Poprvé jsem se s opravdu vážnou potřebou vypadnout setkala až po narození prvního syna. Změna životního stylu, která s ním přišla, byla významná.
Kupodivu jsem se na ní sice adaptovala docela dobře a hlavně i překvapivě (zejména pro mě překvapivě) rychle. Ale přesto, zvlášť, když po krátkém smutném mlhavě namrzlém dni přišla tma mnohem dřív než by člověk potřeboval a chtěl, popadla mě mučivá touha vypadnout. Někam hodně daleko. Nestydím se za ten občasný pocit. Jsem si jista, že v rámci sebezáchovného mechanismu mám na ten pocit občas nárok, nebo spíš, že ten pocit je sem tam nezbytný.
A tak jsem pak někdy trávila čas pochodem setmělým domem se řvoucím dítětem na ruce, či v lepším případě v šátku, nesměla jsem zastavovat jinak intenzita řvaní ihned vystoupila o několik poloh výš, a u toho jsem vymýšlela, kam by to bylo krásné vypadnout.
Napadala mě různá místa a situace.
Opuštěný tropický ostrov, kolem dokola tyrkysové moře, bílé pláže, teplý vánek od moře…
Měkoučké přítmí lesa v letní podvečer, zpěv ptáků, šumění větví nade mnou…
Horská chata, zapálený krb, svařené víno…
Jakkoliv byly myšlenky na všechna ta místa příjemné a vysvobozující, pořád jsem věděla, že to pravé místo na vypadnutí, třeba jen obrazné, na mé odhalení pořád čeká.
Až jednou v době, kdy jsem ani nijak intenzivně po něm nepátrala, si mě našlo.
Řídila jsem tehdy auto, jela z práce a náhodou vezla kolegu, který byl ten den bez auta a zrovna potřeboval někam mým směrem.
Přestože jsme si s kolegou nebyli nijak blízcí, zřejmě to bylo náročným dnem v práci, nevím, ale místo neutrální konverzace o počasí či podobných věcech se rozhovor stočil právě na to, že bychom potřebovali od toho všeho vypadnout a kam. Než stihl kolega popsat své „vypadávací“ místo. Já najednou v sobě měla zcela jasnou a konkrétní představu toho „mého“.
Představa byla tak živá a silná, že jsem ji jak v transu ihned nahlas popisovala tomu kolegovi.
„Jsem na rovné střeše staršího vysokánského domu, zřejmě mrakodrap z třicátých let. Sedím na jednom z těch vyústění větracích šachet (existuje něco takového???). Je letní večer a zrovna zapadlo slunce (aspoň něco romantického 😉 ) A já jen tak sedím, koukám…“
Tady nastala odmlka a když už se kolega nadechoval, aby k tomu něco řekl, tak jsem se ještě jednou zasnila a dokončila svou ideální představu: „A kouřím třetí cigaretu…“
„Proč zrovna třetí?“ zeptal se jen pak ten kolega.
„Já nevím, v té představě je prostě třetí cigareta,“ popravdě jsem mu odpověděla já.
Pak už jsme oba mlčeli a asi nad tím přemýšleli, nebo možná oba seděli na té střeše. Kdo ví. Já jen vím, že na tu jeho představu už nedošlo.
Až budu tedy někdy zase duchem nepřítomná zcela nezúčastněně s úsměvem zírat na své dvě řvoucí děti, tak víte, co dělám…
Sedím na střeše mrakodrapu, koukám a kouřím třetí cigaretu.
Foto: Francesco Marino, Freedigitalphoto
Jani, odskočila jsem na poštu a otevřela při tý příležitosti tohle!! To je něco! Dostalo mě to. Ne ty příčiny, proč ten únik, ale ta fantasie sama!!! Krása! a proč třetí cigareta? Panebože ten kolega je natvrdlej.. No musela být přece třetí, to je jasný!!!! 🙂 A proč? no o tom to právě je!! Panbebože, tuhle tvou představu už nevypustím, přidala jsem ji ke svým, méně originálních.Snad odpustíš, že jsem ji tak neomaleně šlohla, ale je skvělá!!! Dík, tohle se moc povedlo, tentokrát jsme na jedné vlně .Pěkný den Jano
PEGGY- děkuji 🙂 Potěšilo mě to hodně. A zvlášť proto, že jsem předtím hodně zvažovala, jestli ten text není příliš “intimní” na zveřejnění. Jsem ráda, že ho někdo sdílí 🙂
J.