Krátká povídka o mládí a smrti

Po civilce jsem šel makat do nemocnice. Připadalo mi to dobrý, že se tam toho hodně dozvim. Máma ze mě chtěla mít doktora a vida, má lapiducha. Byl jsem tam trochu jak spadnutej z měsíce.

 První co jsem udělal, když sem vešel do místnosti, že sem pozdravil. Hlavy se zvedly, oči mě sledovaly.

 –         Čau já jsem Jirka.

–         No a co, řek jeden z nich. Černej knírek, pichlavý oči, vepředu nakrátko, vzadu deku na ramena. Kouřil a civěl na mě. Pak natáh ruku.

–    Čau já jsem Zdeněk. Ty si tu na civilce? Ne? Takže normálně makat? Kam deš, na chíru nebo na internu? Na internu. Hm, to budeš dělat se mnou. Jo a tady Drápek tě provede. Mávnul rukou k dalšímu knírkatýmu týpkovi, co seděl zády k oknu, ruku měl na stole, vykasanej rukáv. Na chlupatym předloktí vytetovaný srdce.

 A ten první den, sotva jsem tam vlez, zvonil telefon.

Zdeněk to nechal zvonit, dvakrát potáhnul z cigára a když vypouštěl kouř, řek mi – Přece se z nich neposerem, ne?

Pak to zvednul – Zřízenci.

Chvíli s někym mluvil, pak to položil a řek Drápkovi:
– Vem to, exitus na děcáku, a vem sebou mladýho…

–         Tak dem. Zvednul se Drápek, chlápek s knírkem, jak podkova kolem pusy, a tetovanym srdcem.

Hodili jsme na sebe bundy a vyběhli do mrazu. Museli jsme se parkem přemístit do jiný budovy. Byla ještě skoro noc. Půl sedmý ráno. Lampy nám přisvěcovaly cestu.

Připadalo mi, že to tam znam. Už jsem tam byl. To mě bylo tak pět. Nějakej záškrt nebo tak něco. Rozblemclej rohlík v bílym kafi, čaj ve kterym plavaly kusy citronu. Plastový hrnečky s puntíkama. Horečka. Z oken byly vidět jenom větve bez listí. Většinou se ani nehnuly. Modrobílý obrovský sestry s čepcama ve vlasech přinášely injekce. Strach, že tu budu muset zůstat.

Výtah, orezlý dveře, matný, žlutý světlo. Stojíme s Drápkem naproti sobě.
–         Cože se tam vlastně stalo?

–         Exitus. Ňáký malý dítě.

–         Co s tim máme společnýho?

–         Odvezem ho.

JIP oddělení. Pro děti. Vyběhla nějaká sestra.

–         Tak kde to máte? Ptá se jí Drápek.

–         Támhle.

Byly tam prosklený dveře. Za sklem stíny. Tichej pláč. Podívali jsme se na sebe. Co teď?

–         Musíte dovnitř, vzít jim to dítě. Musí to pochopit. Je mrtvý.- Vysvětluje mi sestra. Je mladá, hezká.

–    Zůstaň tady. Řekl Drápek a šel tam sám. Zaklepal na dveře. Otevřel je. Už byl tam. Sestra mi přivezla odněkud vozík. Byl bíle povlečenej. Možná se mi to zdálo, ale asi měla rozmazanej make-up. Brečela?

Z pláče se stal řev. Dveře se rozrazily a vidim Drápka, jak nese nějaký tělíčko. Mrtvýho, tuhýho hobita. Ze dveří vyrazí nějaká ženská, nějakej chlap ji zadrží chvatem kolem ramen. Všichni řvou a brečí.

Dál je všechno rychlý. Musíme vypadnout. Připadam si jako zloděj těl. Že já sem ta smrtka, co odnesla toho malýho kluka. Rychle pryč. Přehodíme přes vozejk prostěradlo, sestra nám asistuje. Rodiče řvou ve dveřích. Volají jeho jméno. Michal, Honzík, Matěj, co já vim.

Hlavu si zchladim až venku. Jedeme s vozejkem po dlažbě. Vezeme kluka na patologii. Já tlačim. Drápek kouří.

–  To bylo hustý…Říkam.

Drápek mlčí. Za čas poznam, že je to jeho oblíbená činnost. Tak zmlknu taky a tlačim ten vozejk s tim klukem tam, kde už na náš čeká ženská co rozrazí vrata a řekne – Tak ukažte, co to máte.

Pak uvidí toho kluka a pokejvá hlavou.

– No jo dítě. To je vždycky blbý.

Zpátky už jsem ten vozejk dotlačil sám. Nemocniční budovy se pomalu probouzely k životu. Další novej den. Pro někoho ano, pro někoho ne.

Dal jsem si cigáro a tlačil vozejk jednou rukou. Konec.

Napsat komentář