Já vim, že ho Adéla nějak moc extra nezajímá. Vim, že teď myslí spíš na to, jestli zasejc nemám podprsenku. Jasně, že nemám. Poněvadž je jak svěrací kazajka. Nevim, jestli každá má ten pocit. Některá je třeba ráda, že se jí zvednou, že najednou, jak mávnutim kouzelnýho proutku, dělaj dvojky dojem trojek. (Jo, děvenky, to ste si teda pomohly.) No a babička mi řikala: ,,To musíš nosit nebo budeš mít ve čtyřiceti prsa až na břiše!“ Ve čtyřiceti! To už bude stejnak jedno. Mužský budou pasé, mládí v hajzlu…, a plný brejle dotěrných vzpomínek.
Zkrátka podprdu nemám jako dycky. Fakt nevim, proč mi tam furt usilovně civí. Jako kdyby mě neznal. Kdyby se rovnou zeptal, klíďo bych to hned vypálila: ,,To víš, že sou na volno, vytáčí mě pocit nesvobody a psychiatři.“ Ale je jasný, že se nezeptá. Bude radši mlet o bejvalý ženě, o frmolu v práci a přitom mit v hlavě jen moje poprsí. Sou všechny chlapi tak nenápadně pokrytecký? Kdyby projevil sebemenší zájem o Adélu, sakra!
Já vim, že ho Adéla krká. Vyprávěla sem mu o ní už tisíckrát. Ale nemusela bych. Kdyby ji vzal na vědomí hned zkraje, netrápila bych ho dál popisama, líčeníma, emocíma, cítama a naléhavostí. Jasně, sou zástupy takovejch jako je ona. Potkáváme je denně na ulici, jezdíme s nima tramvajema, dejcháme jim za krk ve frontě na hambáče. Jedna jak druhá, skoro. Adély jak na běžícim pásu. Proč by ho zrovna ona měla vyhodit z klidu? Proč by zrovna kvůli ní měl opustit nářek nad bejvalkou, uzávěrku v práci a pohodu večerních zpráv? Kvůli mně přece! Kvůli mejm neposednejm kozičkám. Protože bych za Adélu dejchala a šíleně bych si přála, aby ji pochopil. Aby s ní měl soucit, aby si jí oblíbil a aby ji měl přese všechno rád.
Máme už třetí (nebo čtvrtý?) pivo. Pán se kasá, jak je v nakladatelství nepostradatelnej. Znám to zpaměti. Čili vypínám. Na poradě ten řek to a tamten ono, a všichni čekali na verdikt pana nejdůležitějšího. Libuje si v podobnejch situacích. Dobře ví, že i já teď čekám. Třesu se, jak se, a zda vůbec, vyjádří k Adéle. Zabejval se s ní vůbec? ,,Práskačku nemám,“ utnu líčení o jeho podřízenejch – imbecilech, ,,víš, že si na to nepotrpim.“ Snaží se hrát, že znejistěl. ,,Na to jsem se tě vůbec neptal.“ ,,No, ale já ti to prostě řikám.“ Snad si myslí, že už mám dost. Další pivko už se mi třebas bude snažit odepřít. Ale pozor! Teprva teď mě to naše komický setkání začíná bavit!
Vyposlechnu si ještě, jak mu jeho bejvalá nerozuměla, jak ho nedocenila a ani ta předbejvalá a ta první, jak vůbec prahla jen po sedačce, stěně a pochvale za každodenní teplou večeři. ,,No jo,“ podívá se mi Hynek zblízka do očí, až je to nepříjemný, ,,no jo, ale co moje duše?“ Praskla, vyfoukla se, ztratila se, chtěla bych odpovědět. Ale proč? ,,Ani jedna nemyslela na moji duši.“ ,,A ty?,“ zaútočím, i když mě to ani za mák nezajímá. ,,Já?,“ zarazí se, ,,já tím trpěl jako kůň, byl jsem zklamanej, že člověk, kterýmu důvěřuju se najednou natvrdo vrhne na bábovku na neděli, utřenej prach a leštění broušenejch sklenic, z kterých jsme nikdy nepili.“ ,,Jak ty ses zajímal o jejich duši?“ Na to odpověď nemá. Nemá, ale hledá.
