Vypnul rádio. Vrátil se utáhnout kohoutek, aby voda nekapala. Příští týden ho už určitě spraví. Vyšel do nedělního odpoledne.
Hodil bundu na zadní sedadlo. Vzal si tu starou, zimní. Je pořád ještě ve vzduchu cítit zima. Příští týden ji ale určitě, už zanese do čistírny. Jen kdyby si vzpomněl, kam dal tu jarní. Nevadí, příští týden se po ní podívá.
Otočil klíčem od zapalování. Pustil rádio. Byl jedním z těch ostatních na silnici.
Obutá už v botech, se vrátila do pokoje. Zapomněla vypnout od rána zapnutou televizi. V duchu si myslela něco o její nesmrtelnosti.
Muž otočil klíčem od venkovních dveří. Výtah zastavil v přízemí. „Počkej chvilku prosím, vynesu ještě smetí k popelnicím.“ „Dělej, počkám v autě.“ Nesla zbytky z vaření nedělního obědu v igelitovým pytlíku, jako by to byly její vlastní. Alespoň jí to tak vždycky připadalo. Dnes ale zbylo na víc, než z obědu. Nedělní odpoledne bylo teprve před ní. Těšila se.
Zaparkoval u první, větší benzínky. Venku foukal mrazivý vítr. Slunce ale už svítilo na plný plyn. Koupil si včerejší, sobotní noviny.Ty co si koupil včera, ještě ani nepřečetl. Otevřel si večer láhev portskýho, co mu před týdnem přivezl syn a po dvou sklenkách usnul. Úplně vytuhnul. Bylo toho za celý týden moc.
Kelímek s kávou z automatu, si odnesl ven, ke stolku na parkovišti. Rád tak sedával. Koukal po autech a po lidech. Na nic nemyslel a jen tak civěl. Čistilo mu to hlavu.
Jen tak seděl. V rozepnutý bundě, co volala po čistírně a díval se kolem. Upíjel levný kafe. Levný kafe mu nevadilo. Mělo svý kouzlo. Horší bylo, upíjet hořký osamění. Napadlo ho, že tyhle bezcílný neděle na benzínkách, už nějak dlouho trvají. A pořád ne a ne skončit. Jako by se sami do sebe zamilovaly.
Jen tak seděl. Kam si zajedu? Nechtělo se mu však přemýšlet ani nad tím. Je to stejně jedno!
K vedlejšímu stolku, přiběhly dvě děti. Plácly sebou na stůl a nadšeně ječely : „Mamííííí, mamíííí! Pojď sem! Tadýýýýý! Tu je to nejlepší!“ Taky si myslím, říkal si v duchu, když pozoroval blížící se, skvělou, macatou prdelku, narvanou v maličkým kousku džínoviny. Jako by plula po parketu, tanečním krokem. Sebevědomá, jako živoucí reklama na početí. Za ní se vykolébal majetnický taťka superman v černých, slunečních brýlích. Také on překypoval sebevědomím a rovněž on, mohl zastat v hlavní roli v pověření na úspěšné oplodnění. „Miláčku, miláčku, zlatíčko, tady jsme!!!“ Ječela madona a děti pištěly, jak vypuštěný myši, svý nepřehlédnutelný – tatíííííííí!!!!
„Ufff, doprdele, tak tohle tedy ne! To fakt nemusím!“ V duchu oželel příjemný pohled na dobře tvarovanou, ale zadanou prdelku a znechuceně zmuchlal v dlani kelímek. Zbytek kávy, obloukem vystřelil vzhůru. Mokrý límec košile, nepříjemně zastudil pod krkem. Taťka zlatíčko, se projevil jako skutečné, velkorysé zlatíčko a bleskově vytáhl z balíčku na stole zvlhčený ubrousek, připravený pravděpodobně navšemyslící madonou pro děti. „To nic, to se stane“, prohodil suše superman a podal mu ubrousek, bez hnutí jediného svalu v obličeji. Skoro by se zdálo, že je na tyhle trapasy vyškolený.
„Dik“, poděkoval a cestou k autu, si utíral do ubrousku polepené ruce a mokré, tmavé skvrny na bundě. „Tak už do tý čistírny musím, i kdybych nechtěl“, pomyslel si a otázky zvědavých myšek, se konečně ztrácely a vzdalovaly. „ Tatííííí? Proč se ten pán políííl? A tatíííí? Proč jsi mu dal TEN NÁŠ ubrousek?“
„Proboha, kde jsi?“ „Taková věčnost! To jsi s tím smetím byla snad v Kobylisích!“ Neodpověděla. Neřekla nic. Skoro něžně, vložil klíč do zapalování a ještě s větší něhou, jím otočil. Pustil rádio. Byli jedni z těch na silnici, o kterých ti ostatní neví nic. Byli jedni z nich.
