Domov dospělého člověka a domov dítěte
jsou dvě zcela rozdílné věci.
Dospělý člověk jsem teď já, když si vzpomínám,
jak, ještě dítě, jsem o Dušičkách jezdíval
s maminkou a s tatínkem do Brandýsa na hřbitov.
Vidím je oba, jak nesou květiny a věnce,
jak potom rozžíhají kahánky a svíčky
na hrobu s kamenným lemováním,
a později též na dvou třech hrbolcích,
už sotva znatelných v omrzlé trávě.
Chvíli tam s nimi postojím
v modlitbě mezi dvěma křížky:
jeden na čelo, druhý na hlínu,
modlím se však spíš zvukem řeči
a vůněmi podzimního vadnutí
nežli obsahem slov – očenášjencinanebesích …
Pak už ale každou chvilku odbíhám,
jednou v představě, po druhé po nohách tam,
kde nalevo hned za vrátky hřbitova
je malý hrobeček s malým pomníčkem
a malým obrázkem děťátka-batolátka …
Já, teď dospělý, jsem se neustálým opakováním naučil
pouštět rychle z mysli všechno, čemu není vyhnutí.
Já, stále dítě, zůstávám dodnes ohromen-ochromen
tou nepochopitelností smrti děťátka.
S úctou a obdivem k básníkovu srdci, vidění, řemeslu. Zdravím, pane Tomáš.
J.P.