Loupu cibuli.
Slupky šustí
jako sukně
mých prvních šatů
do tanečních.
Taftových.
Byly temně modrý.
(jako tehdejší noci)
Rozlítostnily by snad i kamené schody.
po kterých tenkrát běžely
ze sálu
zadupaného stresu a potu.
Vzdor v slzách.
Byl slaný.
Kdo mi to zakáže,
když NEMUSÍM!
Od tý doby
jsem všechny další šaty
(prý ze všech nejkrásnější)
(na každou hodinu mi máma šila nový)
vozila vlakem v tašce z domu
a pak zase zpátky.
Sem tam.
Cestovaly.
Nikdy neoblečený.
A když se mě doma
potom ptali,
Jaký to bylo?
já lhala.
Dobrý, fajn.
A moje šaty,
ty byly mami,
vážně,
ze všech nejpěknější!
A nějak mi toho všeho
bývalo líto.
Že mě v těch šatech neviděli.
A tak jsem jim je doma oblíkala.
Jenom pro ně.
(jakože znovu)
Poprvý.
Kolikrát v životě
jsem ještě běžela
po všelijakých schodech!
(a vždycky dolů)
Kolikrát se mi zdálo,
že v těch krásných kostýmech
pro cvičenou opici
se nedá
už dál přežít.
(slzy byly pořád slaný)
Všechny kostýmy jsem přežila.
Než jsem pochopila,
že žít se MUSÍ!!
Loupu cibuli.
V dobách
svých prvních marných rebelií
jsem si taky
vyvařenou vodou
ze slupek
splachovala vlasy.
Byly pak dokonalý.
Zlatě se leskly.
A můj pokojík v podkroví
voněl dlouho cibulí.
Když se mě ptali
na tu zvláštní barvu vlasů,
smála jsem se,
že nepovím.
Až jednou.
Do tý doby.
Byl to bratranec,
nějak,
po nevím kterým koleně,
vzdálený.
Protivný nafoukanec.
Z Prahy.
Budoucí inženýr.
S každým novým úspěchem
se jeho ambice zvyšovaly.
(A já jími padala,
v očích našich,
níž a níž.)
A tak to tenkrát
doma domluvili.
Prý do toho kina
s ním jít MUSÍM.
Seděli jsme tam skoro sami.
(Byl to můj první
do patnácti let
nepřístupnej film.)
Bratranec z nevím kterýho kolena
se na mne víc a víc lepil.
Dýchal pořád rychleji
a do svých upocených prstů
bral
mý krásný, dlouhý, zlatý vlasy.
Zvuk v kině šel na plný pecky
a nebylo skoro rozumět
jeho drmolení.
Jsi nádherná!
Máš krásný vlasy!
A voníš cibulí!
A tak jsem s tím zlatým mytím
skončila
a všechny vzdálený příbuzný
s titulem,
od tý doby
fakt nemusím.
(A vlasy mi už jinak voní.)
Loupu cibuli.
Slupky padají do dřezu,
jako všechno to,
co na sobě mít nemusím.
Když se s tebou miluji.
Slzí mi oči.
(olizuji si slaný rty)
Doprdele!
To bolí!!!!
Jazykem sjíždím
zkrvavený ostří.
Krev chutná sladce.
V bolesti po tobě zatoužím.
Poslední cibuli
loupu až k jejímu srdci.
Štávy z ní
po prstech stékají.
Srdce je obnažený
a já přes slzy vidím,
že kousky cibule
už na pánvi černají.
Poslední kousek srdce hoří.
Tak sakra,
lásko, kde jsi?!
Srdce mám svlečený osaměním.
Slaný necítím,
vždyť dávno vím,
že žít se MUSÍ.
MUSÍM vyvětrat,
vyčistit pánev
a přinýst novou cibuli.
