Malá, bosá/ (Punk je stále živý)

Rty šlehlý
hroudou navijáků

po. O. tev. ře. ný

táhnou tenhle Moonriver
sladkopádně

jako bys
hledala
jen

jedno místo
u vystřelenýho Voka

s tlapkami

na každý
slze
cajdáku
((jojo, jsem slepý))

na mokřině bezvědomí
aniž bych se ptal…

Jaro žhaví dál
hlínu vyhřátýho komba
něha vypichuje
stehy měkčí než
co se zdá…

víš už, milá proč ostří uvadá
jen na bezedný krvi?

Kudy jsme odehnali bezděčnost?

A byli jsme už
pod sevlátím první včely
tolik nedůstojní, že
nic nebylo
dost
svatý?

Hrám si tě i tak hodinami
jak to zrovna chceš –

kouzlením po Lůně
ustřiženou rukavicí –

než vsákne Znehybnění
dvojakost úsměvu
Málovánků

na vzkřiklý rakvi
ospalýho
jara.

Nenažraná
posedlosti
budiž

i tak
malou
bosou

domů.

Napsat komentář