,,Vždycky, fakt vždycky!“ zdůrazňuje Hynek, ,,jsem se snažil nosit domu slušný prachy, aby bylo na ty broušený nesmysly, šminky a teplý večeře. A když řikám slušný prachy, myslim tim slušný! To je málo?“ Debata ve slepý uličce. ,,Co řikáš Adéle?,“ připomenu, proč sme vlastně tady (aspoň já), a na čem mi záleží daleko víc než na jeho zkrachovalejch manželstvích a přiopilym chtíči. ,,Hele,“ zahuhlá otráveně, ,,hele, s tou tvojí Adélou, já fakt nevím. Není to jen tak.“ ,,Přiznej rovnou, že ses na ni vykašlal.“ ,,Ale jo,“ řekne nepřesvědčivě, ,,věnoval jsem tomu víc času než si to zasloužilo. Jenom kvůli tobě.“ Ach, ta oběť! Mám kvůli tomu roztáhnout nohy hned nebo to počká? ,,Klidně to přiznej, že ses na Adélu vyfkláknul,“ zvýšim hlas a štamgasti u výčepu sou okamžitě v pozoru. Hynek mě pohladí po vlasech. Jakoby otcovsky, jakoby s falešnym soucitem. Zatváří se srdcebolně. ,,Křivdíš mi.“ No jo, jemu přece ženský dycky jen ubližujou.
Neřikám, že by Adéla byla trhák, něco, co ještě svět nespatřil a co by zahejbalo masama. Ale snad se aspoň on, do prčic, mohl do Adély maličko vžít. I když je chlap. A nebo právě proto. A mohl a měl to prosadit přinejmenším do nějakýho idiotskýho sborníku začínajících autorů. Když už je v tom velenakladatelství, ne? ,,Hynku,“ snažim se mluvit důrazně a věcně, ,,seš si přece od začátku vědom, jak mi na Adéle záleží!“ Přehrabuje se v peněžence. Jako jestli si můžem ještě něco dát? Jako jestli ho nezruinuju? Už dávno sem si všimla, že je docela skrblík. Nebo kontroluje ústřižky složenek od alimentů na kluka, kterýho už dva roky neviděl?
Adéla je svým způsobem pitomá. Uznávám. Svým způsobem jako každá ženská. (Pokud je fakt ženská.) Adéla není první ani poslední, která uvěřila. Lichotkám, kecum o lásce a o růžovoučký budoucnosti. Proč by měly bejt kecy, že někoho rajcuju, že by za mě dejchal a snesl mi modrý z nebe? Proč by na tom aspoň špetička…? Proč by to pro mě…? Proč by to jednou nemohlo vyjít? Mě, vám nebo Adéle? Adéla se odhodlala nýst pro lásku všechnu tíhu světa, naučit se od babičky vařit kyselo a udržovat si figuru. I za cenu, že se vzdá křehoučkejch větrníků, smetanový zmrzliny a buchtiček se šodó. Každej večer usínat spolu v objetí! (Teda do chvíle než jí řek: ,,Nech toho, nemůžu usnout, dyž mě někdo furt takhle šimrá.“) Adéla je prostě svým způsobem ženská. Bohužel. (Nebo naštěstí.)
Když přišla celá promoklá z nákupu lahůdek a mlsek, práskla taškama, zatvářila se tajemně a řekla: ,,Uděláme si pěknej večer.“ Zatvářil se sice kysele, ale nahlas neprotestoval. Neodradilo jí to. Ani to, že má na kost promrzlý prsty u nohou. Ženský sou přebornice v tom, jak vyrábět příjemnou atmosféru. Příjemná kulisa pro příjemný zprávy. ,,Co nevidět, budeme tři.“ Chvilku dělal, že jí nepochopil. Jenže totálního debila nemohl dělat věčnost. Potom jí ani nezahřál prokřehlý nohy, ani jí nedal pusu a dokonce mu přestaly chutnat i chlebíčky, který dovalila. Zamumla: ,,Jsem unavenej, promluvíme si ráno.“ A šel jako spát. A nechal Adélu čumět do plamínku svíčky a přemejšlet o tom, jestli její první děťátko bude chlapeček nebo holčička a jak to ve svejch osmnácti zvládně. Jenže o tom Adéla vůbec nedumala. Držela se zuby nehty, aby se vůbec toho rána, kdy si jako pohovořej dožila.
