Krátká a sentimentální povídka o lásce

– chci aby sis sbalil věci a odstěhoval se. – řekla když sem přišel z práce. – proč? co se stalo?

– byl tu kamil a všechno mi řekl.

stěny se začaly přibližovat. stropy propadat.

říkat pravdu je příjemné a jednoduché, říkal joshua hanocri.

– tak jo, ale dneska tu ještě přespím jo?

– jo, ale spát budeš na gauči. – odešla do ložnice a zavřela za sebou dveře.

nikdo to nemá jednoduchý. šel jsem se osprchovat a po zádech mi tekly proudy vody.

gauče jsou vymyšlený tak, aby se na nich nedalo spát. vlastně se na nich nedá ani pořádně sedět. je v tom nějakej plán. nějakej fígl. nikdo neví proč to tak je.

druhej den jsem šel za mámou.

– ahoj, potřebuju svůj starej pokoj.

– je prázdnej.

nebude o nic plnější, když tam budu já.

za týden jsem si stěhoval věci.

měla je už připravený v krabicích, který sehnala bůhvíkde. snad v blízkym koloniálu.

nezkoumal jsem, co v nich je. byly tři, nebo čtyři. většinou knihy a hadry. neshromažďoval jsem věci.

i tak byly krabice těžký.

ještě těžší pohled, kterym mě doprovázela.

pohledy dokážou člověka obvinit, odsoudit a popravit.

někdy se z toho nemusí jeden vzpamatovat.

ale většinou se člověk nějak otřepe a jde dál i s těma svejma krabicema.

v krabicích dostojevský a hemingway. vždycky se tvářili, že mi pomáhají, ale nakonec je člověk úplně sám.

– nevolej mi.

– nebudu mít odkud.

– nechoď za mnou.

– nebudu.

před popravčí četou, házet kůrky rackům. to je nejlepší.

naskládal jsem krabice do auta. na křižovatce jsem zjistil, že pláču. semafory hloupě mrkaly. nějaký auto za mnou hloupě troubilo. ulice se leskly, jak po nich stékal déšť. a lidi, co se kryli deštníkama chodili se síťovkama pro maso a chleba.

vyložil jsem krabice u mámy. nebyla doma. byla v práci.

nechal jsem jsem je u sebe v pokoji. nevybalený. a šel zpátky k autu. ulice se pořád leskly a tak jsem jel do baru.

A. a O. se tam hádali o to, kdo byl větší guru, jestli T.Leary nebo Castaneda.

objednal jsem si panáka ferneta.

fernet je jako forsáž.

formule jedna.

vždycky si vyberete tu hospodu, kde chybí pohledy, který vás dokážou obvinit, odsoudit a popravit. je v tom nějakej takovej plán. někdo na vás myslí.

po pěti, šesti panácích to skoro přesně takhle vypadá.

a to se vůbec nebavím o vině odsouzeného.

jenom o milosrdenství.

a ulice se leskly, jak po nich stékaly slzy noci.

Komentáře

  1. Peggy napsal(a)

    Jiří,je to krásná povídka….Není to s námi tak špatné, jak to vypadá, když chlapům občas prší z očí..Díky, moc hezké…

Napsat komentář