Cesta hvězd (3)

Černé korálky Keičiných očí se blýštily vzrušením. Opatrně přistoupila k ohradě a instinktivně couvla, když se jí osel pokusil očichat. Pak se ale přemohla a hrdinně mu podala hrst trávy na nastavené dlani. „Hý-há!“ Chlupatá tlama se olízla a poslušně sešrotovala ostrá stébla. Na porcelánové tváři zazářil vítězoslavný úsměv a z postranní kapsy batohu se vynořil foťák. „Nemohla bys mi s ním udělat portrét?“ Vida, že je osel krotký, Keiko se osmělila a objala ho kolem šíje. „Nikdy předtím jsem takové zvíře v náručí nedržela.“

„Ani svýho snoubence?“ ušklíbla jsem se a zmáčkla spoušť.

„Myslíš Toma?“ vyprskla moje kamarádka. „Pravda. Je taky osel. Ale nikdy by mi takhle z ruky nežral.“

Prošly jsme vesnicí a ani jeden pes po nás neštěkl. Většina strážců lidských obydlí ležela ve stínu na dvorku s vyplazeným jazykem a snažila se ignorovat kvokání slepic, které se kolem nich drze natřásaly a vyhrabávaly červíky ze země. Na římsách oken  kamenných stavení se červenaly květináče s pelargóniemi a z kuchyní se vinula vůně pečeného masa. Mezi plaňkami v plotě se prosmýkl zrzavý kocour a jal se nám otírat o nohy. Nenechal se však pohladit. „Miau.“ Popoběhl a znovu se zastavil. Otočil se a netrpělivě švihnul ocasem. Dovedl nás k nízkému přístřešku z hrubě stlučených prken. Neumělý nápis po straně hlásal: nápoje zdarma, káva, čaj, sirup. Na stole, pokrytém červenobíle kostkovaným ubrusem, stály dvě termosky, džbán s vodou a pomerančovou šťávou, láhev mentolového sirupu, cukřenka, balíček sušenek a plastikové kelímky. V plechové krabici s otvorem uprostřed cinkala hromádka mincí. Stálo na ni: Co kdo dá. Děkujeme. „Miau.“ Kocour po nás bleskl zeleným okem a pak se vypařil. Kromě něj nebylo nikde vidět ani živáčka.

„To je nějaký vtip?“ Keiko nemohla věřit svým očím, pátrajíc po skryté kameře. Kterýkoli kolemjdoucí by si býval mohl nepozorovaně vzít co chtěl, včetně kasičky s penězi.

„Kdepak. Vstoupily jsme do říše pravých kouzel.“ Opřela jsem hůl o stůl a nalila horkou kávu do dvou kelímků. Přidala jsem cukr a sušené mléko. „Udělaly jsme dobrý skutek. Nakrmily jsme osla. Ten se sice neotřásl, ale místo toho se nám prostřel stoleček.“

„Tomu nerozumím,“ kroutila hlavou Japonka.

„Nečetla jsi pohádky bratří Grimů?“

„Jo. Už si vzpomínám,“ plácla se do čela.

„Stoleček prostři je něco jako Sushi bar, kde ti taky přijedou mističky s vybraným jídlem po páse až pod nos. Akorát s tím rozdílem, že v Sushi baru musíš u dveří platit vstupné. A oslíček, otřes se, funguje asi jako hrací automat, který nemusíš krmit penězi.“ Nasypala jsem drobné mince do kasičky. „Tady je kouzlo založené na vzájemné důvěře. Což je dneska největší zázrak.“

„A co ten kocour?“

„Nevím jak ten do toho zapadá. Neměl boty.“ Usrkla jsem béžový mok a vydechla voňavou páru. Zasněně jsem se posadila na lavičku s výhledem do údolí posetého květy. Natáhla jsem před sebe bolavé nohy a schroupala hrst máslových sušenek, které se mi rozplynuly v ústech jako ta nejvybranější lahůdka. „Jak málo člověku stačí ke štěstí,“ ubalila jsem si tenkou cigaretu a rozkošnicky vyfoukla obláček kouře. „Vlastně vůbec nezáleží na tom co máš. Ale jak moc si toho vážíš.“

Ani jsem nedořekla větu, když varovně zakokrhal kohout. V ohybu cesty na konci vesnice se rozezněl nepříjemný nazální hlas. Objevil se pár poutnic ve středním věku. Pomenší hřmotná francouzka za sebou vlekla vyšší společnici, v jejíž kdysi hezké, ale odulé tváři, se zračilo rozčarování a zároveň rezignace. Namířily si to přímo k nám, máchajíce chodeckými hůlkami.

