Jen to, jen to?

Už nedopláču
všechno špatný
co jsem byl
na jehlicích
bez okrajků

kam mně až
hnala únava
jemnocitnejch
podvůdků

holek
i Stvořitele míst
s čajovými lístky úzkosti

(máčely kabely jen svý
dlouhý rány) – SPOJENÍ HOŘKOSTI
vzalo neustálost
tý chvíle

až k tvářím
s poběhlíky
od čela
bradou
i zátmím hrdla
bez křiku

víc vzdechem
po čemsi
co je
dosažitelné
i bez adresy
i bez
klopy

posmrkaný
bezjmením
ještě
živých…

Už nedopláču
všechno špatný
co jsem byl
– i proto jazyk dřevění
na každým
krásným
těle

než se rozkročí
zapřisáhlou zdí
a rohem
slabůstek
až kam to
není
možný…

Jen tehdy
se světlo ztlumí
a kořeny
vtonou

bez jediný
pochybnosti
kousek blíž.

Napsat komentář