Tak, jak to bolí

Tak moc jsi uvadal
a já to neviděla.
Tvá duše.
Tvý ruce,
tělo,
hlava,
nohy!
Nemoh jsi táhnout
všechnu tu tíhu
už sám dál.
A já
pořád neviděla,
že má láska
tě už 
tolik dusí.

Tak promiň
lásko,
promiň!
Díky.
Díky za cokoliv.
Než se mi
jako svobodnej pták
na obzoru
ztratíš.
Vzhůru leť!
Už zase sám.
Žij lásko!
Líp.
Než já si to
představit umím.
Už nechci,
aby ses cítil
se mnou svázaný.
I když to tolik,
tolik bolí!
Víc,
než si to představit umíš.
Nelítaj ptáci při zemi,
ve který sama
až po krk vězím.
A tak se lásko nadechni!
Vím,
že tvůj život
už zase
bolí.
Bezvětřím.
Leť vzhůru
a promiň,
že jsem ti chtěla
být blíž a blíž.
Sám sobě
nejlíp rozumíš.
Mý srdce
uvězněný v těle,
neúrodný
suchem zkornatělý
oplocený zemi,
tebou lásko,
tebou
a každým ránem
bolí!
(Dík za tu bolest,
než bude mrtvý.)
Jak bys moh
v tý zemi neúrodný,
ještě i ty
z jejího prázdna žít!
Bylo to bláhový…!

V dálce obzorů
se mi dávno
(můj nejmilejší)
(a já to neviděla,
tak promiň)
už ztrácíš.
Tak odpusť lásko,
je to tak dobře,
že mě z těch
výšek
už nevidíš

Napsat komentář