Začarovaný strom

 

Spolknula mě neproniknutelná tma.
Jen skrze větve, nad vrcholky statných smrků,
probleskoval mrkající měsíc.
Vydal jsem se za ním.
Těla stromů skřípala a vzdychala
jakoby trpící.
Jakoby znala tajemství, co v hloubi duše tíží.
Přistoupil jsem k nejvyššímu ze stromů a objal jej.
“Prozraď mi svou bolest, zdá se, že ji s tebou sdílím.
Stejnou touhu, úprk ke hvězdám,
volání po bezmezné volnosti a lásce,
veliké, jak vesmír.
Vyrvat kořeny a neskácet se na zem
v bezmoci a ztrátě důstojnosti.
Nezhroutit se svojí vlastní vahou.
Pošeptej mi moudrost rostoucího dřeva.
Pověz mi, jak chutná země,
co jsi vysál z mateřského prsu.
Pověz, jak se v tobě voda mění v krev
a mízu, která proudí kmenem vzhůru,
ožívá a zmírá, skrápí tvoje tělo,
stéká po jehličí zpátky k zemi.
Vyprávěj mi o obloze, ke které se vzpíná
veškerá tvá bytost.
O Bohu, jejž vzýváš,
kterého miluješ s korunou hrdě vztyčenou.
Prozraď mi vášeň paprsku jarního slunce,
když tě proniká a živí svojí sílou.
Zazpívej mi píseň větru, který neposlušně rejdí do všech směrů,
vnáší změnu do spálených srdcí a zaprášených mozků.
Je snad jeho hudba smutná,jako balada o časech dávno uplynulých,
nebo rabijácká jako sklenka na kuráž, k zdolání nových úskalí?
Promluv, proboha tě prosím, milovaný strome!
Vždyť přišla k tobě duše, která dokáže ti porozumět.”
Strom dlouze vzdechnul, jak by po dlouhém se vytrhl spánku:
“Dávno oželel jsem přání, které nezasluhovalo naplnění.
Dlouhá léta čerpám sílu k životu jen ze svých kořenů.
Přemýšlím a moje srdce bije v rytmu vzdechů, které nikdo neslyší.
Já zpívám svoji smutnou píseň sám,
bez chvíle souznění a bez akordů.
Toužil jsem se setkat s bláznem, kterému se chvěje hlas.
Vysnil jsem si chvíli, ve které mé tělo splyne s lidskou duší.
Ale po tom dlouhém, bezvýsledném čekání,
jak by moje bolest otupěla, jak by vojsko vzdalo bitvu.
Přestal jsem se těšit, přestal jsem i doufat.
Moje kůra zatvrdla a vytvořila tlustý, neprostupný krunýř.
Moje větve ční tak vysoko, jak by ani nepatřily ke mně.
Ztratil jsem i schopnost radovat se z dění kolem sebe.
Stáhnul jsem se do vnitřku svých letokruhů.
Žiji si ve své rovnováze nerušený život,
plný rozjímání a mlčení za tichých nocí.
Necítím ni bolest ani zklamání.
Jsem starý, na světě jsem leccos viděl, také pochopil.
Rytmicky se kývám z jedné strany na druhou, blížím se k nebi.
A až se jej dotknu, nejvyšší z celého lesa,
budu cítit naplnění, štěstí…”

Napsat komentář