Tulák na útěku

Fascinovala mě hradba lesa tajemného pohoří alsaských Vosges.
Popíjel jsem bílé víno z pozdních sklizní, pojídal choucroute.
Díval jsem se na hory, ani daleko a ani blízko.
Stromy se kývaly sem a tam, hučely lákavou píseň o proměnách.
Nikdo neví, nikdo nevěří, leccos se povídá, ale jen tak tlachá.
Zůstane to u skleničky vína.
Prý tam žijí staré megery, co za adventu kují pikle.
Trochu odvahy a flašku v ruce, musím se tam dostat.
Prosekat svou vlastní cestu, čert ví kam.
Proč?
Všichni se mi smáli.
Ptali se a přísně varovali.
Překročíš-li bludný kořen, ztratíš se,už tě nikdo nenalezne.
Dojista se z tebe stane blázen, dříve než se rozední.
Otec můj byl velký sedlák, vinice mu vynášely.
Jako jedinému dědici mi štěstí samo padlo do klína.
Klobás a zelí habaděj, není nač si stěžovat.
Dora po mně hází očima, jen kývnout,
hned by přišla večer ke stohu.
Já však nepřestával myslet na ten les.
Něco mě tam táhne.
Něco na mě čeká,
něco, co mě touží navždy změnit.
Natažený na posteli, jako na skřipci,
oknem mi do pokoje pronikalo světlo měsíce.
Převaloval jsem se z boku na bok a pak ve mně zaržálo.
Skočil jsem na nohy.
A jak jsem vstal, věděl jsem, že se nikdy nesmím vrátit.
Oblékl jsem se, zabalil do rance svíčku, chleba,
obrázek panenky Marie.
Vykradl jsem se tiše dveřmi ven a přešel dvorek.
Když jsem otevíral vrata,
jenom pes, se na mne díval chápavýma očima.
A já mu pokynul, aby zůstal tiše.
Řekl jsem mu: “Však se vrátím.”
Nevěřil mi.
Teplá noc, vzduch kolem voněl vzrušením,
když jsem se brodil trávou.
Skrápěla mé nohy vlahou noční rosou.
Les se tyčil jako hradba přímo přede mnou
a zdál se osudově hrozný.
Hlava moje, vzpírala se, křičela:
“Ty blázne, proč jen pokoušíš své štěstí!
Cesta, která nikam nevede.
Potkáš pytláky, zastřelí tě, budou myslet, že jsi hajný.
Potkáš hajného, zastřelí tě, bude myslet že jsi pytlák!”
Potíral jsem strach a kráčel přímo k lesu.
Stoupal po alsasských stráních
jak bych rozřezával příkrov noci.
Náhle octl jsem se na okraji hvozdu.
Uvnitř mne se ozvalo:
“Otoč se, otoč se, otoč se!”
Toužil jsem se otočit,
naposled uvidět své rodné údolí a stráně vyšívané vinicemi.
Řeku, ve které se zrcadlila moje minulost, horizont mého mládí.
Spatřit vše jen ještě jednou naposledy, slyšet volání své země,
ostré, jako němé výčitky milujících rodičů.
“To všechno pro tebe, pro tebe, pro tebe!”
Bolelo mě u srdce,
zatnul jsem zuby a zatvrdil se.
“Ne, to všechno není pro mne.
To vše tu bude trvat nadále i beze mne.
Já půjdu dál a vylezu až na nejvyšší vrchol,
ze kterého místo jediného údolí spatřím celý svět.
A pak si řeknu:
“Tohle vše je pro mne.
Já jsem člověk.
Člověk, který žije v tomto světě,
pro který byl stvořen.”
Neotočil jsem se.
Zůstal věrný
sobě samému
a vkročil
do černého lesa.

Napsat komentář