Chtěla bych umět psát

I když se snažím sebevíc.
neumím vypsat básní víc,
než pustím žilou
pravdám
u zrcadla.
Neumím popsat,
kdy se už podobám
svým rozněžněním,
kočce oddaný,
co podléhá k zešílení
vysněným historkám
se sladkým voláním
zrádnýho ČIČÍÍÍÍ …..
Naštěstí.
Naštěstí?
Je líp,
že odpověď
na ten otazník, 
nikdy už nepoznám.

Marně a sebelíp,
ať správná slova hledám,
pořád zapírám
s odhodlanou troufalostí
svý drobky po smutnění
a tvrdím,
že rozbíjet nohy minulosti,
už tak dost chromý,
vážně nemusím.
Nedává to smysl!
A není nikdo
kdo by si toho
v mým špatným psaní
všim.

Neumím popsat to,
když skoro ještě na ulici 
svlíkám svý šaty
už cestou od tramvaje
a  vítr roznáší už i mý boty 
po cizí čtvrti na pěšinách.
Neumím psát o tom,
když srdce mý potom umírá
už na přechodu
a do bílých pruhů zeber 
dál svítí pořád zelená.
O tom jak chybí,  
víc než báseň plná lásky,
pouhá esemeska. 

Chtěla bych umět psát,
že u schránky na dopisy
jak slepej pošťák,
v kapse s výpovědí,
nebudu nikdy zvonit už dvakrát.
Že není po zbytek života
koho se ptát 
na smysl soužení básníků
toho,
co skrývají za svými dveřmi
(snad aby bylo pořád o čem psát)
když LÁSKA dávno studí
a jejich srdce hoří po nocích
( lepší je půl, než bude příště celá?) 
A KTERÁ???????

Neumím psát
a tahle báseň
se jevila už od počátku bledě. . 
A tak mi pořád dosud uniká
jak se to dělá?
Být někdy pro někoho
tak trochu jako báseň
(skvělá)

Napsat komentář