Jen o tom všem

 

Kam sypou
zjara sny
svý hlavy něžně
oddělený

právě láskou

od těla
A Do Písmene

(když ruce
nejvíc zakřižují oči
i vlasy poležený
nožem stopaře)

a přitažlivost zebe
jako nikdy předtím
na zvonici rtů
a nic – už nic
není slyšet dál

jen náhlost tý chvíle
jak tryská svěcení

a do nehtů
se klíní
střapky jara
a hrdlo máčí
slyšitelná voda
až z města Er

a hradby se přesunují
na brikety lože
zpálený do neřesti
vším…

Neutichá mlíčí Lůny –
jen ten dorůstá a mizí
vlasy svěšenými
srpkem ran

na mý
i tvý
neúplný
tělo…

a dál s všemi co stíní lampy
hořlavinou kůže
když kůže hoří v růži těl.

Kam sypou
zjara sny
svý hlavy
oddělený

láskou beze stěn
a sůl na holeni
chutná pohlazením
kam vkročí jazyk
slzami?

Svlékáš-li mě
jen svými slovy,
neustanu v psaní

o tom
všem.

Napsat komentář