Vystupoval jsem v životě dobře na stovce společných autorských čtení. To není úplně málo, zejména ve světle nesmrtelného výroku Roberta Heinleina, jenž praví: “Básník, který čte své verše na veřejnosti, mívá obvykle i další hrozné zlozvyky.”
Vždycky to přitom mělo alespoň trochu únosnou míru. Minulý týden ovšem představoval v toto směru skutečně zvrhlou etapu, neboť během tří dní se mi taková čtení sešla tři. Díky tak bezprostřednímu srovnání jsem si měl možnost uvědomit nejen to, jak zoufale se opakuju, ale jak zásadní rozdíly jsou mez čteními v knihovně, v literární kavárně a v nezávislém klubu.
Například v knihovně se téměř nestává, že by se některý z účinkujících během první přestávky opil a celou druhou půlku se pokoušel oplodnit prozaičku z Chrudimi, při čemž by dělal nehorázný kravál. V klubech se zase téměř nestává, že by tomu bylo jinak.
V knihovnách se začíná se zpožděním maximálně 10 minut, za nějž se pořadatelé omluví. V literárních kavárnách se nikdy nezačíná dřív než 45 minut po ohlášeném začátku. Aby stihli dorazit i bohémové a bohémky, kteří a které jsou svobodomyslní a svobodomyslné a časem se nenechávají sešněrovat. (Ve skutečnosti dorazí stejně až dvacet minut po odloženém zahájení, někdy v polovině druhého čtení, a hlasitě si objednají zelený čaj. Sypaný. Drcený metličkou. Bez cukru. S dvojitým rumem!)
Konečně v knihovnách mají lidé většinou oblečení, v němž lze bez většího vznícení veřejného zájmu vyjít i na ulici, zatímco v kavárnách a klubech se objevují téměř výhradně dívky v batikovaných šatech, na kterých mají motorkářskou bundu, za uchem sněženku a v nose kruh.
Jedno je však všem těmto prostorám společné, totiž výskyt příslušníka specifického múzického druhu, jímž je matador autorských čtení. Tato bytost je charakterizována řadou obligatorních znaků:
Jedním z nejvýraznějších, podle nějž může matadora identifikovat i mírně poučený laik, je pověst. Na rozdíl od paroží vysoké zvěře nebo zimní srsti lamy, vyskytuje se u matadora autorských čtení pověst celoročně. Je buď dobrá, neb špatná, na tom nezáleží; podstatné je, aby ho nějaká pověst předcházela. Může být například cholerik a házet po lidech skleněné popelníky nebo být vysoce duchovní bytost a komunikovat s anděly. Případně komunikovat s anděly a házet po nich popelníky – tohle lze libovolně kombinovat.
Dále musí být matador veřejných čtení skrytý umělec. Být skrytý umělec je velmi sofistikovaná disciplína. Všichni to o vás musí vědět, ale vy sám to nikomu nesmíte říct, protože jste skromný a protože jste nad své úspěchy povznesený. Někdo to o vás prostě musí – k vaší okázalé nevoli – roznášet.
Vaše umělectví se může manifestovat různými formami. Je třeba dobré, když uspějete v nějaké literární soutěži. Místní je samozřejmě prima, ale okresní je rozhodně lepší. Dětská kategorie je O.K., na letopočty se vás nikdo ptát nebude. A nemusí to být hned první místo, to je doufám jasné. Čestné uznání se Strážnice Marušky Kudeříkové je úplně v pohodě.
Pokud ovšem nejste v žádném ohledu laureát, dá se situace zachránit tím, že máte vydanou knihu. I tohle má samozřejmě určité levely – xeroxovaná, šitá modrou bavlnkou, náklad 20 kusů sice stačí, ale vytištěná na laserové tiskárně s dvěma dráty ve hřbetě aspoň v 50 kusech vás katapultuje rovnou pod vrchol Parnasu. Ten je je pak vyhrazen těm, kdo si k narozkám vybrali ze sporožira pět litrů a nechali si své básně či povídky pod hlavičkou nějakého nakladatelství vydat. Taková kniha má často i tiráž a v ní kolikrát i ISBN. A kdo má ISBN, ten je představitel české literatury, to prostě nikdo neokecá.
Matador autorských čtení každého zná. Ví, kdo kde četl minulý týden a co si o tom má myslet. Ví, kdo bude kde číst příští týden a kdo čte právě teď na druhém konci Prahy, protože v metropoli běží denně aspoň 5 autorských čtení najednou. Čte na nich Mrož, Oplatka a Pozoun, protože literáti nemají jména, jen nicky. Ani matador nemá jméno, a když, tak leda nějaké indiánské, třeba Polabský šaman nebo Vysosanej panák.
Velmi důležité je, aby matador něčím pohrdal – náboženstvím, Amerikou nebo nomenklaturní literaturou. Svoje představení proto pravidelně zahajuje informací o tom, co nemá rád; tento výčet vrcholí tím, že nerad hovoří o sobě. To je velmi dobré entrée k cca dvacetiminutové sebeprezentaci, v té nejdrsnější verzi doprovázené slide shov v PowerPointu.
Optimální formou sebevyjádření je volný verš, který v jeho podání vyžaduje minimum básnické zručnosti a maximum nestoudnosti, obvykle v poměru 1: 8. Každou báseň uvádí zvlášť, popisuje okolnosti jejího vzniku a ve stručnosti vysvětlí, co jí chce říct. Pro ty pomalejší pak ještě jednou obšírněji.
