Stín do vlny vetká tíhu ulehčení

Stín do vlny vetká tíhu ulehčení,
dým a s ním i špetka žáru dráždí čenich
hor, kde něco k snědku víra neobstará,
pláň všech padlých svědků (jenom bezmoc stará)
kreslí oči na rám příčin bez důsledků

Pláč, co z ledu zazní, když ho neosuší,
lká v krvavé lázni nicot bez ovzduší.
Svit zaniklých světel jenom připomíná,
jak si člověk plete, co jsou prach a hlína,
z nichž vše pošlé vzlíná v rozum, který hněte

Tím, že něco zaspí, v sobě neprobudí
ikskrát sjeté náspy v rozbušené hrudi,
být či nebýt není dávno k zamyšlení,
existence zhaslé hvězdy na myš cení
to své věčné nashle volby bez vězení…

Komentáře

  1. Holzelova napsal(a)

    To je úžasná pocta velehorám… a i lidem, co zde žijí… a taky zde cítm bodnutí vůči rozpínavému a nedemokratickému režimu… ano, vše v jednom tyglíku chytře a sugestivně zabalené… dokážeš se dostat “pod kůži” a oslovit… a také dokážeš v poezii zachytit to prvotní i sekundární, tedy literární formu i myšlenku v ní obsaženou…

Napsat komentář