Návštěva

„Nedívej se tak!“

Ani se nehne.

„Nebo aspoň něco řekni.“

Ticho. Neříká nic. Sedí naproti mně, vpíjí se očima a mlčí. Je mi protivná!

„Nebylo na tom přece nic špatného,“ bráním se. Snažím se působit klidně

a sebejistě, ale ten pohled a semknuté rty mě ničí.

„Dobře“, mávnu rukou, „tak to možná byla chyba, ale co? Už s tím nic

neudělám!“

Jsem podrážděná. Čekám, že mi bude podobným tónem odporovat, ale

ona mlčí. Dívá se upřeně a …. copak opravdu ztratila řeč?

Zmlknu tedy taky. Chvíli se na sebe jen tak díváme a já se pomalu přestávám

zlobit. Je mi v její přítomnosti úzko a najednou se mi zdá, že jí rozumím.

Začínám chápat, že mě vlastně CELOU dobu o něčem přesvědčuje.

Pomalu a kajícně sklopím hlavu a nesměle zašeptám – „Je mi to líto.“

Na to se ona zvedne, ještě naposledy se beze slov rozloučí a ..…. zmizí.

Začínám si uklízet své myšlenky a pocity. Stačí je omýt a utřít z nich

prach. To abych měla čisto, až zase přijde na návštěvu NĚMÁ VÝČITKA.

Napsat komentář