Venku do tmy sněžilo, na sále ARO bylo teplo a klid.
To zase bude noční, podepřela si Helenka hlavu rukou. Bude osm, za chvíli se dají s Mírou do práce – nikdy to pořádně nepochopila, proč musej tak pečlivě mejt lidi, který se přece nemaj kde umazat, když tu ležej den za dnem a ani se nepohnou. Zase je ale pravda, že když si ty svý kočičky pěkně vymydlí a vymění jim všechny obvazy, tak jí to tu chvíli voní líp než Jitce na novorozeneckým. A rozhodně by neměnila řev mimin za tohle uklidňující pípání přístrojů. Než si pan doktor přelouská hlášení, tak si je ještě všechny obejde, aby byli jako obrázky, mý bezvědomý zlatíčka. Usmála se na primáře a zvedla se jako myška.
Přistoupila k prvnímu lůžku. Pokaždý to bylo k neuvěření. Co asi dnes celej den tenhle krásnej chlap dělal? Kam koukal, na co myslel, než ho přimáčknul ten kamion? Obrací stránky chorobopisu přicvaknutý k jeho posteli. Autohavárie, bezvědomí, hm, to vidí taky. Mozek na kaši. Pomalu ho obešla, koukla vzhůru na obrazovku – srdce jak zvon, buch, buch, cítí ty rány i když vezme do ruky jeho teplou dlaň. Má krásný ruce. Zírá na ten zázrak pokaždý jako poprvé. To tělo žije, hrudník se zvedá dýcháním, každá rána jeho srdce malinko rozechvěje chloupky na prsou, zaškrundá mu v břiše. Mozková smrt. IKEM už je nedočkavej. Vždycky strašně spěchaj, když je někdo mladej a silnej.
Prej za ním zatím nikdo nebyl, tak mu primář dává ještě do rána čas. Ne šanci, tu už nemá. Transplantační už čeká. Mrtvá hlava, živý tělo. Pohladí ho po rameni, zapíše hodnoty, utře kapičky, co stekly zpod obvazů, přikryje mu dekou nohy, položí mu ruku na srdce.
—————–
Vlastně se od té doby ještě nezahřála. Celý večer jí byla zima. Od té chvíle, kdy odjel. Chtěl jet ještě za světla, když začalo sněžit. Lucie si položila dlaně na oči a začala zhluboka nadechovat – většinou to fungovalo a slzy se zastavily někde na cestě k očím. Kolik musí mít všude po těle zadržených slz, pomyslela si.
Všude ho cítí. Přivoněla si k rukám – začernalo se jí chvíli před očima z jeho vůně. Zůstala po něm jeho věta: Máš moje srdce, ten zbytek musí odjet.
Měla by začít něco dělat, nemůže si představovat, jak přijíždí ke svému domu, otevírají se vrata na dálkové ovládání.
Už bude tma, na plotě napadaný čerstvý sníh, chvíli s autem počká, než se otevřou úplně, pak tichý motor zavrní a bude slyšet už jen rachtání a skřípání kamínků pod koly, vrata se začnou pomalu zavírat zpátky, jako v krematoriu. Rakev zajela, vrata se zavřely. Další noc prázdná náruč.
Ne, nesmí se trápit, dá se do práce, vždyť má jeho srdce.
——————————–
Už nemůže. Už nemůže ani den. Už dávno přestala hledat důkazy, dělalo se jí špatně z tý vůně, kterou vždycky přivezl.
Opravdu si myslel, že mu věřila, když ji ujišťoval? Patřím přece jenom tobě a máš mě celýho, celý mý srdce…
A ty podvečerní telefonáty z auta, ty jeho rodinný rituály, Ivanko, jakejs měla den? Mám cestou něco koupit na večeři? Nejsi unavená, nechceš si na jídlo někam zajít, aby sis odpočinula? A slyší svůj hlásek – ne, zlato, jsi hodnej, už se na tebe těšíme!! Jasně, už se těšíme, až budeš zase duchem nepřítomnej a pak se u posledního sousta probereš, sladce se usměješ, bylo to moc dobrý, jsi šikulka, a půjdeš k počítači. Na to se strašně těšíme. Tak, že už to těšení přeteklo.
Ještě jednou zkontrolovala, jestli má letenku, pas, eura. Kamarádka ji vytáhla k moři, potřebuje si srovnat myšlenky, (účty a pojistky, který právník chtěl, aby měla v pořádku, má srovnaný už dávno. Varoval ji, že to bude bitva).
Touhle dobou už měl volat, ne? Ten podvečerní hovor z handsfree, kterej asi nenáviděli oba stejně… No čekat dál nebude, taxík je tu za chvíli, tak bude mít překvapení jednou taky on. A večeři ať si šikulka udělá sám, když tu má celý srdce.
Těch roků, co má teď škrtnout… ne, nesmí se poddávat těmhle frázím. Nic se neškrtá. Když odešla ze základky na střední, taky se tím základka neškrtla, prostě jen změnila školu, teď změní život.
Vytáhla rukojeť kufru a opatrně s ním sjela po cestičce, klouzalo to, čerstvej sníh začínal tát, kamínky křoupaly jinak. Prošla vratama, taxík čekal, má deset dní na to přemýšlet, jestli bude chtít i tenhle dům.
—————-
Měl bych zavolat, uvědomil si Pavel, jestli nemám cestou něco koupit. Byl vyčerpanej z těch všech rituálů, volání z auta cestou z práce, sladký usměvy u večeře, výčitky, že sedí pořád u počítače…zrovna dneska neměl náladu na nic. Celej den se motal jak netopýr ve dne. Není to sranda odevzdávat srdce do úschovy, i když do těch nejněžnějších rukou… Poslední dobou si nepřál už nic jinýho, než aby to prasklo a jedna ho definitivně vykopla.
Začíná pěkně padat, zrychlil stěrače.
Ale jo, zavolá, rituály je třeba dodržovat, pokejvá si hlavou pro sebe. Zavolá za tím zúžením, hned jak bude mít volnou ruku.
Co dělá ten kamion vedle? Kurva kam čumí, debil?!? Co dělá!!!? …
—————————
Zase usnul, je pořád unavenější a unavenější, strašně se na tyhle Vánoce netěšil. Ty kecy v televizi, ty esemesky, jestli s něčím nepotřebuje pomoct a jestli už je nějakej dárce na obzoru – Jiřímu se motala hlava. Půjde na chvíli k oknu, čerstvej vzduch mu udělá dobře. Zasněžená záclona se mu připlácla na hlavu, bylo to příjemný. Měl chuť na cigáro. Na zakázaný cigáro.
Zazvonil mobil. No na to má teď náladu, nějaký hovory.
„Prosím? Ano, to jsem já, ježiš, počkejte, pane doktore, já si sednu. Jo, ne, hned mě přiveze, jasně, ježišmarja! Jasně, beru tašku, děkuju, děkuju, já vím, hned tam budem.
A – a čí to srdce je? Já vím, že nesmíte, tak nic, já vím.
Bude teď moje.“
