Po stopách

 

 Jdu po stopách, jež dávno vymizely,

dvě hvězdy z mandlí a uhašený třpyt,

je potopa – a po ní světy zely

prázdnem, jež halí tmou malý perseid…

 Tam za dráty se tísní malé cely,

snad z nich šlo vyjít, plyn stěnám dali pít,

stín za vraty se krade na parcely,

kde vlci vyjí – a nikdo není syt…

 Tam v střepinách, v nichž číst se naučili

ti věčně padlí, co stále touží žít,

sní nevina, že hřích není tak čilý.

I s obinadly dál sklízí klasy žit…

 Spal v poduškách, však potom stlal si dlažbou,

kdo tohle věří, když není stále bit?

Být cizí, v tmách, být stokrát sražen pažbou

u vlastních dveří, kde čekal domov, byt…

 Kdo pohladí? Dlaně už rozpraskaly,

a nikdo není, kdo zas začal sít,

rty ochladí v mrazech dech puklé skály,

eroze změní i nejostřejší štít,

lže kamení, že už ho nezašlapou.

Svět není jiný, co bral, zas může vzít,

to pramení z toho, že všichni tápou,

rez do drezíny se vryla řetězy,

a na zemi se pekla rozpoutala,

kdo pravdu soudí? A kdo ji kdy směl mít,

až v zázemích, jež smršť hned rozfoukala,

 život zas proudí – pak snad půjde

                                                           snít…

Napsat komentář