Malý chlapec na černobílé fotografii

Připsáno :  Rainer Maria Rilke (1867-1933)

Vidím město, špičky věží jako jehly zapíchnuté v jehelníčku.
Slyším klokotání, koncert koňských kopyt, páry v pístu, kolovrátku.
Špinavá řeka se líně převaluje v korytě mezi dvěma světy.
Slunce a stín.
Obličeje šťastných a trpících bytostí, co dávno vyvanuly do étheru.

Já vidím dům. Má šikmou střechu a okna lemovaná květináči.
Stařena v podkroví se vyhřívá mezi okenicemi.
Kočka sedí na kamenné dlažbě a olizuje si packy.
Mlíkař s kšiltovkou nasazenou šikmo k uchu
tlačí svou dřevěnou kárku ulicí a volá: Pozdravpánbu .
Vedle sloupu plynové lampy si vysloužilec zapaluje cigárko.

Nahlížím skrze veřeje brány toho domu dovnitř do dvora.
Tam visí prostěradla na šňůře a paní domácí snídá chleba tlustě namazaný
máslem.
Uprostřed roste strom a pod ním sedí chlapec.

Je docela malý, nanejvýš osmiletý.
Tiše se dívá před sebe zasněnýma očima
a uvnitř svojí duše se vznáší nad městem.

V jeho bělostné tváři prosvítají modré žíly.
Jeho dětství je jako opar, sladká iluze.
V stařeckých očích toho dítěte
se zračí těžký úděl člověka, jenž obdařen byl Bohem.

Jeho bílé prstíky svírají stéblo trávy.
Ostře a zrádně jako nejbystřejší z myslí .
Ta bodá a proniká jemnou spleť symbolů.
Než přec ji pošlapou a spolykají krávy.

Vidím to dítě a kladu svou chladnou dlaň na jeho rozpálené čelo.
Já líbám jeho rozpraskané rty a tiším
hluboký žal v jeho malém, nechápajícím srdci.
Ten chlapec na pomačkané fotografii, kterou jsem nikdy neviděla.
Košile mu vyčuhuje z kalhot.
A přece již stojí jednou nohou v hrobě.

A tenké struny jeho dřevěné lyry,
vibrují v jeho dětské, útlocitné duši.
Neumělé akordy se pomalu skládají v píseň.
Orfeův nosík se náhle krčí a jeho ústa se rozevírají do úsměvu.
Ach bože slunce, rozlej svoje paprsky kol dokola a pokrop jeho hlavu.
Nechť v jeho prstech nástroj nejjemnější
prozáří podsvětí budoucích temnot.

Napsat komentář