době potkají dva kamarádi. Ten jeden zve druhého na pivo. “Já nemůžu, mě by manželka pak nepustila domů, kdybych přišel připitý!” A ten první mu poradí: “Poslouchej, já to dělám takhle. Přijdu domů ke dveřím, svlíknu se donaha, zazvoním a když se otevřou dveře, hodím všechny věci dovnitř. Manželka mě venku stát nahatýho nenechá!” A tak se spolu sťali jak hovada. Asi za týden se zase potkají a ten, co mu radil, se ptá toho druhého: “Tak co, jdeme se zase opít?” “ Po tom minulém fiasku raději ani ne!” “Tak počkej, co se stalo?” “No, přede dveřmi jsem se svlíknul do naha … zazvoním, a když se dveře otevřely, tak jsem tam hodil hadry. Pak se zase zavřely a ozvalo se: PŘÍŠTÍ STANICE KAČEROV!!!…”
Pekl jsem kuřecí kousky a k tomu vařil rýži. V nějakém obchůdku jsem si koupil jasmínovou. Kambodžskou. Takovou jsem ještě nejedl. Hledám návod. Nechybí:
1. Vložte 2 šálky rýže do hrnce rýže.
2. Opláchněte rýži s vodou pouze jednou.
3. Přidejte 3 šálky vody, datailní rýže, vařič víko a zapněte ji.
4. Neotvírejte vařič rýže víko těsně.
5. Po 10-15 minutách, chmýří s vidličkou a slouží horká.
Rýže skvělá, automatický překladač se smyslem pro humor.
P.S.: Chmýří zaplaťpámbu nikde… 🙂
Bylo mi nádherných patnáct pryč. Na Lhotce se konala moje vytoužená pouťová zábava. Anenská – první neděli po svaté Anně. Moje první tancovačka v životě.
Rodinná švadlena mi pro tuhle příležitost ušila šaty podle nejnovější módy: z bílého krepu s drobným potiskem, čtverhraným výstřihem a sníženým pasem. K tomu bílé lodičky a po boku o dva roky starší sestřenice Alenka.Tvářila se dospěle, protože už měla s tancováním zkušenosti.
Pod okny hospody nastoupily na čumendu babička s tetou. Sál praskal ve švech.Z nedalekých kasáren, schovaných před imperialistickým nepřítelem ve vojenském prostoru, dorazilo to nejlepší, co měla tamní posádka k dispozici. Hudba spustila a pro mne začal chodit vojáček – Slováček – blonďáček. Nebyl ale sám. Vyskytl se ještě jeden snaživec. Takový stařešina. Do třicítky mu moc nechybělo, při tanci podivně poskakoval a zpíval mečivým hlasem. Nedalo se to poslouchat. A babička pod oknem hrozila. Nakonec si mě zavolala. “S tím tancuj, ty mají statek!”
Nějak jí uniklo, že statek spolklo JZD. Neposlechla jsem. Blonďáček mě okouzlil. Jenomže ostřížímu babiččinu zraku bych si nedovolila uniknout. Ono to ani nešlo. Jen jsme si se sestřenkou odskočily a naše bedlivé doprovázející dámy obíhaly hospodu, jestli jsem se náhodou nenechala zlákat k vycházce.
Domů jsme dorazily včas. To už babička předala odpovědnost tetě, protože nadešla její spací doba. Teta nás odeslala taky včas a s napomenutím, které jsme si v žádném případě netroufly neposlechnout. Oni už vojáci zmizeli a poskakující majitel tehdy jézéďáckého statku mi za těch pár facek, kterými babička vyhrožovala, nestál.
Zbytek znám jen z vyprávění. Byly jsme vytancované a unavené, takže jsme do postele víc upadly, než ulehly. Jenomže babička se v noci probudila. Všude ticho, hudbu neslyšela. Nakoukla do světničky a jak byla rozespalá a ustaraná, nevšimla si nás. Postele jí připadaly prázdné. Nelenila, hodila na sebe šaty a honem k hospodě. Tam už nebyl ani hostinský. Jen tma a hluboké ticho. V hlubokém zoufalství nad tím, že vnučky neuhlídala, oběhla náves, další okruh rozšířila až k lesu a celou tu dobu plánovala, co nastane, až jí padneme do rukou. Nebylo o co stát, protože pracovala v lese – ráda a s plným nasazením. Stačí si představit její ruce, o fyzičce radši nemluvě.
Když se proběhla, zamířila k domovu, odhodlaná vyčkat do rozednění a pak zahájit důkladné hledání. To už se na východě maličko rozbřesklo a tma uvolnila místo předjitřní šedi. Jen tak, pro formu, nakoukla babička ještě jednou do světničky a málem to s ní seklo. Obě její vnučky spaly jako dva kusy dřeva! Tak si odložila oděv, natáhla flanelovou noční košili a odebrala se do kuchyně, kde stála její bleděmodře natřená postel. Nad pelestí svatý obraz, na stěně barvotisk “Rozmysli si, Mařenko, rozmysli…” Spali jsme jako Karafiátovi broučci. Jindy nás budila už v sedm. Tentokrát se pěkně unavila a ve stavení jsme měli báječný klídek. Neslyšely jsme ani kohouta.
Kde by mě tenkrát napadlo, že s tím statkem to jednou dopadne jinak a že babička měla pravdu. Ale i kdyby měl můj tehdejší doporučený tanečník statky dva, stejně bych ho nechtěla. Zato ten vojáček…