„No nazdar,“ vyštěkla kulatá postavička s krátkými vlasy a její roztěkaný pohled pohrdlivě sklouznul po bledé tváři Keiko. „Vy asi nejspíš nebudete mluvit francouzsky.“ Sama si tak odpověděla na otázku.

Džu you spík Ingliš? Kádě se tudá dudák někudy povoděvat?“

„Co prosím, pardon?“ Vějíře Japončiných řas se doširoka rozevřely. Jako mnoho francouzů, sebevědomá poutnice natolik zkomolila anglickou výslovnost, že se nedalo odhadnout, o čem mluví. Druhá žena se naštvaně hrbila v pozadí a dívala se schválně mimo. Koutky jejích úst byly křečovitě stažené. Domyslela jsem si, že se obě přítelkyně bezprostředně před naším setkáním pohádaly. Přinesly si s sebou dynamiku zapšklého manželského páru.

„Chcete, abych vám něco přeložila?“ ozvala jsem se francouzsky.

„Oh, to nebude potřeba,“ odsekla ta menší. „Jsem universitní profesorka z Paříže. Mluvím více jazyky než mám prstů na rukou.“

 Podívala jsem se jí na ruce, ale měla je sevřené v pěsti.

„Zdá se, že vás něco trápí.“ V klidu jsem se zvedla a vyrovnaným krokem šla hodit prázdný kelímek do odpadkového koše. „Možná vám můžeme pomoci?“

 „Chtěly jsme se něčeho napít,“ zakňourala vysoká poutnice. „Nevíte jestli tu poblíž není nějaká restaurace?“

„Dzz bar,“ vyrazila ze sebe druhá. „Ďu jů nau ífííís dzere sám café?“

„Dáte si kávu?“ Keiko se přívětivě usmála a ukázala rukou na jednu z termosek v přístřešku. „Je horko. Musíte mít zajisté velkou žízeň,“ dodala omluvně.

Poutnice sledovaly její gesto prázdným pohledem, jako kdyby stánek s občerstvením vůbec ani neviděly. Napadlo mě, jestli nepovažují náš stoleček prostři se za pouhou fata morgánou. Vzala jsem do ruky džbán s vodou, abych jim dokázala, že je skutečný. „Udělám vám sirup?“ nabídla jsem se. „A nebo rozpustnou kávu.“

 „Aj ejt dzz sirrrop,“ odmítavě se zakabonila profesorka.

„No merci,“ její partnerka s odporem našpulila rty a přitiskla si prsty k spánkům na znamení migrény. „Potřebuji si dát espresso a nebo café crème. Nescafé zásadně nepiji. Udělaly by se mi z něj žaludeční vředy.“

Zůstala jsem stát s otevřenou pusou. Připadala jsem si jako kouzelná babička na rozcestí, kterou nevlídní pocestní poslali k čertu. „Obávám se, že v takovém případě nemohu panstvu sloužit.“ Uklonila jsem se s komicky přehnanou úslužností zámeckého lokaje. „Je tu sice ještě čaj, ovšem není to žádný Earlgrey. Jinak v potoce teče pravá dešťová voda a nejbližší hotel Carlton je v Lyonu.“

Profesorka si mě podezřívavě přeměřila orlím pohledem, ale evidentně si nechtěla připustit, že by si z ní někdo mohl dělat legraci. Zabodla hůlku do země a vytasila se s mapou. „Ále dády je písáno,“ tvrdohlavě žvatlala anglicky. „Džé tu má někude dudy restauráce.“

I‘m sorry. Ale zkuste se jít zeptat na úřad turismu.“ Otočila jsem se na patě a šla si sednout zpátky na lavičku. Keiko mě beze slova následovala. Dál jsme si nespokojených poutnic ostentativně nevšímaly.

Chvíli po sobě syčely a podle zvuků trhajícího se papíru jsem odhadla, že se spolu přetahují o mapu. Zanedlouho se rozhostilo ticho. Vzduch se vyčistil. S úlevou jsme si nasadily batohy.

„Vůbec nechápu proč takoví lidé chodí na pouť?“ divila se Keiko.

„Duchovní turismus je v módě,“ trhla jsem rameny a zacvakla sponu bederního pásu batohu. „Jsou poutníci, co hledají osvícení v blesku svých foťáků. Zmáčknou knoflík a hned se jim nad hlavou objeví svatozář.“

Napsat komentář