NÁVŠTĚVA

 „Nedívej se tak!“

Ani se nehne.

„Nebo aspoň něco řekni.“

Ticho. Neříká nic. Sedí naproti mně, vpíjí se očima a mlčí. Je mi protivná!

„Nebylo na tom přece nic špatného,“  bráním se. Snažím se působit  klidně

a sebejistě, ale ten pohled a semknuté rty mě ničí.

„Dobře“,  mávnu  rukou, „tak to  možná  byla  chyba, ale co?  Už  s tím nic

neudělám!“

Jsem  podrážděná.  Čekám, že  mi  bude  podobným  tónem  odporovat, ale

ona mlčí. Dívá se upřeně a …. copak opravdu ztratila řeč?

Zmlknu tedy taky. Chvíli se na sebe jen tak díváme a já se pomalu přestávám

zlobit. Je mi v její  přítomnosti úzko a  najednou se mi  zdá, že  jí rozumím.

Začínám  chápat,  že  mě  vlastně  CELOU   dobu  o  něčem  přesvědčuje.

Pomalu  a  kajícně  sklopím hlavu a  nesměle  zašeptám  –  „Je mi to líto.“

Na  to  se  ona  zvedne, ještě  naposledy  se  beze  slov rozloučí  a ..…. zmizí.

Začínám si  uklízet  své  myšlenky a  pocity.  Stačí  je omýt  a  utřít  z nich

prach. To abych měla čisto, až zase přijde na návštěvu  NĚMÁ  VÝČITKA.

Napsat komentář