Sex on the Beach (Vánoční povídka)

   Sestra nemá Posledního kovboje ráda. Nesnáší ho. Za to, že ji nutí dělat věci, kterým se chce vyhnout. Za to, že jí nutí žárlit, tím hůř, že vlastně paranoidně, na všechny a žádnou. Za to, že údajně lže i pohledem, Za to, že všecko přitom vypadá tak přirozeně. Za to…Za to. Za to všecko.

Je na rodinné oslavě.

–          Jak jsme v Bulharsku jedli ty mušle, pokračuje. Byly pěkně hnusný, syrový, dodá .

–          Ale teď, maminko, ale teď…, vztyčí Bratr prst směrem k Babičce-oslavenkyni.

–          …se dají koupit i v Tescu, dokončí švagrová.

–          Dneska jsem je házel na pánvičku, zase Bratr..

–          Hodíš je do horkého oleje a oni se otevřou, dodá jeho žena.

Nesnáší Posledního kovboje. Ale ještě víc nechce Sestra debatu o nějakých mušlích. Ani neví, že jsou někde ke koupi. I kdyby věděla, neměla by to na to.

– Nejsou tak drahý, řekne Bratr . Čte jí myšlenky.

   Stejně by na ně neměla chuť. Trauma z Bulharska je silné i po letech.

Hovor se stočí na vánoční recepty.

–          Kde se takový dítě v rodině vzalo?, kývne Babička-oslavenkyně napůl obdivně na  Vnučku na druhém konci stolu.

–          Přece víte, vykládala právě každému, kdo byl ochoten poslouchat, – jak se ráda se oblíkám, a kdybych měla děti, stály by mě peníze na to oblečení. Jo a ty, kývla na Bratrance vedle sebe, – když budeš dodržovat nějaký hygienický zásady, jak říkal náš táta, viď tati, zaútočila, – tak bys mohl už sbalit nějakou holku.

Takhle ta drzá holka, ten rozmazlenej fracek, mluvit nebude. Pozdě. Neteř mezitím ťala do živého: –  Stejně seš tak hodnej jen proto, žes ještě nikoho neměl, řekla vítězoslavně.

„S vodou připlavala“, napadla Sestru odpověď na původní otázku. Toho, kdo rád ubližuje, musela leda přinést voda.

   Bratr poručil druhou večeři.

Babička-oslavenkyně to nepochopila a vstala.

–          Tak děti, obrátila se ke stolu plnému plnoletých lidí, – budeme pomalu končit.

–          Sedni si, maminko, usměrnil jí Bratr.

–          Já jenom, že je pozdě.

–          Sedni si, maminko, my tě vezmeme autem.

–          Kdepak, to já dojdu, mluvila čerstvá osmdesátnice o zhruba třech kilometrech lesem a nocí, – jsem tam šubydup. Chybělo jen „Snad si nebudete dělat škodu“.

Hovor zase splynul v  kulisu. Ponořila se do Sex on the Beach a po prvním koktajlu si dala druhý. Mňamka. A Cuba libre. No pasarán!

   Konečně došlo na placení. Co byli v hospodě, začal padat sníh a namrzlo. Žádný loučení se nekonalo. Než vyšla ven, jedno auto odfičelo s Babičkou-oslavenkyní, druhé se zbytkem společnosti, i tím dítětem, co připlavalo asi po vodě.

   Na ní místo nezbylo,ani s tím nepočítala, je dobrý mít nějaký jistoty. Aspoň jí ukázali zkratku na vlak.

  Mohla být chvíli sama a myslet na to, jak nesnáší Posledního kovboje.. Jenže po pár desítkách metrů měla nohy jako v moři. Co jinýho  mohla čekat? Co jinýho než děravý boty se dá čekat od někoho, kdo ani neví, jaký škeble mají v Tescu?

   Nádraží nebylo naštěstí daleko. Čekala na vlak a plula na vlnách Sexu na pláži, možná tý bulharský tenkrát.