Zastavil před zámeckým parkem. Za jeho branou bylo ticho a hojivý klid. To bylo přesně to, co po tom kouzelnickým představení pro děti potřeboval. Pomalu stoupal po pěšině vzhůru a vnímal krásu nadýchaného koberce, z loňského spadaného, červenohnědého, zvlhlého listí. Leželo mezi kmeny stromů, jako rozprostřená, dívčí sukně do tanečních. Vnímal každý šelest, který způsobil závan větru, nebo rozpustilí ptáci, kteří sklouzli z korun stromů. Cítil jistý napětí, takový jaký je cítit, když vnímáš ženu. Její vůni, dech, pohyby.
Drobný štěrk a písek, mu křupal a skřípal pod nohama. Ty boty bych měl taky už vyhodit. Jak je mám vlastně dlouho? Ale doteď byly dobrý. Dlouho. Příští týden se mrknu po jiných.
V duchu se ještě pousmál. Příští týden! Všechno má AŽ příští týden! A tolik roků!
Najednou si uvědomil, že už není sám. Zaslechl rytmus kroků. Byli dva. Šli přímo proti němu. Z kopce dolů. Mlčeli. On hleděl někam do korun stromů, do větví a ona šla se skloněnou hlavou k zemi. Dívala se pod nohy na pěšinu.
Nezajímali ho. Neměl rád tyhle spořádaný, nedělní dvojice. Do parku šel jen tak, bez důvodu. A aby zabil čas. Tyhle nedělní odpoledne už byly svou podstatou na zabití. Tihle dva tu jsou asi z jinejch důvodů. Zná tyhle typy, mívají všechno většinou předem naplánovaný. Z nějakejch ušlechtilejch důvodů. Něco jako prohlídka kulturních památek, nebo jen odfajfkování kousku krajiny na mapě. Tam jsme byli, tam to také známe…! Brrr…Obrátil se rychle směrem k odřené, informační tabuli, na které by už ani grafoman nic nepřečetl. S předstíraným zájmem si začal prohlížet nečitelný text a zbytky obrázků. Až přejdou, půjde dál. Přesto se cítil jako vysvlečený. Jakoby z něho čpěla na dálku jeho osamělost. Cítil vztek sám na sebe.
Zahlédla ho hned nahoře, než scházeli z kopce. Když zdvihl hlavu a uviděl je, sklonila pohled k zemi. Byl vlastně dnes první a jediný,
koho tu dnes potkali. Jak je uviděl, obrátil se k tabuli u pěšiny a dělal, že v ní čte. Připadlo jí to milé. Být v jeho situaci, byla si jistá, že by udělala totéž. Mohl být však klidný. Sama se nikdy nedívala osamělým lidem do tváře. Připadali jí zranitelní a pohled do jejich tváře, se jí zdál od těch, kteří sami nebyli, nefér. Jakoby z té většiny, vycházela nějaká skrytá pýcha. Něco neurčitého, co nedokázala přesně pojmenovat, něco, podobné převaze nad tím, kdo je sám.
Dělil ji od něj už jen okamžik. Byli od sebe tak možná na dva dětské kroky. Stačilo vyndat ruku z kapsy a dotkla by se jeho paže. Představa jeho teplé, měkké dlaně, kterou měl zasunutou také v kapse, v ní rozlil příjemný pocit přítulnosti a něhy. Nepřemýšlela kde se tahle pošetilá a náhlá myšlenka vzala. Zkrátka, byla na světě. Její pohled se zastavil na jakési tmavé skvrně, už tak trochu ušmudlané bundy a pak zdvihla hlavu a odhrnula rukou neposlušný pramen vlasů, který jí spadl z čela do tváře. Podívala se mu zpříma do očí. Teplá a barva čokolády ji zalila sladkým smutkem. Jeho oči byly lesní tůně. Slunce uvadajícího dne, slunce, které zapadá a tím otevírá noc, ve které čeká vždycky bezpečí, jistota a láska. Bezvýhradně a jistě. Jeho oči byly tmavé a plaché, jako oči laně. Nedokázaly však skrýt ani hlad.
Ucítila dno prázdné jámy, tam, kde ještě donedávna leželo i její celé, šťastné srdce. Kde ho dnes už není, zase ani půl. Projela jí prudká bolest. Dotek. Dotek osamělosti, které porozumí jen ten, kdo ji zná. Kdo ji nosí, možná pro jiné, pořád skrytou, uvnitř sebe.
Jakoby se srazily vlaky. Ucítil její vůni. Okamžik, kdy se jeho pohled odtrhl od nečitelných písmen a setkal se s jejíma přimhouřenýma očima, ve kterých se nedala skrýt jistá prázdnota a poražení. Zahlédl v nich třpytící se slunce a odraz pořád ještě ne dost blankytného nebe. Odhrnula si rukou pramen vlasů z čela. Něco divného a nepříjemně neznámého, mu sevřelo hruď. Přecházela kolem něj. Byla blízko. Tak blízko, že stačilo vytáhnout ruku z kapsy, natáhnout ji a letmo se jí dotknout. Co by se stalo potom? Ten okamžik byl neviditelný a neslyšný. A přece ho slyšel. Zněl, jako když praská zem pod nohama, jako když puká ta nejvíc tvrdá slupka, jako když sjede blesk z mírumilovného nebe. Na osudový okamžiky nevěřil nikdy. Nikdy se s ničím tak praštěným nesetkal.