Matador autorských čtení je velmi společenský a všechny ženy líbá; ty, které se dají, líbá na krk. Zevnitř. Své básně jim po produkci všechny ještě jednou na baru vysvětlí. Je přitom zdvořilý a své kolegy, kteří čtou po něm, hlasitě neokřikuje, přestože jeho výklad soustavně narušují z pódia. Spí vždy u některého kolegy básníka nebo básnířky v kuchyni na karimatce; ráno si mobilem vyfotí spící kamarády a bordel na stole a s vtipnými popiskami to dá na net.
Minulý týden jsem v tomhle jel víc, než je pro někoho, kdo má ženu, dvě děti, ojetého renaulta, byt v paneláku a kancelářskou práci, zdrávo. Cítím, že na veřejnou literaturu, neřku-li na umění, jsem už stár. Napříště se tedy těším na viděnou v nějaké knihovně, nejlépe s přáteli ještě staršími než jsem já, kteří vydali víc knížek, než kolik jich kterýkoli matador přečetl, a vše výše řečené dávno nemají zapotřebí. Počítám ale, že to nebude dřív než za půl roku. Až trochu zregeneruju 🙂
Pěkný den, pane Kukale, moc pěkný psaní jste zase napsal.Bezva a moc vtipný!!!
Moc se mi líbí, když dokáže někdo tak dobře a přesně vyjádřit to svý a je mu jedno, jak to má někdo jiný. Víte, já byla jen na tom jediným čtení, tomhle Brejlovým. Chraň pánBůh, ne jako autor,
(k tomu ani není potřeba nic dodat :-)), ale všechno, co bylo předem o tom nastíněný, mě zajímá a ve všem si nakonec udělám úsudek v sobě stejně sama, neboť zas tak moc, po stránce odborný, tomu nerozumím.Mám to jako se vším, buď mě to osloví, nebo mám smůlu..
Nedokážu posoudit prostředí, o němž píšete, jsem holka z vesnice a na všechno nový zase jen napřed “vyvalená čumím”..:-) Víte, já mám v těchto věcech jeden postoj, básně si čtu nejraděj sama, ruší mě přednes, nebo okolí.. Básně jsou pro mne věc s maximální mírou, věc intimní a pak, nestačí mi báseň jen přejít. Vracím se zpět, k veršům, k jejich možným souvislostem, pochopení, na první pohled třeba trochu složitých. Báseň je pro mne, jít krajinou cizího vidění a je nádhera, když ve mně roztaví ty cizí oči to, co já nevidím, nebo naopak, vím, co vidí, a je mi to tolik známý!! Proto nemusím tyhle přednesy, ale je hezký, vidět ty, kdo umí psát, poznat i to, co člověk netuší.. jak jsou možná na venek jiní a liší se jejich psaní od toho, jak na venek působí..Na co si hrají, je odhadnout někdy těžký.. kde je pravda? Ta, co ji dávají sebevědomě na odiv, nebo ta uvnitř? A moje zkušenost je ve všem stejná, většinou ti, co něco umí hodně dobře, ( absolutně v každým oboru a v životě vůbec) jsou skromní a neradi vůbec mluví o tom, co umí .. A že to umí!!!!
Dovolte mi napsat, že si ponechám svý dojmy o tom, co jsem si myslela i já, po tomhle mým prvním a zatím jediným psaní, ale dovolím si jen říct, že jsem byla moc ráda, že jsem na něm poznala osobně právě Vás. Jste přesně takový, jaký jste ve svých moc milých, chytrých a moudrých a hezkých psaních. Myslím, že patříte k těm, kteří nemají navenek co předstírat a na co si hrát. A vaše čtení bylo fajn, civilní a prostý, ale poslouchala jsem jak o život, aby mi neuteklo nic. Už jednou jsem se zde, na Brejlích, zmínila o jedný básni, kterou jste četl v Golemcklubu. Byla krásná a byla bych moc ráda, kdyby ji šlo vypustit 🙂 i sem, na Brejle.
Jsem ráda, že jsem byla na tomhle Brejličkovým čtení, už kvůli setkání s vámi, jste skromný,milý, umíte se chovat pěkně, bylo mi velkou ctí a i potěšením poznat, že někteří básníci jsou pořád ti jemní a citliví, trochu i plaší chlapi, kteří umí ale krásně sbírat ze života med, ale i hořkost a smutek, pro ty, kdo to tak jak oni neumí, ale cítí stejně.
Dík pane Kukale, příště půjdu zas a víte..I když tam budou zase jiní, víte, není to pro mne samozřejmý a snadný, ale ujít si další večer nenechám.. Mějte se krásně a pište víc do Brejlí!!!! A regenerace? nebojím se o vás, čeká nás všechny jaro a sluneční dny.. Děkuji moc, zdraví Vás Pegg
Moc Vám děkuji za tak krásná slova, Peggy, přestože jsem z nich trochu v rozpacích.
I já byl nadšený tím, že Vás osobně poznávám. Překvapený. Okouzlený. Bude mi ctí Vás zase někde (kdekoli, nejen na čtení!) potkat.
S přáním hezkého jara
Petr Kukal
Hezký večer pane Petře, Něco tak moc milého a krásného, jsem neslyšela už hodně, hodně dlouho. Kdybych osobně nepoznala, že jste “čistá duše”, člověk naprosto upřímný, myslela bych si, že je to něco veselýho pro mne k prvnímu dubnu, :- ) ,ale vím, že není a o to víc děkuji. Bylo to moc příjemný setkání a věřím, že bude každý příští, jak píšete, kdekoli. I vy mějte krásné jaro a jen hezký dny..