–          Pojďte se ohřát, výpravčí otevřel dveře kanceláře. Docela pěknej, typ, co mu sluší uniforma.

   Neměl šanci, možná příště. Byl v pořadí.

   Po pláži se dalo dojít k jedinýmu cíli. Navíc byl při cestě.

Zatímco v zadní části vagonu řvali ty dvě stanice kaliči, co jeli dobýt Prahu,

v  baru kousek od nádraží bylo teplo a zakouřeno. Zelená lampička na pultě a obrázek kočky mezi sklenicemi.

– Co si dáš?, přivítal jí Poslední kovboj.

-Sex. On the Beach, řekla schválně provokativně. – Ne, počkej, to je sranda, ten jsem měla.

–          Jakej byl?, zeptal se stejným způsobem a oči mu zasvítily jako modrý reflektory. Lže, údajně ti lže každým pohledem, připomněla si. K zešílení.

–          Mám pro tebe návrh. Chceš mi dát něco hezkýho k Vánocům?, zeptala se schválně tak nějak…

Pokrčil rameny: – Víš, jak na tom jsem. Ale…jedlas někdy mušle? Mohl bych ti udělat. Mají je v Tescu.

Po bulharský pláži se šlo k jedinýmu cíli.

–          To ne. Děkuju. Jedla jsem. Chci…něco jinýho. Mám pro tebe brigádu. Jednorázovku…

Pochopil. Někdy si rozuměli i beze slov.

–          To myslíš vážně? Oči jako modrý reflektory.

Něco se změnilo.

– Tak jo. Nebudeš první, ani poslední, která mi zaplatila, řekl Poslední kovboj.

–          Vykouřím ti ho. Chci to.

Jemně jí odstrčil hlavu. – Ne, řekl rozhodně.

–          Dám víc, nabídla.

Něco se navždycky změnilo.

Než se k němu znovu naklonila, natáhla se a popaměti pustila přehrávač.

Bylo to slyšet až na chodbu.

nešli jsme na mši nechali klíče ve dveřích
touhy a sliby se maj’ plnit o Vánocích

…Občas tě potkám řeknem si stěží pár vět

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Dole v chodbě bouchly dveře. Ten barák se nikdy nezamykal.

Bylo to krásný a jako dřív. Poslední kovboj jí hladil po rameni. Když zazvonil zvonek, šla jen neochotně otevřít.

– To je k Vánocům zas pro tebe, řekl za ní Poslední kovboj, a anglicky pozval toho na prahu dál. – Chtělas přece sex s černochem. Tohle je Luigi, kámoš.

– To bylo z legrace.

Oči jako modrý reflektory jí zasvítily zblízka do tváře. Vzal jí za ramena a jemně vedl k rozestlané posteli. Nezmohla se na odpor.

– Drž se, bella bellissima, popřál Plaváček. – Budeš chtít při tom vyfotit?

/27.listopadu 2010, 15*40, sobota. Den, kdy nešly kompy. Alešovi?/

Komentáře

  1. Peggy napsal(a)

    Hezké odpoledne Zoro, kolikrát píšeme díky… ale tentokrát bych chtěla, aby to mé díky v mém komentáři, pod vaší povídkou bylo veliké a hodně nahlas, protože ho cítím o mnoho víc, než jindy.. Četla jsem znovu a znovu, poprvé od prvních řádků se zatajeným dechem.. až do konce.. uvnitř sevřenou duši úžasem.. obdivem.Bylo to silný psaní.. nebudu rozvádět, bylo by to k ničemu a pak, nesnářím sama ,když mi někdo pitvá mý psaní..
    Jste fakt moc dobrá, tahle povídka byl opravdový zásah, jedna z nejlepších, co jsem z našich krajin českých :-),v poslední době četla. Tak ještě jednou dík a netrpělivě budu čekat na další psaní, jehož autorem bude Zora Ši… 🙂

Napsat komentář