Někteří lidé oplývají jedinečnou schopností, kterou je absolutní pohotovost. Cokoliv jim povíte, znají na to odpověď. Čímkoliv je napadnete, okamžitě kontrují ve váš neprospěch. Měli by do jednoho pracovat jako právníci, protože jsou inteligentní a pružní, přesto však často zastávají průměrnou práci a někdy dokonce využívají svých schopností na protizákonnou činnost. Takového pohotového zloděje si na příklad představuji bez masky a bez rukavic, snad i bez šperháku, jak zkrátka občas zkusí kliku a vstoupí dovnitř cizího bytu. A když ho pak načapete u kredence, s hrnečkem nacpaným vašimi penězi v ruce, tak vás vyvede z míry svou otázkou. „Prosím vás, nevíte, kolik je hodin?“
Muž, o kterém vám chci vyprávět, je přesně takový typ. Ne že by kradl, zastupuje onu většinu pohotových, kteří přes svůj zdatný um zůstávají na průměrném pracovním místě. Jmenuje se Pepa a jeho příběh se odehrál ve chvíli, kdy se jednou pozdě večer – po dvou malých pivech – valil z kuželek domů. Seděl si pěkně v pohodlíčku za volantem, venku poprchávalo, a když spatřil na silnici před sebou tmavou potácející se postavu, pomyslel si. „Hele, kolega!“ Jen z posledních zbytků ohleduplnosti na opilce nezatroubil.
Když se k postavě přiblížil, ta se zničehonic změnila v mimozemšťana – rozžhavila na něj červené světlo. A safra! Žádnej opilec! Policajt! Mozkové buňky spustily záchrannou akci. Jak zachránit řidičák?! S obavami a také v poslední chvíli sešlápl Pepa brzdový pedál.
Jen těsně minul uniformu a pak zastavil o dobré tři metry dál.
Policista ladně uskočil – a pak naštvaně vyrazil za autem.
A jéé-je, Pepa pozoroval ve zpětném zrcátku policistův nakvašený výraz. Tak na tohle si bude muset vymyslet něco speciálního. Rozhlížel se po nějakém záchytném bodě, po něčem, na co by svou opilost svedl. Jenže na co? Na sedačce spolujezdce ležela jen jeho pracovní taška, zapomenutá svačina z rána, mobilní telefon.
Policista nasupeně přikvačil k autu a ne že by slušně zaklepal, jak se na danou situaci sluší a patří, ale rozzuřeně zabušil na okénko, jako by šlo o život. „VAŠE DOKLADY!“ zahřměl nad Pepou prostý rozkaz.
Pepa okénko stáhl. Jen moc nedýchat, ať neucítí to pivo! Omluvně se pousmál. Na plátně víček si přehrával svou budoucnost: Ztrátu řidičáku. Soud. Vězení. Otřásl se. Ne! Tohle se nesmí stát. Usmál se a pak spustil na plné obrátky. „Jééé, to jsi ty? Ahoj! Jak se máš? To jsme se ale dlouho neviděli, že jo? Takovejch let! Kdo by to byl řekl, že na tebe dneska narazím. Ale svět je malej, já to pořád říkám.“
„Ahoj,“ zabručí policista, ale snaží se zachovat si jistotu a důstojnost. „Teď jsem v práci, takže prosím tě, ty papíry.“ Okamžitě přejde na tykání.
Pepa šátrá v taštičce a lotračí dál. Ne! Své doklady mu do ruky nedá! „Ty si na mě asi nepamatuješ. I když jo, já to chápu, je to takovejch let.“
Podívá se na policistu, který se ošívá. „Ale jo, pamatuju,“ odpoví policista pomalu, ale nedívá se mu přitom do očí. Na tváři se mu cosi leskne. Jsou to kapky deště nebo pot?
„To byly časy, co?“ kuje Pepa dál. „Když jsme byli mladí! No, ale některý věci se nemění. Vidíš, jako třeba teď, nemůžu najít ty doklady. Znáš mě. Takovej plašan, ale vždycky všechno v pořádku. A co ty? Jak dlouho už tu dneska stojíš? Musí to bejt otrava, co? Pomalu žádnej provoz a ještě prší, já bych se asi zbláznil. Ale kdepak ty, ty sis vždycky dokázal poradit.“
Policista rozpačitě postává nad autem a v duchu si nejspíš myslí, jak je to možné, že si připadá tak hloupě? Vždyť je to on, kdo je tady úřední osoba! Je to on, kdo má odznak a obušek a z koho mají mít strach!
Pepa přehrabuje přihrádky auta a zatímco stále úmyslně míjí doklady v kapse tašky, jeho pohled padne na netknutou svačinu. Náhle ho to trkne. (Na filmovém plátně by Pepova kreslená postavička právě v tomto momentě zachrastila jako kasička a z úst by jí vypadl peníz.) „Jé, hele, než to najdu, nemáš hlad? Asi jo, viď?“ Vystrčí balíček z okýnka. „Na, vem si to. Já jsem za chvíli doma a manželka mi něco ukuchtí. Co takhle jíš vůbec celou noc? Panečku, to musí bejt ale nuda.“
Policista zkoprněle převezme balíček se svačinou. Nyní je jeho výhoda oprávněné osoby již zcela promarněna. Cítí to a neví, jak dál. Vlastně se bojí toho člověka oslovit, protože neví, jak se jmenuje. A skutečně si spolu tykají? Nakonec najde odvahu a zeptá se. „Tak co? Už jsi to našel?“
Pepa už štrachá i v taštičce, ale stále úmyslně vynechává inkriminovanou kapsičku. „Ne, podívej, sem si to vždycky dávám, ale teď nic. Ach jo. Asi to mám doma. Hele, já bydlím támhle kousek. Skočím pro to domů a přinesu to, jo?“
Policista se už vzdal naprosto všeho. Stojí uprostřed ulice s papírovém pytlíkem v ruce a připadá si jako hlupák. Mávne. „Víš co? Jeď! A dělej, než si to rozmyslím.“
„Tak jo, díky. Hele, ty seš fakt dobrej polda. Já pořád říkám, že na světě jsou ještě hodný lidi. Ahoj! A ať ti to uteče!“
Pepa se rozjíždí a v euforii na rozloučenou ještě zatroubí. Teď už si je jistý, vsadil na lidskou přirozenost a sázku vyhrál.
Ve zpětném zrcátku vidí rozpolceného muže v uniformě, jak přehazuje balíček s baterkou, aby si uvolnil jednu ruku a mohl provinilému řidiči zamávat.
Dál už to Pepa nemůže vydržet. Vybuchne smíchy. Sám pro sebe si v záchvatu veselosti brumlá: „Copak je to ve škole neučí? Neber úplatky, neber úplatky, nebo se z toho zblázníš!“
