Na uveřejnění Jana Skácela nemám práva. Ale nedá mi to… Dostal jsem mailem a takhle stejně posílám dál… Zasloužíte si to:
HARFA VE SNĚHU
Před několika dny jsem skládal dopis pro Ježíška. Snad to bylo pro dědu Mráze, nevím, tomu chlapečkovi to bylo jedno.
Dopis měl ryze obchodní charakter. Objednal jsem (až do domu) housličky a bubínek, autobus, Kašpárka a také oponu. Jako protihodnotu jsem nabízel jménem svého klienta čisté uši, to, že bude po celý rok hodný, a to je dlouhá doba, a že bude pít každý večer rybí tuk. Sepsal jsem ten dopis a vzpomněl jsem si na všechna svá vánoční přání, co jsem kdy měl – a bylo mi smutno.
Žil jsem tenkrát na světě asi tři roky a k Vánocům jsem si přál harfu. Zajímavé na tom přání bylo, že jsem nechtěl harfu proto, abych na ni drnkal a prozpěvoval při ní jako král David, ale aby ta harfa spinkala. Slýchával jsem totiž tenkrát jednu koledu a v té koledě se zpívalo:
„Labuti má i loutno má, slavíčku můj,
dřímej, má harfo líbezná, synáčku můj…“
Místo harfy jsem dostal boty. Vlastní botičky.
Potom mně bylo jednou také šest let, padal sníh, a já toužil po zlaté hasičské přilbě. Dostal jsem rukávník. V osmi letech se z dítěte stává muž a já jsem zoufale potřeboval kulomet.
Jako desetiletému mně nadělili pod stromeček místo sebraných spisů Karla Maye pohádky Karla Jaromíra Erbena. Mám je dodnes. Ponejprv jsem je přečet, když jsem se vrátil z vojenské presenční služby. Ve dvanácti jsem si žádal nejkrásnější ženu na světě. Věděl jsem, kde bydlí. Oni to nevěděli a nadělili mně pruhované pyžamo.
Od té doby se změnilo všechno, i stromy, oblaka a kosi. Zmoudřel jsem, nebo snad zhloupl, začínal jsem si přávat věci skromnější a celkem jsem nebýval zklamán. Mám kdesi ve stolku cigaretové pouzdra, mám tucet kravat, jedny dlouhé spodky, které jsem nikdy neměl na sobě, dokonce i jednu koženou rukavici. Avšak od osudných Vánoc, kdy moje sny začaly být tak rozumné, že začaly být uskutečňovány, ztratily pro mne Vánoce kouzlo.
Proto když jsem nedávno skládal chlapečkovi vánoční dopis, vyrostl v mé duši stesk rovný jako cypřiš.
Harfu si přeju, nadělte mi letos pod stromeček harfu. Nejlépe zlatou, struny mohou být stříbrné. Dlužíte mi harfu. Takovou, co by spala…
Také jsem psával Ježíškovi o Harfu. Každý rok znova, ale vždy marně. Až jsem si ji, Harfu, nadělil sám. Ale věřte mi, není to ono. Bez hloubky touhy dítěte, bez chvějivé tajemnosti obřadu, zůstala jen realita. Harfu vlastním. Touhu po Harfě již nikoliv. JP
Tohle znám, harfu nemám, ale malou, útlou knížečku Jedenáctý bílý kůň… Všechny co doma mám, jsou mými poklady. Jako Skácel, můj nejmilejší z našich českých.To byl (pro mne) PAN BÁSNÍK!!
Nedalo mi a když jsem se chtěla přesvědčit, zda je tahle skutečně v tomto svazečku(byla .-)), v listobání se mihla jiná- Nostalgická kurzívka na Nový rok..Nedá mi a musím poslední odstavec, opsat..( dnes lenoším, chichi)
Jeden úžasný barevný večer. Domovnice sypaly bílé chodníky červenou solí, za útlými namodralými větvemi stromů bylo nebe docela fialové jako pluviál, tekly po něm růžové potoky, měsíc voněl jako rozpůlený plod ananasu a nikdo ho nekupoval.
Jednou doopravdy mrzlo a přes naši ulici přecházela tříbarevná kočička. Zvedala tlapky jako baletka.
Byl jsem za městem a díval jsem se,jak země odpočívá. Hlína voněla ze sna a všichni ptáci byli černí.
No není to nádhera???? Mám skoro slzy v krku.. Co je proti té prosté kráse, nějaké patetické rozjímání nad tím, kolik je potřeba špatného, aby vzešlo dobré? Nikdy svět nebude jen dobrý, všechno je pelmel, jako jsou naše vlastnosti, jako je život, dobré i zlé v jednom.. abychom dokázali, snad až na sklonku života(???), vnímat to, co je věčné a krásné pořád, jen na to zapomínáme, nevidíme, pro tu věčnou špínu, ketrou si necháváme těmi, kdo to z nějakých důvodů chtějí, vnutit.. Žijeme jednou a já osobně si uvědomuji, koli krásných okamžiků, jsem si za ta léta, pravděpodobně nechala projít mezi prsty.. Už nechci. Jo, je někdy hodně těžký smířit se se smutkem, kterej z toho balastu vzchází .Skácel byl také plný smutku, ale bohatýho,( k tomu bohatství, netřeba majetek a drahý harmapádí),a je úžasný, že svůj svět dokázal přenést do věčnosti. (Alespoň v to doufám.. snadnezahltí tyhle křehké verše a pasní hrůza těch, kdo chtěj svět změnit ve fabriku na prachy..)
