Doteky

Víš, jaký je pád do sněhu. Spolu.
Trvá krátkou chvíli.
Až začneš studit.
Víš, že stejně padáš. Znovu.
Prchavý dotek chvíle,
zavřené ve sněhovém bezčasí.

Démoni, nepřijdou.
Teď. S tučnými kostmi,
morkem plnými, v teple ohně.
Nečekají. Pro dnešní noc,
špinaví, tak často chtěnou touhou.
Nás dva. V sobě.

Jednoduše polkneš, pusou mastnou.
Skřítky, lačné, vyhladovělé,
co umí hrát na struny,
o kterých jsi nevěděl.
Raději prostíráš k snídani,
jahodovou marmeládu.

To uvnitř, zavřeš venku.
Dveře zamkneš vánoční mašlí
a jméno rozmažeš nasliněným prstem.
Voskem na prostěradle, máš napsáno:
Hodně, co nikdy nemůžeš,
málo, víc než jsi chtěl.

Jen se dotknout.

Napsat komentář