Přešla kolem. Stál dál na kraji cesty. Osudový okamžik je možná jen tehdy, když do tebe nějaký kreten narazí na dálnici.
A přece se něco divného s ním dělo. Věděl to. Bezvýznamný okamžik. Nevěl co s tím. Nějak ho uvnitř zabolelo. Něco se v něm seklo. Doprdele, co to je? Pomyslel na infarkt a přišlo mu to, i přes tu absurdnost a nepochopitelnost, všechno i trochu směšný. Kolik tak potkal už ženskejch, kolikrát se úsměvem s nimi seznámil! Kolik úsměvů zná a kolik všech už prožil. Až třeba do úplnýho konce! A bylo v nich všechno, co mezi chlapem a ženskou ještě vůbec možný je. Sympatie, nevinnost, radost, štěstí, výzva, rozkoš, slast, naděje, smutek, touha, ironie….A tahle se ani neusmála! A ani on se neusmál! Neusmály se ani jejich oči!
A stejně to bylo všechno nějak jinak. Divně. Bylo to o ničem a přece. Nebylo možné se však zbavit pachuti hořkosti, jakoby chutnala po slabosti, jakoby zaslechl slabounké volání o pomoc a on neudělal nic. Něco přešlo kolem. Něco neznámého, co dosud neznal.
Obrátil se a podíval se za ní. Najednou si uvědomil, že je k smrti unavený. A ještě víc než únavu, vnímal své osamění. Jak tu tak právě teď, stojí uprostřed stejně opuštěné cesty, stejně opuštěné, jako se cítí on sám.
Díval se za ní, jak jde po stejný cestě, skloněnou hlavu zase níž. Vypadla dobře. Najednou mu začala být zima. Foukal studený a ostrý vítr. Zdálo se, jakoby v něm ještě voněl i sníh. Občas zavál do hromádek rezavého listí a odhalil zelený podrost travin. Připomnělo mu kočičí kožíšek jeho kočky, do kterého někdy, jen tak, zlehka někdy foukne. Nemá to ráda.
Zdvihl si límec ještě výš, aby si v něm schoval promrzlé uši. Vlhký límec od košile ho nepříjemně studil. A myšlenky! Ženský! Láska! Zbývá nějaká vůbec? Na chlapy, kteří jsou v sobě zapomenutý a najdou se? A jestli, tak kdy? A kolik na to zbývá času? A jestli nějaký ještě zbývá, vůbec…
Ptáci štěbetali ve větvích.Najednou se mu zdálo, že na ničem vlastně, až zas tak moc nezáleží. Vyšel až nahoru, na kopec, aby obešel park z opačné strany. Vzpomněl si na svůj stůl bez ubrusu, na rozdělanou láhev portského ( večer ji zapomněl zavřít..). Večer si pročte co je včerejší noviny, nachystá věci do čistírny. Kde to slyšel, nebo četl? Že kluci nebrečí?! Ale nějak se mu tomu všemu, v tu chvíli, nechtělo věřit. Ta čistírna možná ještě taky nějakej ten den počká. Stejně je pořád zima…Těšil se domů.
Cítila v zádech pořád jeho pohled. Ten pocit zná. Nikdy se ale neotáčí. Proč taky? Nějak se jí vybavil obrázek bečící ovečky. To bude asi těma reklamami. Budou velikonoce.
Snažila se vybavit jeho tvář. Jeho bezděčný pohyb ruky, se kterým si prohrábl rozchloupaný vlasy. Kdoví, jestli si je vůbec ten den česal. Na tváři měl několikadenní strniště. Ucítila, jak se jí zhoupl žaludek. Krásně. Vždycky se zhoupne, když myslí na někoho TAK.
Líbil se jí. Celej. Bude si chránit tu chvíli, než se vytratí. Věděla ale, že už teď, se začala trhat. Vyšli z parku zámeckou branou.
„Kurva, kurva, podívej se na to!“ Skoro se lekla, jako by jí nahlídl muž do jejich tajnech myšlenek. „Kurva! TY TO nevidíš? Zase mi nějakej hajzl najel na kufr! Já se na to už můžu vysrat!“ Kopl ještě dvakrát do zadního kola a práskl dveřma od auta. Nastartoval. Zapomněl zapnout rádio. „Jedeme domů!“ „Nebo TY SNAD chceš ještě někam jet?!“ Směr cesty byl jasný. V autě bylo ticho a každý si myslel na svý. Byli jedni z jiných. Nejen na silnici.
