Po dlouhým čase ti píši.
Jak se máš,můj milý?
Já měla včera schůzku
s řečí.
A když jsem šla potom
hodně pozdě spát,
bzučela ve mně
všechna ta krása,
ty verše,
ta slova,
jako jabloň rozkvetlá.
Plná včel a vůně medu.
A slunce ve mně
nepřítečně žhnulo
chutí žít..
Nemám to snadný.
A ty to víš.
Zdi mojí zahrady
za mým domem,
jak zloděj přelízám
a na všech cestách
se plížím
v pocitech provinění.
Když však
v patách
ucítím
první toulavý psy,
zapomínám.
Osudy svýho opuštění,
s nimi
(tak volná!)
po jejich boku sdílím.
Drsnými krajinami
bych chtěla
věčně
jen s nimi mlčet
a nahá jít.
Samotný ženský
je snadný zbloudit
a podle míry jejich zbídačení
nesoudím.
Tak snadno se mýlím!
Kdo je ten dobrý?
A kdo je zlý?
Být osamělý
(třeba i v davu,
nebo i mezi svými)
je však k nevydržení.
Objímám svět
a srdce odemykám,
zamknutý na petlice,
co tolik let,
už rezaví.
Rozvazuji provazy
ze ztuhlý šíje přispůsobení.
Horečka ze štěstí
když do chodidel pálí.
Jak zaprášená zem,
v slunci
čtyřiceti stupňů srpnových
na mrvý vsi.
A v podvečer krvácí
jak podříznuté slunce,
jako šlehnutí
vrbových prutů
do mých spálených zad,
když se vkrádám
do tajemství
ledových království,
kde po mechem porostlýho kamení,
bílá voda
drkotá zuby.
Tam smývám
všechnu bolest.
Od bosých pat
až po nepoučitelný čelo.
Hluboko ve mně,
však pořád leží
něco divně.
Co nikdy nevymyju.
S hrdlem staženým
se vracím domů.
Uklidím.
Uvařím.
Vyperu, vyžehlím.
S mužem se pomiluju.
Zatnu zas zuby
o něco víc
a zrádný slzy
už nikdy zpod víček
nepustím.
To si slibuji!
(spočítám ještě po kolikátý?)
Když můj dům spí,
tuším za okny
osamělý psy.
Stýská se mi.
Po jejich divným bezpečí
v nebezpečí
jejich doprovodu.
O jejich dojemných očích
přemýšlím.
O jejich naději,
o jejich hledání
tepla přítulnýho těla
kde se smí vzájemně
v sobě skrýt
a bojovat za něj
třeba i v předem prohraným boji
s neúprosným lovcem
toulavějch srdcí.
(To je řeč o zradě?)
(O smrti?)
(Já ani nevím…)
Schůzka s řeří,
schůzka se slovem,
schůzka s pokusem
o básnění?!
Je to hloupý?
Je to směšný?
Nesmyslný!
K pohoršení!!!
Ženská co básní po kuchyni!
Když chlap maká
na živobytí!
(No a co?!)
Jo!
Měla jsem včera schůzku s řečí!!!
Bylo to fajn.
Bylo to hezký.
Nikdo se nesmál,
nikdo se neptal.
Nikdo nevyčítal
že si ženský i chlapi,
(aby si v sobě neumřeli)
hrají se slovy.
Nikdo jim nevyčet,
že to jsou prázdný kydy!
Domácí úkoly!
A jak se máš lásko ty?
Nemiluješ mě
takovou jaká jsem,
ale chyběls mi.
(Psáno po návratu z pořadu 1.textfórum u Golema)
Vlak zahoukal
a
rozverná ústa křovin
se
prachem
oplodnila
Zápach
rozpáleného
železa
rozhrnul
okolní vzduch
a
puch
rozvířil
laciné voňavky
přihlížejících
Smích
i
nevole
ochromily
těsnící se hloučky
Kroužky dýmu
z
pohozených cigaret
se kroutily
v groteskním pitvoření
Mžení
přešlo
do deště
Kleště dveří
zacvakly
a
míhající se
krajina
přitáhla zrak
..
Vlak zahoukal
…
Babka v šátku
ošatku
tiskla k hrudi
Budí dojem
nevrlé
hospodyně.
V klíně
stesk dlaní
Mužík
s taškou
a zabalenou kosou
kdysi bosou nohou
šimral
vzrostlou trávu
Hlavu holou
nepočítaně vrásek
Zasek se v pohybu
…
Já u dveří
oči měří
kosu
i
ošatku
látku
opranou na těle
Mám
se skvěle
Bez řečí
se
těším
na
přátelé