Démoni

Jsem ráda, že tě znám.

Že ti můžu psát, že přijímáš obě moje poloviny, i tu zoufalou, i tu zářící.

Netušila jsem, že se člověk může tolik rozlomit…dřív jsem si připadala– trochu jako švestka. Na povrchu ta pevná, lesklá slupka, pod ní spousta měkký, sladký dřeně, ale když je nejhůř, uprostřed je vždycky pro sichr  tvrdý jádro, co to zachrání.

Teď se každej kus mý duše válí někde jinde.

Dřív jsem se smála, plakala, kroutila udiveně hlavou, spala, nespala, lehávala v trávě, zvládala všechno levou zadní, bála se, už se nebála, psala.

Jo. Dřív jsem psala.

Pak mi vletěl do života K., sežehnul mě…a zase odletěl.

Snažila jsem se. Fakt jsem se snažila svou duši plnou vášní, emocí, který mě ohlodávaj na kost, maskovat šedejma stínama a až ke krku dopnutou skořápkou, aby to moje hřmotící nitro nikdo – bože chraň! – ani nezahlíd.

Pak už to nešlo dál. Už jsem jen plakala a plakala a plakala, zhubla 8 kilo, ještě trochu psala, vypadala mi půlka vlasů. Jako ta rusalka z opery, která jediná z těch mátožných víl okusila lásku, ale za tu nejvyšší cenu.

Už jsem neměla pocity, myšlenky, všechny křivdy byly přede mnou jako ve videopůjčovně, stejně čerstvý a širokoúhlý. Změnila jsem se v dvoupolohový přepínač ŠŤASTNÁ-V PRDELI, kterej se zaseknul v poloze II.

Harddisk se zacyklil a vyhořel, vyrazilo to pojistky, obvod se přerušil.

Ještě ve středu jsem psala hluboký myšlenky. Ve čtvrtek mě viděl můj pan psychiatr, co vypadá jako rabín a stejně tak i mluví – teda skoro vůbec –šoupnul mi dvoje antidepresiva a bylo po talentu.

Stejně neumím nadpisy a mám blbě úvozovky, tak z románu nic nebude.

Prvních čtrnáct dní bylo hroznejch. Nejen, že je ti z těch prášků blbě, ale hlavně si připadáš, že někdo v tvým životě vypnul zvuk i obraz. Všechno se děje kolem, ale vypadl kabel, signál nedojde. Jediný, na co zvládneš myslet, je trefit domů a spadnout do postele. Nic. Dítě hladový? Plná schránka? Životní byznys? Čokoládovej dort?

Nic.

Nebyla jsem naštvaná, nebyla jsem nic. Paní Borková tu byla, ale já ne. Spát. Spát. Už pořád, kdybych mohla prosit.

Pak uplynou tak dva týdny a začíná se kolem tebe vynořovat z mlhy to nejzákladnější, taky si vzít jiný oblečení a poprvé sednout do auta – ale ne nikam daleko, no vida, i uvařit, ale ne nic složitýho. Nějakej čas se život skládá jen z toho podstatnýho. Motám se jako ožralá moucha. Dovlíct se do práce, najíst, umejt…už ti to docela jde. Takovej stand-by režim. Takhle nějak se, předpokládám, cejtěj lidi, co maj IQ tak 65. A řeknu ti, nemaj to špatný.

Takovej život pod potravinářskou folií.

Asi po měsíci už začínám fungovat. Syn mě miluje, že jsem teď nejhodnější maminka a nic mi nevadí, většina lidí nic nepoznala. Jen paní Pavlíková se mě v práci zaraženě zeptala – paní Kateřino, vy jste hrozně unavená, měla byste si odpočinout, nebo se zhroutíte. A já se usmála – teda jen pusou, očima mi to ještě nejde – to je v pořádku, paní Pavlíková, já se už zhroutila. Budete si přát ještě něco dalšího?

Ani kočka ke mně zatím nejde. Asi cítí, že u mě zatím není nikdo doma.

Pořád musím ale dávat pozor.