Ach jo… povánoční a ne moc veselé rozjímání, bláhová Peggy je pořád nějak naladěná na smutek.. a nemá proč! Nejhorší bude přežít Silvestra, to mě ničí ten hromadnej povel na veselení.. Nikdy mi nedošel důvod, proč se tak veselit, naopak, od rána mívám srdce sevřené..strachem z budoucího? dojímáním nad uplynulým? Pane Bože já nevím!! Už aby byly zas obyčejný, všední dny.. kočičkys tlapkama jako baletky..:-) hezkej den všem, omlouvám se zas za dlouhý psaní..
Kdepak Pegg, Silvestr je nejhorší prvního ledna při vystřízlivění.. vím, co budu dělat.
Zapnu bednu,
stejně si nesednu a vleže se líp zpívá.
Budu diva i žebrák
v orvaném triku
Kočky se šťouchnou fousky
Jejich kouky jsou nad skeče
Čas
se
vleče
Půlnoc v nedohlednu
Vypnu bednu
jehla se dotkne černé kotouče
svíčky
místo louče
v tónu
ze starého gramofonu
nohou plosky
roztančí
“božský”
🙂
Aha? a je to tu.. básnička jak vyšitá.. musím už končit.. jo, Silvestr je nejblbější tak druhýho ledna.. to si stoupnu na váhu a podlomí se mi kolena!!! nemusímcelé vánoce nic moc.. nepřežíram se až tak moc, ale na silvesrta.. Ivy, moje slabost jsou chlebíčky!! žeru tyhle slaný pochoutky až k prsknutí a rozum mám zatemnělý.. dám na ně všechno co je moc dobrý, jsou naložený na vysoko.. no a co to pakmá dělat? jsem čuně, já vím, ale na stranu druhou, nedá mi zas až tak moc to dát dolů.. ale ten šok na váze!! a pak, neobleču v poho svý hadříky:-).. Ještě že netloustnou nohy,chichi.. pa Ivulko, peláším..
Výhoda nás ležících spočívá v tom, že je lednička nedostupná, obchod zasněžený a žaludek se úměrně scvrkává pokračující silou zimy.. já přes Vánoce hubnu, což kvituji veselým výskáním.. páá 🙂
Tak jo…něco jsem se vypsala.. ..Prý si tě psaní vždycky najde..No nevím .asi 🙂 Je to jen psaní? nebo je to ta pořád omílaná a přece nejvíc vzácná láska, pěknej den, úplně, úplně všem.. jdu ven! je tam kráááásně!
Inventury.
————-
Začátek s koncem
se už zase schází.
Je čas inventur.
A i já vykládám
z hrudi
na poctivej stůl
svý ztichlý srdce.
Pod tlustou čáru
připisuji
plusy a minusy
zpřeházenejch
dní.
Napříč
smysluplnosti
je nesmyslně
přerovnávám.
Přičítám chléb,
hlínu a sůl,
odčítám viny a víru.
Do kolonky
zbylo,
zapíšu
přebytečnou
lásku.
Tichem plyšovým
se do mých mezidobí
vkrádají
nejistoty příští.
A tak raděj dál
ty starý,
pořád dokola,
počítám.
Prostovlasý
hřívy
nemilosrdnejch pravd
loňskýho kalendáře,
nečitelný ohlávky
tíhy neporozumění,
sny se zdivočelejch šíjí,
(co jsi je
polibky svými
tak sladce
pevně
svazoval)
Zranění podkoví.
(Už nezazvoní !)
(V nás..)
Začátek s koncem
se zas schází.
Tvý vůně
z mýho krámku
už nevytísní
žádný
zmoudření.
Jsme zase
každej sám.
A novej kalendář,
se ve smyslu
řádnejch inventur
už nesmí
plnit nikdy iluzemi!
Tak proč se
nad tvým psaním
(nečekaným)
(Ty blázne!)
(Tak neskonale milovaný!)
znovu
(bezzmoudřením)
usmívám?!
Svý srdce,
blbě zúčtovaný,
(s červeným znaménkem minus)
stejně
jen pro tebe,
navzdory
logickejm počtům
pořád mám.
Doufám, že tyhle slova Honza vyvěsí samostatně.. právem jim patří zlatá stuha.. Pegg, uff.. díky 🙂
Taky si myslím! Je to tam!
No ty odstavce?! Neva..:-)