Dožila se. I ten škvrňous v ní, kterej se možná podvědomě těšil, že ho fotřík jednou vezme na hokej, sveze v kabině náklaďáku a z legrace s ním bude boxovat jako chlap s chlapem. Oba se dožili toho rána, kdy skorootec blekotal, že nečekal, že to všechno dojde tak daleko. Že vnímal Adélu jako epizodu, jako hru, ale nikdy jako partnerku pro život. Kdy vyklopil Adéle, že v duchu si vždycky říkal: Bože, jak je to mládě naivní, jak nevkusný kabely s sebou věčně tahá, a jak směšně se češe a snaží se vypadat dospěle. Že si řikal, že v posteli na ní nemá ani stará zkušená kurva, to už si nechal pro sebe. ,,Když se na to necejtíš, sory. Sory, že sem ti vstoupila do života. Naši nás na holičkách nenechaj,“ uzavřela to Adéla a práskla dveřma.
Jenže ,,její“ je na holičkách úplně klidně nechali. Úplně klidně s úplnym pocitem, že to s ní myslej dobře. Hartusili, že jak se vlezou všichni s miminem do panelákovýho bytu, jak uživí krk navíc, jak si asi Adéla představuje roli matky? Jak asi? Nepředstavuje si. Žbrblali, že neví, do čeho jde, že neprocestovala půlku zeměkoule, není zvyklá bejt celý dny a noci v pohotovosti, nebude umět jednou děcku vysvětlit, proč nemá tátu. Nakonec přišla palba otázek: ,,Víš, kolik dneska stojej plíny? Víš, kolik ti bude ten hajzl platit? Kolik let se o tebe a o ,,to“ budeme muset starat než se postavíš na vlastní nohy?“
Adéla cpala doktorovi pohádku o tom, že si dítě opravdu nemůže nechat. Že otěhotněla za dost podivných okolností, že si není jistá, jestli by dítě bylo v pořádku…jestli by se dokázala postarat…Bude sama… Je to dostatečnej důvod pro… vraždu? A přitom se jí nikdo na nic neptal. Chtěli jen, aby podepsala, aby byla srozuměna s rizikem a aby zaplatila. Fest.
Nemocniční mašinerii opustila vlastně po chvilce. Po pár hodinách, který se zdály chvilkou, protože je prospala. Zalhala, že má zajištěnej odvoz a pyšně odešla. Pyšná na to, jak si s tím vším poradila i bez něho, i bez rodičů. Problém je pryč a ani to nebolelo. Ještě s erární vložkou mezi nohama usedla v parku na lavičku. Pozorovala mraky, holuby a nějakýho chlapíka s hodně ostrym psem. A tak tam seděla, ta Adéla s nemožně nevkusnou kabelou na klíně a účesem na blbečka. Seděla tam jako by nic. Nic!, přestože z ní ráno vyškrabali život.
Hynek strčil peněženku do náprsní kapsy a zvadle se mě zeptal: ,, Dáme si ještě něco?“ ,,Jak chceš,“ pokrčila sem ramenama. ,,Mohli bysme jít ke mně?,“ zkouší to. No, zkouší, bylo to jasný od chvíle, kdy sme si toho spicha domluvili. ,,A Adéla?“ Odmlčí se a začně koukat z okna. ,,Ta tvoje Adéla!,“ řekne vztekle a ironicky. ,,Ta moje Adéla prochází něčim horšim než peklem!,“ zase už mám náběh na jekot. ,,Ta tvoje Adéla,“ řekne arogantně on, ,,je prostě jenom připitomělá slepice, která si neuměla dát bacha. To má někoho nadchnout? Nebo inspirovat? Zajímat? Nebo co?“ ,,otázka života a smrti není silný téma?,“ ptám se já.
,,Hele,“ ušklíbne se Hynek, ,,ty nemáš ani nadhled, ani literární nebo nakladatelskou zkušenost. Tý tvý Adéle prostě chybí děj, akce, negraduje to, absolutně to postrádá pointu!“ Ještě chvíli mlel něco o hloupý husičce a banalitě a o neatraktivnosti tématu a nevybroušenosti jazyka. Prostě blabla dokola. Šlo to ke mně jen zdálky. Vychutnávala sem si poslední pivo před odchodem k němu do bytu. Do bytu, z kterýho odešlo už několik žen a mihla se jím spousta milenek. Do bytu pana inteligentního, s plnejma policema slovníků, klasiků a šanonů s publikovanejma článkama. Miloval se se mnou jakoby se zájmem. Ani náhodou to negradovalo a absolutně to postrádalo pointu. A moje povídka o Adéle dodnes trčí v jeho psacim stole v poslednim šupleti na dně.