Tuhle jsem si šla do parfumerie pro drahej krém – mám teď lepší pleť, jak hodně spím a už nebrečím, víš, tak to trochu uchovat – a cestou ven kolem regálů jsem přivoněla k vůni, kterou používal. Musela jsem se opřit o zeď, jak se mi začernalo před očima. Chlap z ochranky se ptal, jestli mi není blbě – no co bys řek, ty vole – jsem mu ale neřekla, protože byl hodnej. V autě jsem pak seděla půl hodiny, než jsem si troufla odjet domů a až do večera se mi tak třásly ruce, že mi ten drahej krém upadnul a celej se rozbil, krém, střepy, kočičí chlupy z podlahy…

Brečela jsem. Nad krémem, nad sebou, nad tím, jak jsem nemožná a řeším pořád jen svoje zlámaný srdce, jak tohle nejsem já. Je mi hrozně, cejtím se jako v tom malajským průvodu, jak maj ty větve skrz hubu.

Jsem moc šťastná, že můj pan psychiatr je moudrej, nedává mi ty debilní rady z Cosmopolitanu: udělejte si bublinkovou koupel, kupte si něco hezkýho na sebe a najděte si někoho jinýho. Že mě nechává truchlit, chodit ten „rok v černým“. Říká tomu: nebudeme spěchat.

Nedovedu si představit jít s někým i třeba jen na kafe. Buď to bude bulík s prázdným pohledem, objedná si to nejlevnější a bude si u toho žmoulat ucho, nebo se vyšňoří jako princ Bajaja, přikluše s lahví a bude mi na kanapi šmátrat na koleno…a co bych si s nima vůbec měla jako říkat…s tím bude asi nadlouho konec.

Jeden dávnej ctitel že by mě vytáh k moři. To se posral.

Říká se, že každej člověk potřebuje někoho, kdo mu pomůže občas nést jeho duši. Díky. Je to pro mě cenný, že ti to můžu všechno říkat. Já vlastně ani nevím, jak teď vypadám zvenku. Jak vypadaj navenek ty úlomky emocí, co se eventuelně přes mou skořápku protlačej.

Odborný knihy píšou, že trpět depresí nemusí nutně znamenat,  že si člověk nemůže podržet schopnost vědět, co cítí a co dělá.  Ani není sobečtější nebo nějak extra nečitelnej. I co se vztahů týče, úroveň korektnosti či vychcanosti se nemění.

Jen myslím, že jsem víc unavená a smutná, to jo.

Včera si ke mně už přišla do klubíčka kočička. Přestaly mi padat vlasy. Přejedla jsem se buřtgulášem s chlebem. Snesu už i hudbu. Třídím v tom svým sklepě, v tom muzeu vzpomínek, otvírám krabice, vyhazuju, zjednodušuju, někdy něco vypadá jako strašně složitej zlomek, ale pak to vykrátíš a zbyde z toho často nula. Hledám svou rozsypanou vnitřní integritu.

Já vím, že jsem to pořád já. Taky vím, co napsal Rilke: „Opustí-li mě moji démoni, obávám se, že odletí i mí andělé.“

Nechci riskovat ztrátu andělů. Ale ty démoni strašně bolej.

Komentáře

  1. Peggy napsal(a)

    Kateřino, aťje tohle psaní autentický, nebo ne, každá zkušenost nás posune a každý má právo svobodný volby,ať do vztahu vchází, nebo jej opouští. Na obou stranách.
    Hezky napsaný.
    Ale pokud nedospějem k poznání, že žádný štěstí, nemůže být postavený na NĚKOM, tak tyhle pády budou následovat.. další a další.. Je to tak trochu koledování o tom, že nás potká opravdu nějaká bolest, pořádná.. Je dobrý se probudit, (a v tom žádnej psychiatr, co si neštastný ženský pěstuje jak ovečky, nepomůže.. Viz -postupovat pomalu..) rozdělit problém na dobrý a špatný..
    Uvědomit si spoustu věcí.. Každá bolest z lásky je i krásná, ale brzy k ničemu.. A čas tak rychle běží!!!!Hezký den,

Napsat komentář